Zpověď ošklivky

Cynthia Reevesová

Byly jsme ošklivky. Znáte to, naše vlasy visely zplihle v mastných pramenech stažených červenými gumičkami. Brýle klouzající, věčně se sunoucí kolem hlubokých rudých žlábků, jako třetí obočí, přemosťujících naše nosy. Bělmo puchýřů, lemované fialovými kroužky. Píchali jsme do brýlí tlustými prsty. Vybírali jsme si a dělali strupy. Snadno jsme se zjizvily.

My jsme byly ty, kolem kterých šikanátoři na školním dvoře poskakovali a tančili, kroužek z růží, popel a padající a stažené ponožky, louže kolem kotníků, vzteklé kruhy kroužící kolem kolen, kde nás řezala guma.

My jsme byly ty, jejichž první zkušenost s láskou byla omyl – kluk, který nás na výzvu políbil, jako by naše srdce bylo nějak jiné než srdce krásných dívek. Zlomené srdce je sval přetržený vejpůl, pro všechny stejný.

Ano, zaslechli jsme, jak si ti kluci na schodišti vyměňují pošťuchování – „jako když líbáš mrtvou želvu,“ říkali, nebo prostě „cooties“ – a předávají si ten zážitek dotykem lokte dalšího kluka, jako zvrácenou hru na honěnou. Ačkoli si mysleli, že jsme hloupé, byly jsme dost chytré na to, abychom si uvědomily, že jsme uvěřily verzi lásky sestry Marie Benediktové.

„Děvčata,“ říkávala, když jsme na ni my jedenáctileté v hodinách zdravovědy vzhlížely, důvěřivé, nevinné ve svých tělech čerstvě zdeformovaných boky, ňadry a akné, „jednoho dne někdo uvidí přes zevnějšek člověka, kterého jste si vypěstovaly do nádoby čisté duše.“ Byla to tatáž jeptiška, jejíž jméno odmítalo řešit vlastní sexualitu. Ta samá jeptiška, která nás trestala, když jsme porušili živou bílou čáru hranice přestávkového dvora, aby nás nikdo neviděl plakat, proktorovala nevyhnutelné polepšovny, kde jsme psali: „Zůstaneme uvnitř bílé krabice,“ 500krát na tenké listy růžové cibulové slupky, nutila naše malé ruce, dokud růžovou nesmazaly černé obláčky grafitu, jak naše zpocené dlaně rozmazávaly pečlivé písmo.

Sestra Marie Benedikta věřila v tento obchod s dušemi na základě toho, že jsme darovali pětikoruny, desetníky a čtvrťáky, které jsme ukradli z peněženek našich matek, abychom si během postní doby koupili více pohanských dětí než kterákoli jiná třída u svaté Lucie. Lucie. Naše škola pojmenovaná po svaté dívce, která si raději nechala vypíchnout oči, než aby se provdala za pohanského knížete a stala se jeho nádobou zkaženosti. A co jsme si koupili za každých pět dolarů, které jsme vybrali? Možnost pojmenovat dítě ze třetího světa Marie Alžběta, Marie Františka nebo Marie Grace. Byly ty děti vůbec skutečné? Kde jsou ty holčičky teď?“

Nejlepší na tom být jednou z ošklivých holek je, že nakonec se tyrani přesunou k ojíždění krásných holek a nikdo si nás už nevšímá. Kdybychom někoho zabily za bílého dne a očití svědci by se nás snažili zařadit – lidé, kteří by se na nás podívali přímo -, mohli by říct: „Hnědé vlasy, střední výška, možná těžká, barva očí? … Nevím, myslím, že měla na očích brýle.“ Jako by nás brýle zahalovaly, byly neviditelné.

V době, kdy jsme přišly na vysokou školu, jsme získaly nové, společné jméno. Prasata. Kluci studovali prasečí knížku, stálici orientačního týdne, která obsahovala snímky hlav všech nastupujících prváků. Tihle kluci tam seděli a prakticky trhali stránky, aby se mohli kochat obrázky krásných dívek s blond vlasy ostříhanými rovně jako podle pravítka nebo s hnědými vlasy posetými sivenovými odlesky, jako by v nich zapadalo slunce. Co se týče ošklivých dívek, kluci se smáli vínovitému mateřskému znaménku kvetoucímu na příliš široké tváři, špatně opravenému rozštěpu patra, slzičce, která vymezovala nos dvakrát zlomený v dětství – a protože jsem byla jedna z nich, nikdy si nevšimli, že jsem jedna z nich.

