O čem je kniha Leviticus

Kniha Leviticus, nazývaná hebrejským názvem Vajikra, „povolal“, což je její první slovo, je oficiálně známá jako Torat Kohanim, „pokyny pro kněze“ (Mišna Megillot 1,5). Tento název definuje Leviticus jako předpis pro správné uctívání Boha Izraele.

Židovská Bible odráží hlavní zájmy starověkých Izraelitů: Snad nejpodstatnější z nich bylo vědět, jak mají vyjadřovat svou oddanost Hospodinu. Právě tuto otázku si klade prorok Micheáš (6,6), který na ni odpovídá zdůrazněním prvenství spravedlnosti a lásky, které si Bůh nakonec přeje více než oběti. Třetí kniha Mojžíšova 19,2 dává na Micheášovu otázku konkrétnější kněžskou odpověď: „Buď svatý, neboť já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem svatý“. Jak měl Izrael žít jako svatý národ, je břemenem knihy Leviticus.

Praktika svatosti

Obsah knihy Leviticus je různorodý, ale sjednocuje ho téma svatosti. Prvních sedm kapitol vymezuje hlavní druhy obětí, které Izraelité podstupují jednotlivě i jako společenství. Kapitoly 8 až 10 zaznamenávají vznik posvátné bohoslužby ve starověkém Izraeli tím, že popisují zahájení Áronova kněžství a jeho první vykonávání na svatyňovém oltáři. Jako přísné napomenutí je v 10. kapitole zaznamenán případ nesprávného vykonávání kněžské služby dvěma Áronovými syny, které potkala smrt z Hospodinových rukou.

Leviticus 11 je jedním ze dvou hlavních zdrojů v Tóře pro kašrut neboli zákony o stravování (viz také Deuteronomium 14). Z tématu čistoty vycházejí kapitoly 12 až 15, které upřesňují postupy pro odčinění nečistoty a náchylnosti k nebezpečí. V návaznosti na toto téma předepisuje 16. kapitola obřady Jom kipur zaměřené na pravidelné očišťování svatyně a izraelského lidu.

Kodex svatosti

Levitikus 17 až 26 tvoří ucelený literární celek, označovaný jako „kodex svatosti“ kvůli častému používání výrazu kadoš, „svatý“. Tato část začíná ustanovením místa a formy správného uctívání Boha Izraele. Poté definuje izraelskou rodinu a podrobně popisuje nevhodné sexuální chování, včetně incestu (Lv 18).

Snad nejznámější částí knihy Leviticus je 19. kapitola, která rezonuje s Dekalogem a spojuje rituální a etické učení. Právě zde čteme: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Kapitoly 20 až 22 obsahují více informací o izraelské rodině a stanoví konkrétně kněžské povinnosti a výsady. V kapitole 23 jsou v kalendáři posvátného času rozvrženy svátky a další posvátné dny v roce.

Zbytek Svatého zákoníku (kapitoly 24-26) a jeho dodatek (kapitola 27) přidávají pokyny kněžím o správě svatyně a zákony upravující vlastnictví půdy a zadlužení. Zde je pramenem nápis na Zvonu svobody, který hlásá nezadatelné právo izraelského lidu na jeho půdu: „Vyhlásíte propuštění po celé zemi pro všechny její obyvatele“ (25,10). V epilogu (26,3-26) jsou Izraelité napomínáni, aby poslouchali Boha, a jsou varováni před následky neposlušnosti, z nichž nejhorší je vyhnání ze země.

Primární poselství

Primární poselství knihy Leviticus ztělesňují dva pojmy. Za prvé, Izraelité jsou jedno společenství (edah), spojené společným osudem a svatým způsobem života, jak přikázal sám Hospodin. Je jim zakázáno uctívat jakékoli jiné božstvo nebo následovat nečisté způsoby jiných národů (19,4; 20,1-3.6), Za druhé, Izraelcům byla zaslíbená země udělena jako věčný majetek (ahuza) pod podmínkou, že budou dodržovat Boží zákony a zůstanou věrni jeho smlouvě. Ve třetí knize Mojžíšově jsou izraelští kněží poučeni o způsobech svatosti a Izraelcům je řečeno, co od nich Hospodin vyžaduje

Levitikus a moderní svět:

Levitikus je pro moderního člověka obtížné číst s úctou a uznáním. Její hlavní téma – zvířecí oběti a rituální nečistota – se zdá být vzdálené současným problémům. Přesto se téměř polovina z 613 micvot Tóry nachází v této knize, v textu, s nímž malé děti tradičně začínaly své židovské vzdělání.

