Lukášovo evangelium začíná následujícími poznámkami:

„Jelikož se mnozí chopili sepsat vyprávění o těch věcech, které se mezi námi naplnily, tak jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, zdálo se i mně dobré, když jsem od počátku přesně sledoval průběh všech věcí, napsat ti to popořádku, nejvznešenější Teofile, abys poznal jistotu o věcech, o kterých jsi byl poučen“ (Lk 1,7). 1,1-4, ASV).

Leon Morris charakterizuje Lukášův úvod slovy: „Úvodní odstavec je jedna věta v dobrém řeckém stylu, s klasickou slovní zásobou, rytmem a vyvážeností“ (The Gospel According to St. Luke, Grand Rapids: Eerdmans, 1974, s. 65).

Na rozdíl od ostatních evangelií začíná Lukáš literárním úvodem, který je osobní (např, „zdálo se mi to dobré“, důraz přidán). I když se Lukášovy úvodní řádky v tomto ohledu liší od Matouše, Marka a Jana, styl je podobný některým proslulým světským dějinám starověku. Hérodotovy Dějiny (484-425 př. n. l.) začínají takto:

„Toto jsou výzkumy Hérodota z Halikarnassu, které vydává v naději, že tím zachová před zánikem památku na to, co lidé vykonali…“. (Transl. George Rawlinson, New York: Tudor Publishing Company, 1929, s. 1).

Pro podobné příklady viz Lukášovo evangelium od Williama Barclaye.

Lukáš, stejně jako Matouš, Marek a Jan, psal z Boží inspirace (2 Pt 1,21; 2 Tim 3,16). A když Lukáš uvádí své vyprávění, z vnuknutí uvádí následující věci týkající se jeho líčení života a služby Božího Syna. Za prvé si všímá precedentu pro takové dílo. Za druhé nastiňuje postup potřebný k jeho uskutečnění. Zatřetí odhaluje účel, pro který tyto záležitosti zaznamenává. Duch svatý se zaručil za přesnost Lukášova evangelia, které obsahuje verše 1,1-4, a v těchto verších nás Bůh učí něco o metodice procesu zjevení, při němž použil lidskou sílu a schopnosti.

Precedent pro Lukášovo evangelium

„Forasmuch“ znamená „skutečnost již dobře známou“, která poskytuje ospravedlnění pro Lukášovo dílo (Fritz Rienecker, Linguistic Key to the Greek New Testament, Grand Rapids: Zondervan, 1980, str. 137). Bylo dobře známo, že „mnozí vzali do ruky“ psát o Ježíši Nazaretském. Spekulace o identitě těchto „mnohých“ jsou zbytečné. Někteří badatelé předpokládají, že Lukáš musel znát Matouše a Marka ze studia textu. Bez ohledu na to je zřejmé, že Lukáš není na těchto evangeliích absolutně závislý, neboť 50 % materiálu je v jeho díle jedinečných.

Lukáš tato dřívější díla chválí. Za prvé si všiml důsledného podávání zpráv o „těch věcech“. Tito spisovatelé sepsali vyprávění, která se shodovala s učením, jež v té době kolovalo mezi obcemi, neboť spisy byly „takové, jak nám je předali“.

Za druhé Lukáš uznával spolehlivost těchto vyprávění, neboť se zakládala na svědectví očitých svědků.

Zatřetí byla tato díla dále potvrzena skutečností, že sami očití svědkové byli změněni tím, co „viděli a slyšeli“ (srov. Sk 4,20). Byli tedy „služebníky slova“.

Za čtvrté Lukáš naznačil, že to, co Ježíš Kristus „činil a učil“ (viz Sk 1,1), se „mezi námi naplnilo“. Tyto události nebyly ve vzdálené minulosti; stále je bylo možné prokazatelně doložit – důkazy byly čerstvě po ruce (srov. 1 K 15,5-8). A. T. Robertson poznamenal: „Lukáš píše po skončení Kristova pozemského působení, a přesto nejde o vzdálenou minulost“ (Luke the Historian in the Light of Research, Grand Rapids: Baker, 1977, s. 47).

S těmito známými skutečnostmi před očima se Lukáš chopil precedentu, aby psal o historických kořenech křesťanství. O Ježíše Nazaretského byl značný zájem a Lukáš věděl, že doplněním dosavadní literatury o obsáhlejší dílo lze dosáhnout dalšího dobra, dokud je ještě možné důkladné ověření.

Postup Lukášova bádání

Lukášovo evangelium bylo napsáno na základě bádání. Jeho výzkum byl úplný, důkladný a komplexní, aby zaznamenal pravdu. Sám o sobě říká, že „vystopoval průběh….“. Sledoval stopu důkazů kousek po kousku. Využíval postup, „kterým člověk dospívá k poznání věci“ (Rienecker, s. 137). Lukáš použil dokonavý čas, když napsal „vysledovav“, což naznačuje, že vyšetřování bylo u konce a jeho zjištění se zachovalo v jeho dokumentu.