Krásné dívky nikdy neposílaly fotky s tvářemi rozbitými od tajných půlnočních čokoládových záchvatů. Nebyly nuceny lepit si Milky Ways a tyčinky Mars za čelo postele, protože jejich matky rozdávaly halloweenské cukroví karamel po karamelu, aby vydrželo až do Velikonoc, jídlo na příděl, jako bychom se snažili přežít obléhání Leningradu. Naše matky nikdy nedokázaly pochopit, jak se nám každou zimu podařilo přibrat deset kilo, když ony byly tak opatrné. Dělaly to samozřejmě proto, že nás milovaly.

Krásné dívky nikdy neměly krásné sestry, které nám nechávaly na zbytcích jídla v ledničce nalepené počmárané vzkazy připomínající, že jídlo je důvod, proč se my ošklivé dívky protloukáme životem, jídlo není touha, jídlo není láska. Ošklivé holky vědí všechno o pomalém metabolismu, o kráse temných míst. Ruka na kůži v noci, ať už chlapecké, dívčí, nebo vaší vlastní, nerozlišuje velikost, nerozlišuje deformace, nerozeznává jizvy. Kůže je kůže. Dotek je dotek. Je to všechno pocit, nic víc.“

Štipovali jsme naše krásné sestry na jejich příliš tenkých zadcích, předstírali jsme, že neslyšíme jejich křik, nahlas jsme přemýšleli, jestli se konečně „plní“. Byly jsme expertky na nenucené poznámky, které jsme prohodily, zatímco jsme se zakusovaly do pátého stonku celeru. (Své vlastní sestře Mary Jo jsem říkala: „Všimla sis, že tvoje brada začíná být trochu podobná mámě?“ A poslouchala přes dveře koupelny, jak si dáví prsty.“

Hladověli jsme. Hladověli jsme.

Sledovali jsme, jak se krásné dívky prokousávají krabicí drahé čokolády za krabicí a každý kousek zapíjejí douškem sirupovité coly a lamentují nad odchodem svého posledního přítele, zatímco my vdechujeme vůni z pokroucených obalů, nebo si kousek přikrademe, žvýkáme, dokud nám v ústech nezůstane tekutý samet, a nakonec ho vyplivneme. Chuť nám zůstávala na jazyku. Byly jsme tedy pouhými akolytkami nenaplněných tužeb.

Říká se mi „kadeřnice“, což je oslavné označení pro šampónku. Samozřejmě jsem měla kvalifikaci na něco víc. Ale ptala jsem se sama sebe: „Kolik je profesí, kde se můžeš ztratit ve vlasech krásných mužů, nechat své prsty prodlévat za jejich ušima, kroužit kolem jejich spánků, jejich vdovských vrcholků?“ A tak jsem si řekla: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Když mám štěstí, neotevřou oči z jakéhokoli snění, neotevřou oči a nevidí, že je to jen jedna z těch ošklivek s kouzelnými prsty, prsty, které si už dávno zapamatovaly místa na vlastním těle, která na její doteky nejvíc reagují.

Když se na mě Krásný muž konečně podívá, můj dech dost blízko na to, aby mu rozvířil krátké chloupky kníru, musí mě vzít na vědomí.

„Hezké jméno,“ řekne a prohlíží si plastový odznak na mé hrudi. „Marie.“

Dělá si legraci? Usměju se svým nejzářivějším úsměvem, stowattovým úsměvem jinak neviditelné ženy.

Měla jsem řadu krásných spolubydlících. Krásné dívky dávají přednost spolubydlícím, jako jsem já – poddajným, ochotným se zavděčit, šifrám. Moje teorie je, že nemají rády výzvu v podobě jiné krásné dívky, a když mě jejich přítel drží pro srovnání, vypadají ještě krásnější.