Náš zájem při četbě knihy Leviticus by měl být více než historický („tomuhle věřili a praktikovali naši předkové“). Mělo by jít o snahu porozumět náboženským potřebám, které byly v dávných dobách těmito praktikami uspokojovány, potřebám, s nimiž se setkáváme i dnes, a náboženským myšlenkám, které se při tom učily.

Moderní člověk má tendenci slevovat z předepsaných rituálů ve prospěch spontánního náboženského projevu. Přesto něco v lidské duši reaguje na rituál, ať už jde o formálnost tradiční svatby nebo o rituály sportovního utkání či veřejného shromáždění. Na známém, rozpoznatelném a předvídatelném je něco uklidňujícího. Je cosi hluboce dojemného na vykonávání obřadu, který je starší než my, obřadu, který přesahuje dobu našich rodičů a prarodičů.

V rozhodujících chvílích je pro nás důležité vědět, že „to děláme správně“. Ve vědomí, že děláme to, co dělaly generace lidí před námi v podobných situacích, něco, co dělají jiní lidé na jiných místech ve stejnou dobu a stejným způsobem, je síla.

A rituály, včetně předepsaných modliteb, nám říkají, co máme dělat a říkat ve chvílích, kdy se nemůžeme spolehnout na vlastní inspirační schopnosti, abychom věděli, co máme dělat nebo říkat. „Rituál je způsob, jak dát hlas nejvyšším hodnotám. Každý z nás potřebuje smysl pro svatost, aby se mohl orientovat v neúprosné sekularitě našeho života“ (Ismar Schorsch, kancléř Židovského teologického semináře). Pro Izraelity biblických dob muselo být potěšující vědět, co mají dělat, když se chtěli v rozhodujících okamžicích svého života přiblížit Bohu v nouzi nebo s vděčností.

Zvířecí oběti a moderní citlivost

Nespokojenost s obětováním zvířat jako způsobem uctívání Boha je sotva moderním fenoménem. Bibličtí proroci kritizovali obětní systém pro jeho tendenci zvrhnout se ve formu bez citu. Midraš předpokládá, že Bůh říká: „Lepší je, když přinášejí své oběti na můj stůl, než aby je přinášeli před modly“ (Leviticus Rabba 22,8). Všechna náboženství biblické doby byla založena na obětním uctívání a Izraelité si bez něj nedokázali představit náboženství.

… Je docela dobře možné, že zvířecí oběti byly instinktivním gestem ze strany lidských bytostí k vyjádření vděčnosti, úcty nebo lítosti. Bible líčí Kaina, Ábela a Noema, jak přinášejí oběti, aniž by jim to bylo přikázáno. Lidé zřejmě cítili, že jejich modlitby vděčnosti nebo prosby budou vypadat upřímněji, když se při nich vzdají něčeho svého.

Předpokládám, že právě proto byla zvěřina a ryby jako oběti nepřijatelné. „Nemohu Hospodinu, svému Bohu, obětovat zápalné oběti, které mě nic nestály“ (2 Sam 24,24). Oběti prvního ovoce, prvorozených ze stád a symbolické vykoupení prvorozeného syna mohly být způsoby, jak uznat, že tyto dary nakonec pocházejí od Boha, způsoby, jak vyjádřit víru, že přijdou další požehnání, aby se jich bylo možné vzdát.

Vzdělávání dítěte začínalo knihou Leviticus

Proč malé děti začínaly své židovské studium knihou Leviticus? „Děti jsou čisté, proto ať studují zákony čistoty“ (Leviticus Rabba 7,3). Objevily se také domněnky, že židovské učení zde začínalo proto, aby se od počátku učilo, že život zahrnuje oběť. Jeden současný autor naznačuje: „Při obětování jsme si mohli na prchavý okamžik představit vlastní smrt, a přesto žít dál… Žádná jiná forma uctívání nemůže člověka tak účinně osvobodit od strachu ze života ve stínu smrti.“

Demokratizace esoteriky

Někteří badatelé se domnívají, že kniha Leviticus byla původně souborem pokynů pro kohanim, kněze sloužící u oltáře a předsedající očistným rituálům, v nichž bylo podrobně popsáno, jak mají správně plnit své povinnosti. Tato odborná příručka se stala jednou z pěti knih Tóry v rámci procesu demokratizace izraelské víry, kdy se celý Izrael stal „královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19,6). Neměly existovat žádné tajné vědomosti přístupné pouze duchovním.