Zdroj: Z jakéhokoli důvodu – nebo možná vůbec bez dobrého důvodu – na vás váš partner útočí výbuchy. Co musíte udělat? Jistě, mnoho terapeutů by vám jednoduše navrhlo, abyste odešli ze scény. V rámci osobní důstojnosti a úcty jste totiž sotva povinni takové urážky tolerovat. Ale i když je taková reakce oprávněná, může být také nebezpečná – a to bez ohledu na to, jak chlípně nebo krutě se k vám partner chová.

Ať už jsou zraňující slova, která na vás chrlí, správná, nebo ne (a dá se předpokládat, že jsou přinejmenším přehnaná), zuřící lidé zoufale potřebují být vyslyšeni. Pokud tedy nejste z takového jazykového výlevu natolik rozladěni, že nedokážete jasně myslet nebo emocionálně snášet jejich vysoce nabité nepřátelství, je téměř vždy nejlepší vydržet a pokusit se „přijmout“ – proti tomu, abyste reagovali – cokoli, kvůli čemu na vás křičí.

Nejprve však zásadní upozornění: Ani vy, ani nikdo jiný by neměl opakovaně snášet takové urážky. A pokud se to děje více než jednou nebo několikrát – a zdá se to být nekonečné – pak si rozhodně musíte položit otázku, proč v takovém vztahu setrváváte a zda možná nepotřebujete odbornou pomoc, abyste se z něj vymanili. Nicméně pokud si tento člověk se sklony ke vzteku a zuřivosti dokáže svůj problém „přivlastnit“ (oproti tomu, aby ho defenzivně promítal na vás nebo vás obviňoval z toho, že jste ho vyprovokovali), pak – pokud je ochoten podstoupit rozsáhlou terapii – se jeho nepřijatelné zuřivé chování může nakonec stát minulostí.

Znovu říkám, že nikdo si nezaslouží být vystaven neustálému týrání. Pokud se však od útočníka odvrátíte nebo rovnou odejdete ze scény, nastane problém: Váš verbální útočník může dojít k závěru, že ho neberete vážně, že ani nejste ochotni ho vyslechnout. A jeho pravděpodobně křehké ego, neschopné zvládnout to, co cítí jako přímé odmítnutí – které pro něj může být mnohem bolestivější, než si dokážete představit, nebo než si vůbec uvědomuje (nebo je ochoten připustit) -, ho může vést k tomu, že vás bude sledovat, zatímco se jeho rozčilené řečnění bude stále stupňovat. Jsou chvíle, kdy odchod od „útočníka“ může situaci natolik vyhrotit, že to, co začalo slovně, přeroste ve fyzický útok. A pokud je to jen trochu možné, takovému trucovitému vyhrocení byste se samozřejmě měli vyhnout.

Ale přesto si rozhodně nechcete brát jejich urážlivá slova „k srdci“ – jako že je „vstřebáte“ – zvláště proto, že téměř ve všech případech jsou jejich slova zkreslená, hyperbolická nebo zcela bezpředmětná. Pokud se vám podaří udržet si dostatečný emocionální odstup od slovního útoku vašeho partnera, můžete mu naslouchat a zároveň se vám podaří, aby vás jeho slova nepropíchla. A v tomto případě může pomoci několikrát se zhluboka nadechnout a vyslovit pro sebe slovo „klid“ a možná také větu typu: „Tohle je opravdu děsivé, ale já to zvládnu“. Kromě toho může být užitečné nestát proti jejich pohledu čelem, ale – abyste lépe odvrátili jejich jedovatou energii – natočit své tělo v úhlu 45 stupňů od nich. Taková změna polohy vám totiž může pomoci vyhnout se tomu, co byste jinak mohli pociťovat jako „frontální útok“.

Pamatujte, že vztek se vší pravděpodobností vypovídá mnohem více o dané osobě a závažnosti jejích nevyřešených problémů než o vás. Proto je vždy užitečné mít v popředí svého vědomí pravděpodobnost, že váš takto rozvášněný protivník na vás možná vůbec nereaguje. Podvědomě vás možná vnímá jako nějaký přízrak ze své minulosti. Nejlepší je tedy vnímat jejich chování jako jakési „dočasné šílenství“, protože by se jistě zdálo, že je opustily smysly a zcela ztratili pojem o realitě.