Moje první spolubydlící – nechci vám říkat její jméno – byla kamarádka kamarádky z vysoké. Potřebovala levné bydlení a já nejsem nic, nic, když ne vstřícná. Byla servírka, ale všem říkala, že je herečka.

Říkejme jí Kamélie, jako extravagantní květina, kterou Florentino nabízí Fermině v Lásce za časů cholery, krása, láska a smrt složené do bílých okvětních lístků.

Musím ti říkat, že Kamélie patřila k dívkám, kterým matky dovolily nosit make-up už v deseti letech, které mlátily kluky na záchodcích na střední škole během hodin aktivního života? které přišly o panenství na zadních sedadlech středoškolských autobusů pod stany zimních vlněných kabátů, když jim bylo patnáct, jen aby řekly, že už nejsou panny, aby se vysmály těm z nás, o kterých předpokládaly, že budou pannami po celý život, obraceli oči v sloup, když jsme vycházeli ze záchodových kabinek poté, co jsme zaslechli přehřáté popisy přidušeného zvuku, který Jimmy vydával, když se udělal, jako bychom postrádali představivost, jako bychom nestrávili nekonečné hodiny o samotě sledováním Věku nevinnosti a Hříšného tance, nejprve vzadu v potemnělých, ulepených kinosálech a pak v druhém životě těch filmů na kabelovce.

Mezi konkurzy a flirtováním s řidiči kamionů, kteří často navštěvovali bistro, kde pracovala, trávila Camellia většinu času spaním se svým přítelem. Nebylo těžké ji přesvědčit, že její velký zlom je za rohem. Nebylo těžké ji přesvědčit, že ne, že rozhodně neexistuje stovka krásných, polotalentovaných dívek jako ona, které by pro ten zlom byly ochotné udělat cokoli. Nebylo těžké ji přesvědčit, aby na ten konkurz šla. Krásným holkám je snadné uvěřit.“

Našel jsem inzerát v sekci Osobnosti, ale nechal jsem jí jen jméno a číslo napsané inkoustem na vzkazníku Hello Kitty. Zpětné volání, napsal jsem. Byla to hlavní role v „pánském“ filmu, která jí vyměřila noci plné slz, dny sezení v námořnických teplácích, hromadění rozmočených kapesníků, pokroucených obalů od bonbonů, stříbrných lžiček, čar bílého prášku značících krátkou cestu z Los Angeles zpátky do Kansasu.

Spolubydlící číslo dvě. Natalie si na blond vlasy nastříkala Sun-in a tvrdila, že má přirozeně ten nepřirozený platinový odstín. Nanášení hydratačního krému na tělo bylo každodenním rituálem, který praktikovala se stejnou oddaností, s jakou se klášterní jeptiška chodí modlit, každý večer se bíle natírala drahými krémy, o nichž tvrdila, že jí ubírají deset let věku, jako by být znovu šestnáctiletá bylo něco, co si zbožně přeje.

Nemluvila se mnou moc často, pokud to nebylo proto, aby mě požádala, abych jí něco přivezla z města – balzám na rty, černé oční linky, osobní mazání. Měla jsem jen černou polyesterovou uniformu a jmenovku. Marie Brownová. Ideální jméno pro ošklivou holku, připomínající bláto a kamiony UPS. Na střední škole jsem si nad malá „i“ čmárala pětilisté sedmikrásky, dokud Mary Jo jednoho dne všechny sedmikrásky neproměnila v obscénní gesta. Tak jsem jí zalepila sešity.

S Natálií jsem zjistila, že trocha louhu Red Devil v Sun-in je vše, co krásné dívčí vlasy potřebují, aby zasyčely, vypadaly ve velkých chuchvalcích a zpěnily pokožku hlavy. Nemohla nic dokázat. Druhý den se sbalila a odešla, zatímco jsem byl v salonu – bez vizitky, bez nájmu, bez dvouměsíční výpovědní lhůty.

