Přestože je odpad nevyhnutelným průvodním jevem všech procesů, úvahy o konci odpadu nás mohou donutit zamyslet se nad tím, jak jej definujeme, vytváříme a jak s ním nakládáme. Dvě běžné definice odpadu jsou látka nebo předmět, který je vyřazen, a ztráta zdroje, které se lze vyhnout. Současné postupy nakládání s odpady v průmyslově vyspělých zemích jsou všeobecně uznávány jako neudržitelné, přesto je zřejmé, že své postupy neměníme dostatečně účinně ani rychle. Jaké jsou překážky a jak je můžeme překonat?
Současné postupy nakládání s odpady zahrnují možnosti odstraňování, využití, recyklace, opětovného použití, minimalizace a prevence. Opětovné použití začíná rozostřovat definici odpadu: Pokud lze nežádoucí vedlejší produkt jednoho odvětví použít jako surovinu pro jiné odvětví, jedná se o odpad nebo o zdroj? Například potravinářský a rostlinný odpad byl označen za cennou surovinu pro výrobu biopaliv. A se zdokonalenými těžebními technologiemi mohou odpady vzniklé při minulých těžebních činnostech sloužit jako cenný zdroj nerostných surovin. Je třeba vyvinout větší úsilí k identifikaci těchto potenciálních příležitostí, vyvinout technologie potřebné k jejich využití a odstranit veškerá regulační nebo právní omezení, která brání jejich realizaci. Toto úsilí by se mělo zaměřit na odvětví, která produkují nejvíce odpadu. Ve 27 členských zemích Evropské unie (EU) vyprodukovala v roce 2008 jen tři odvětví – stavebnictví a demolice, těžba a výroba – téměř 74 % všech odpadů.* Jedním z pokroků je status „konce odpadu“, který vyvinula Agentura EU pro životní prostředí a který umožňuje, aby zpracovaný materiál, který již není klasifikován jako odpad, byl použit stejným způsobem jako srovnatelné původní materiály nebo výrobky. Takové předpisy o konci odpadu byly stanoveny pro kovový šrot v březnu 2011.‡
Podle současné praxe je mnoho environmentálních nákladů výroby, včetně vzniku odpadu, externalizováno, to znamená, že nejsou zahrnuty do nákladů na výrobky. Například požadavek, aby výrobci přijímali zpět obaly nebo dokonce výrobky po skončení jejich životnosti, může být rozhodujícím krokem k internalizaci nákladů, který přesune nakládání s odpady z jejich likvidace na recyklaci nebo opětovné použití. K dosažení těchto cílů jsou však zpravidla nutné politické procesy, například regulace. Proto je zásadní zvýšit povědomí o odpadech jako o důležitém společenském problému. Přestože odpad z domácností tvořil v roce 2008 pouze 8,5 % odpadu vyprodukovaného v EU, je neúměrně důležitý jednak proto, že zaměření na něj vytváří širší společenské povědomí, jednak proto, že se vyhazuje zboží s vyšší hodnotou, jako je elektronika.
Politické aspekty jsou také zásadní pro neefektivní využívání zdrojů. Jako příklad neefektivního využívání vody se často uvádí zemědělství na vyprahlém jihozápadě Spojených států. Částečně je tomu tak proto, že vodní práva vyžadují prospěšné využívání zdroje („využij, nebo o něj přijdeš“), což působí jako zvrácená pobídka, která odrazuje od šetření vodou a musí být řešena změnou právního rámce. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím politických procesů, nicméně ochrana vody bude vyžadovat také technologická zlepšení v oblasti zavlažování a lepší vědecké pochopení hydrologických procesů a procesů růstu rostlin.
Pokud se má nakládání s odpady řešit z hlediska spotřeby i výroby, bude rozhodující informovanost veřejnosti. To je nezbytné, nemá-li být přesun nákladů, ať už v prostoru nebo v čase, mylně považován za zvýšení efektivity. Například výroba se může zdát efektivní, pokud se nemusí přizpůsobovat pozdější recyklaci, ale tyto náklady jsou pouze přesunuty (v čase a často i v prostoru) z výrobce na zpracovatele. Dokonce i skutečné zvýšení účinnosti nakonec dosáhne limitu kvůli základní vazbě odpadu na výkon. Otázka odpadů tedy také vyžaduje, abychom prozkoumali naše vzorce výroby a spotřeby a přizpůsobili je nevyhnutelným limitům našeho planetárního ekosystému.