To znamená, že až do této chvíle neměl váš partner možnost se emocionálně vyrovnat se svým původním rozčilením nebo ho odložit. Přestože jste neúmyslně „vyvolali“ jeho vztek, je krajně pochybné, že představujete jeho zdroj. Ve své rozvášněné tirádě proti vám se pravděpodobně propadli do svého dětského já. Ať už vás tedy tak ostře obviňují z čehokoli, ačkoli s tím není třeba téměř souhlasit, přesto není příliš dobrý nápad sdělovat jim, že jejich výbuch je brutální, bezdůvodný nebo absurdní. V jejich vážně regresivním stavu jim to totiž ještě může připadat naprosto racionální.“

Jakkoli se to může zdát protiintuitivní, jejich sebemrskačský vztek je pro ně obecně nejlepší vnímat jako zběsilou obranu, jako nevědomě vymyšlenou k odvrácení mnohem bolestivějších – a zranitelnějších – pocitů, které se nebezpečně blíží k povrchu (jako je pocit bezmoci, defektnosti, odmítnutí, zahanbení nebo nemilování). Takže v danou chvíli kritiku za jejich příšernou náladu nemohou vnímat jinak než jako přímý útok na jejich (poslední) snahu chránit svou zranitelnost, a tak je podnítit k ještě většímu vzteku.

Kromě toho lidé, kteří už citově vřeli, neslyší, co jim říkáte. Takže není jen ztráta dechu se obhajovat, ospravedlňovat nebo vysvětlovat. V jejich přehnaně vzrušeném stavu v nich vaše počínání pouze vyvolá pocit, že naprosto odmítáte pravost jejich stížností.

Teprve poté, co jim umožníte plně vyjádřit svůj vztek, aniž by se mu bránili – což, upřímně řečeno, není nic jednoduchého -, může opadnout. Teprve když se jejich vztek vyčerpá, lze je „vrátit“ k jejich rozumnějšímu dospělému já. Do té doby, ať už řeknete cokoli a bez ohledu na to, jak to řeknete, vaše replika pravděpodobně jejich hněv jen zesílí.

Ale byl bych nedbalý, kdybych nedodal, že pokud – jako rageaholici – jsou natolik narušení, že splňují kritéria pro plnohodnotnou poruchu osobnosti (narcistickou, hraniční, paranoidní nebo sociopatickou), je možné, že kdyby se jejich knoflíky opravdu rozjely, mohli by zuřit celé hodiny a stejně by nevychladli. A v takových případech byste měli vážně uvažovat o odchodu ze vztahu, nebo jim alespoň dát ultimátum, že pokud si svůj problém nepřiznají a nebudou souhlasit s tím, že kvůli němu vyhledají odbornou pomoc, opustíte je.

Všeobecně však platí, že vztekající se jedinci jsou schopni znovu získat schopnost naslouchat a uvažovat o jiném názoru, než je jejich vlastní, pokud jste schopni jim nejprve dát pocit, že jsou vyslyšeni, a dokonce (do určité míry) s nimi soucítit.

Abyste ovšem skutečně pochopili, co je v první řadě vyvolalo, budete jim možná muset položit několik otázek a učinit tak se značným taktem a diplomacií. Pokud totiž budou vaše otázky vnímat jako „výslech“ nebo jako nějak povýšené, mohly by se v nich znovu rozhořet zbývající uhlíky hněvu. Pokud však dokážeš přesně určit, odkud jejich vztek pramenil, a sdělit jim to soucitným, neohrožujícím způsobem, je slušná šance, že ti to oplatí a vyslechnou tě tak, jak ses to velkoryse snažil udělat ty pro ně.

Jistě to neplatí vždy, ale většina lidí má smysl pro fair play. Pokud jste tedy byli schopni tolerovat jejich urážlivý diatribe, mohou být skutečně ochotni vyslechnout a ocenit vaše zkušenosti – stejně jako potvrdit správnost vašeho pohledu na to, co je tak rozčílilo.

Jak rád zdůrazňuji svým klientům i v mnoha svých příspěvcích pro Psychology Today, více než cokoli jiného lidé potřebují cítit, že jsou pochopeni. Pokud tedy přijdete na to, jak jim dát pocit, že jsou skutečně vyslyšeni, jejich iracionálně rozhořčený boj s vámi pravděpodobně – milosrdně – skončí.