Z takových dětinských odvet proti neviditelnosti jsem už vyrostl. Může vám vůbec někdy být odpuštěno něco, co jste neudělali? Hřích z opomenutí? Měl jsem slyšet, co tam nebylo? Zvuk nepřítomnosti? Poslední rytmický úder třepotavého kopnutí mé sestry do vody? Krásné dívky si myslí, že jsou imunní vůči všemu, dokonce i vůči smrti.

Což mě přivádí k Elise. Připomíná mi Mary Jo, která každý večer plavala nebo běhala deset mil bez ohledu na počasí. Jako pošťák – déšť, zemětřesení, noční šero. Jako anorektické, arytmické srdce – tik, tik … tik.

Elise dnes ráno přišla z běhu oblečená v šedých teplácích s páskem ohrnutým až k vystupujícím bokům a v průsvitném manželském svetru jejího přítele střiženém tak, aby ukazoval holý střed těla. Rty má potřené třešňově červeným leskem, vlasy vysoko stažené do culíku, který se jí houpe jako zlatý střapec. I když ji polévá pot, musí vědět, že způsobila každému muži ve městě šlehnutí bičem, když proběhla kolem.

„Hej, ségra,“ řekne mi, než se odplazí do ložnice osprchovat, „buď tak hodná a udělej mi kafe.“

Nejsi moje sestra. Jsi jako moje sestra.

Mám pro krasavice novinku – každá holka se v temné místnosti za temné noci cítí stejně. Naše velké sestry předpokládají, že jsme v bezpečí. Kdo by nás koneckonců chtěl vzít s sebou?“

Když je nám teprve šestnáct, tyhle sestry nás berou na večírek na kolejích pro prváky, když jsou naši rodiče mimo město. Mají na nás dávat pozor. Myslí si, že je to všechno velká legrace.

Chlapi chlemtají pivo přímo ze sudu, okukují nás jako nějaký movitý majetek. Co vidí? Holku, kterou bolí hlava … má tvar ženy … potřebuje jen trochu Mary Jane …

„Pojď se mnou,“ řekne jeden z nich a pohupuje se před ní. Nebo se možná houpe ona.“

Je za ním po třech schodech nahoru do jeho pokoje na koleji. Řekne jí, aby si udělala pohodlí, podá jí dva Excedriny, obyčejný starý Excedrin, a sklenici vody. Hlava ji ve skutečnosti nebolí, ale vezme si prášky, natáhne se na postel a vdechuje slanou vůni potu. Myslí si, že to chce. Světla zhasnou. Tlumené žluté pouliční světlo vrhá na vzdálenou bílou škvárovou zeď mřížku stínů ústavních oken a obkresluje toho kluka-muže a jeho trup a jeho ruce, které se jí dotýkají přes oblečení. Leží nehybně, jako by jí to samo o sobě mohlo dát tajnou moc neviditelnosti a on si nevšiml strií a flíčků a stop, které nikdo nevidí.

Je možné stát se plochou jako prostěradlo, pomyslí si, plochou jako postel.

Bolest jeho Speed Stick se mísí s cukrem její Love’s Baby Soft. Dlouhý záhyb přikrývky pod ní je provaz, který se jí tlačí do páteře, do boků, do stehen, do lýtek. Všechno je stín – postel, jejíž přikrývky padají na podlahu jako rozvodněná řeka, žlutá řeka špinavého světla. Modlí se ke své nepřítomné sestře.

Zachraň mě. Sestra už by klidně mohla být duchem, její tělo je vyprázdněné, anorektické srdce je rok od toho, aby se vzdalo, zatímco plave, plave… plave svá nekonečná kolečka za teplé letní noci v osvětleném bazénu pod otevřeným oknem ložnice své malé sestry.

Zachraň mě.

To, co o chlapci ví, jsou jeho tmavé vlasy, jeho bledá, pihovatá pleť. To je vše, co kdy pozná. Ne jeho jméno. Ani jeho jméno. Bojí se pohnout, protože si myslí, že si bude myslet, že reaguje na její touhu. Nikdy nereagovala na chlapcův dotek, na tu touhu, která je ještě silnější než přetrvávající chuť čokolády na jazyku.“

Řekni „ne“. Ale je mladá, takže se kousne do jazyka.

Řekni „stop“. Špička jejího jazyka je zbarvená krví.