Lukáš prozrazuje, že jeho výzkum byl důkladný. Řekl, že zkoumal průběh „všech věcí“. Pokud jde o příslušné skutečnosti, provedl důkladné šetření. Jeho výzkum nepochybně zahrnoval řadu vyšetřovacích technik. Možná využil i jiná vyprávění, která představovala svědectví očitých svědků. Měl možnost hovořit s lidmi, jako byl Jakub (Sk 21,17-18), syn Marie a Josefa a Ježíšův nevlastní bratr. Co se mohl Lukáš dozvědět od Jakuba, Mariina syna, o věcech, nad nimiž přemýšlela a o nichž uvažovala ve svém srdci (Lk 1,29; 2,29.33.51)?“

Vedl Lukáš rozhovor se samotnou Marií, pokud ještě žila? Co mohl Marek vyprávět Pavlovu lékaři a společníkovi, když spolu byli v Římě (Kol 4,10.14)? Během pobytu v Jeruzalémě se Lukáš setkal s lidmi, jako byl Mnason, „první učedník“, v jehož domě se Lukáš ubytoval (Sk 21,15-16). Mohl Lukáš vést rozhovory s některými z pěti set bratří, kterým se zjevil vzkříšený Kristus (1 K 15,6)?“

Lukášův výzkum byl nejen důkladný do všech podrobností, ale také obsáhlý. Napsal, že sledoval průběh všech věcí „od počátku“. Zkoumal a zaznamenal více než kterýkoli jiný spisovatel, pokud jde o základní události křesťanství. Zaznamenal úžasné okolnosti Janova narození, zjevení anděla Gabriela Marii, Mariinu návštěvu u Alžběty, uctívání Krista pastýři, návštěvu chrámu a svědectví Simeona a Anny i rozhovor dvanáctiletého Ježíše se staršími v chrámu.

A. T. Robertson říká: „Zdá se, že Lukášova myšlenka spočívá v tom, že když se rozhodl napsat jiné a úplnější vyprávění, než jsou ta, která existují, nejprve prozkoumal veškerý dostupný materiál, který mohl vzít do rukou“ (s. 51). Toto obsáhlé pátrání ho přivedlo zpět ke dni, kdy se Zachariášovi v chrámu zjevil Hospodinův anděl (Lk 1,5nn).

Lukáš také naznačuje, že jeho cílem bylo ověřit tyto události. Šlo mu o pravdu, ne jen o dobrý příběh. Sledoval průběh všech věcí „přesně“. Všimněme si Lukášovy precizní péče o fakta. Začátek Janova kázání líčí s neméně než šesti politickými osobnostmi a jejich příslušnou jurisdikcí (Lk 3,1-3). Jeho přesné zpravodajství ilustruje také kniha Skutků, kde zmiňuje dvaatřicet zemí, padesát čtyři měst a devět středomořských ostrovů.

Když mluvil o starověkém světě, byl přesný. Když používal politickou terminologii, byl přesný. Když se hodily lékařské poznatky, jeho dovednost mu umožnila vykreslit plastičtější obraz. Není bezdůvodné, že někdejší Lukášův kritik, poté co sám sledoval Lukášův průběh, napsal: „Tento autor zastává názor, že Lukášova historie je nepřekonatelná, pokud jde o její důvěryhodnost.“ (William Ramsay, The Bearing ofDiscovery on the Trustworthiness of the New Testament, Grand Rapids: Baker, 1979, s. 81).

Cíl Lukášova evangelia

Lukáš se nevysmíval myšlence narození z panny ani myšlence na vzkříšení mrtvých. Nebylo to však tím, že by takové věci pozoroval během své lékařské kariéry. Naopak! Přesto Lukáš s neokázalou jasností předkládá tyto pozoruhodné události s jistotou, a to na základě hojných důkazů, které přezkoumával.

A když je budete krok za krokem sledovat, „poznáte jistotu“ těchto záležitostí týkajících se života Ježíše Krista. Podal pravdivé zprávy týkající se Ježíšova života – od jeho panenského narození až po zázračné nanebevstoupení. A pravda, na kterou tato fakta a události ukazují, zní: „Vždyť Syn člověka přišel hledat a zachránit ztracené“ (L 19,10, ESV).

Lukáš se odlišuje od očitých svědků, kteří tyto věci viděli a slyšeli (všimněte si „oni“ versus „my“ v L 1,1-2). Jeho pátrání však bylo tak důkladné, jeho výzkum tak rozsáhlý, jeho cíl zaznamenat pravdu tak ušlechtilý – že i když tam sám nebyl, může nás tam zavést, abychom poznali jistotu „těch věcí“. Ve skutečnosti, jakmile opustíme třetí verš (tj. zmínku o „mně“), největší historik ustupuje do pozadí za největším příběhem, jaký kdy byl vyprávěn.