Řekni „jsem prase“. Proč na tom dnes v noci nezáleží, ve tmě, při přechodu Venuše přes noční oblohu a slovech – ne, stůj, počkej – pulzujících v jejích žilách?“

„Jsi v pořádku?“ zeptá se. Možná přikývne, možná ne. Ale nesouvisle myslí na hodiny zdravovědy, na sestru Marii Benediktovou a sex, na rozkoš a smrt.

Je klidná. Všechno je klidné, kromě jeho rukou na jejích prsou a rychlého zvedání a klesání jeho hrudi. Noha jí znecitlivěla v místě, kde jí provaz přikrývky přerušil krevní oběh. Snaží se propadnout dětské hebkosti lásky a zmizet, ale srdce ji zrazuje, bije rychleji. Přemýšlí, jak běžné je zemřít ve sladkých šestnácti letech na infarkt.

„Ježíši, vezmi si mě teď,“ modlí se nahlas.

Chlapec se v ní jen pohybuje rychleji.

Její srdce opouští tělo, spočívá na prostěradle, tam pulzuje. Jinak je tak nehybná, že by mohla být mrtvá.

Nezaznamenala jsi to ticho? křičela její matka. Byl jsi přímo u ní, plavala přímo za tvým otevřeným oknem. Moje krásná Mary Jo!“

Ale jaký zvuk vydává ticho?“

Pokoj na koleji ztichl. Je pod vodou, její srdce pulzuje nad ní na povrchu postele. Vidí ho tam, ve střípku špinavě žlutého světla, bod, k němuž mává, je vymazaný, když se nad ní mladík vznáší jako mrak valící se přes slunce.

Elise, ach, moje krásná spolubydlící číslo 3. Je to tak? Můžeš za to, že ses narodila s dvojčetem planety, které ti rotuje v očích, v očích, které hypnotizují každého kluka, který se dostane na tvou oběžnou dráhu? Možná za to může dokonalá řada bílých zubů orámovaná přiléhavými rty nebo vlasy, které se pohybují jako vítr v letním okně. Proto máš Roba, jeho vypracované paže a nárazově blonďaté vlasy a ruce schopné uchopit téměř cokoli, co ti nabídne. Jeho tvrdé tělo se noří přímo do tebe, skrz tebe, když nasazuje ty sladké rty, sladké boky, kosí tě.“

„Přestaň, Robbie, jsem celá zpocená,“ řekneš, když tě po běhu popadne a zatáhne do ložnice.“

Čekám, až objednaná káva zasyčí a vyplivne. Slyším tvé ach, ach, ach a představuju si, jak máš hlavu zakloněnou do polštáře a oči přivřené. Nevíš, že přesně vím, jaké to je.“

Vy dva se vypotácíte z ložnice. Rob ti jazykem přejíždí po třešňově červených rtech, olizuje tě jako bonbón. Zakloníš hlavu a směješ se. Bílá stuha tvého hrdla se leskne v kuchyňské zářivce. A pak zvedneš kávu, kterou jsem ti připravil (bez cukru, se smetanou navíc), usměješ se skrz závan páry stoupající z hrnku, usměješ se na nic přes jeho okraj, usměješ se na mě.

Možná měla matka pravdu.

Sedím ve vaně v horké vodě, jak se vana pomalu plní. Kůže mi jasně zrůžoví, jako bych stála příliš blízko slunci. Za chvíli – ještě je čas – zavřu oči, zadržím dech a vklouznu pod parní vodu. Ve tmě si budu představovat okamžik, kdy si uvědomíte, že sladká chuť lesku na rty zamaskovala arzenik, který pomalu zabíjí, stejně jako zabíjí bouchnutí oknem o ticho vody, účinné jako gilotina. Naposledy si představím svou sestru, jak hladce hladí k duhovému podvodnímu světlu bazénu, jak se natahuje k cementové stěně, když vstupuje do své devětačtyřicáté salto otočky právě ve chvíli, kdy jí vypoví službu srdce. Ještě jednou uslyším ticho, které následuje, a budu s ní sdílet ten poslední bod čistého světla skrz naše zavírající se duhovky.

o autorovi