„Máte mnohočetné krevní sraženiny v obou plicích.“

Myslím, že zbytek mého života se právě změnil….Jestliže mám nějaký „zbytek mého života“.

Začalo to minulé úterý večer. Četl jsem si a odpočíval doma na židli. Najednou jsem pocítila napětí v oblasti krku; narůstající tlak, který se pak začal šířit dolů po hrudníku a pažích. Nebylo to příliš bolestivé a nedýchal jsem, ale uvědomil jsem si, že se děje něco velmi zvláštního. Bylo mi horko a cítil jsem se trochu dezorientovaný.

Moje žena Shona byla naštěstí doma; její dámská biblická hodina byla zrušena kvůli poplachu tornáda v naší oblasti. Přestože příznaky trvaly jen asi 10 minut, Shona (ve skotských dobách rodinná lékařka) měla pocit, že je to natolik neobvyklé, že si to zaslouží další vyšetřování. Když jsme dorazili na místní pohotovost, cítila jsem se opět naprosto normálně. Pak jsem se ji deset minut snažil přesvědčit, abychom raději jeli domů, než abychom ztráceli čas a peníze (věděl jsem, že se z pohotovosti nedostanu bez účtu za 500 dolarů plus!).

Naštěstí Shona zvítězila a šli jsme dovnitř, přičemž má poslední slova k ní byla: „Dělám to pro tebe, ne pro sebe!“. (Chudák ženská!). Přestože všechny srdeční testy byly v pořádku a lékař si byl na 95 % jistý, že je vše v pořádku, řekl, že bude nejlepší nechat si v místní nemocnici vyšetřit krevní enzymy, jen aby měl 99 % jistotu, že k infarktu nedošlo. Opět jsem váhal, ale Shona se rozhodla: „Ano, jdeme.“

„Jen natažený sval“
V nemocnici se všechny prvotní testy zdály být jasné. Při druhém vyšetření jsem se náhodou zmínil lékaři, právě když odcházel od mého lůžka, že mě od nedělního rána bolí lýtko. Rychle jsem to však vysvětlil jako „pravděpodobně namožený sval z cvičení taekwonda bez rozcvičky“.

Odmlčel se, otočil se ke mně a zúžil oči: „Cestoval jsi v poslední době?“

Odpověděl jsem, že jsem v pátek odjel do Kanady, několikrát jsem kázal v baptistickém kostele Trinity poblíž Toronta a v pondělí ráno jsem přijel zpět do Grand Rapids. Bolest lýtka mě provázela, když jsem se v neděli ráno probudil, a po celý den. Přiznávám, že když jsem v pondělí po nonstop jízdě z Ontaria dorazil do Grand Rapids, sotva jsem mohl chodit po pravé noze, ale předpokládal jsem, že jsem si natrhl sval.

Doktor řekl, že mi udělá vyšetření krve na srážlivost, jen aby vyloučil hlubokou žilní trombózu (HŽT) v noze. O hodinu později (těsně po půlnoci) vyšel test s velmi vysokým pozitivním výsledkem. Poprvé mi v hlavě začaly zvonit poplašné zvony. Naštěstí se mnou v tu chvíli byli Joel Beeke a jeho žena Mary, Shona se vrátila domů, aby zkontrolovala děti. Joel mi krátce přečetl z listu Židům 4,14-16 a poslal mě na CT vyšetření, opíraje se o úžasný soucit našeho Velkého Velekněze.

Slova, která změní (ukončí?) život
O třicet minut později jsem uslyšel slova, která změní (ukončí?) život. „Obávám se, že máte v obou plicích mnohočetné krevní sraženiny (plicní embolii), které se pravděpodobně odloučily od sraženiny (DVT) v pravém lýtku.“

V posledních několika hodinách jsem chodil sem a tam. Nyní mi však bylo řečeno, abych zůstal na nosítkách a byl co nejklidnější, aby se mi z nohy neodtrhly další sraženiny a neucpaly mi plíce. Dostal jsem velký bolus heparinu a kapačku s ním, aby se sraženiny stabilizovaly a začala se mi ředit krev.

Následujících 36 hodin bylo hluboce slavnostních. Všechny anekdoty o krevních sraženinách, které jsem za ta léta slyšel, se rozhodly zaplavit mou mysl. Reakce mé ženy na zprávu v telefonu byla potvrzena doktorovými slovy na rozloučenou: „Máte život ohrožující stav“. Plicní embolie je druhou nejčastější příčinou náhlého úmrtí a ti, kteří jí podlehnou, tak obvykle učiní v prvních hodinách po příhodě.

Poté, co jsem odevzdal svou duši Kristu a věnoval několik duši uklidňujících minut rozjímání o dostatečnosti jeho ukřižování, jsem napsal na telefonu rychlý vzkaz své ženě a dětem pro případ, že bych to nezvládl.

A díky všemohoucí Boží milosti se většina mých obav soustředila právě tam – na mou rodinu. Nechtěl jsem zemřít, ale ani jsem se toho nebál. Kristus sám o sobě byl víc než dost. Prožíval jsem stálý pokoj, pokud jde o mé vlastní spasení, a jistou naději na nebe, to vše a pouze díky Kristově smrti a vzkříšení. Přiznávám však, že jsem cítil obrovskou úzkost o vlastní rodinu a zármutek, který by proměnil jejich životy. (Poté, co jsem 24 hodin předtím po autonehodě pohřbil těhotnou kočku svých děvčat, jsem měl jejich utrápené plačící tváře ještě velmi čerstvě v paměti!“

Duchovní schizofrenie
Tato duchovní schizofrenie mě často trápila. Jak mohu mít tak jistou víru v Kristovu spásu, a přitom pochybovat o jeho prozřetelnosti? Jak mohu svou duši zcela odkázat na Něho, a přesto si myslet, že musím svou rodinu vydržovat sám? Občas, i když jen nakrátko, jsem dokázal svou rodinu svěřit do Pánových rukou, ale většinou jsem o ni cítil hlubokou starost a také osobní smutek z vyhlídky, že neuvidím, jak poznává Pána, vdává se v Pánu a slouží Pánu. A jak by se s tím moje milovaná Shona někdy vyrovnala. Podřídit se Pánově záchraně bylo relativně snadné; podřídit se Pánově prozřetelnosti byl intenzivní duchovní boj.

Následujících 24 hodin bylo bezesnou změť zkoušek, zkoušek a dalších zkoušek. Výsledky během dne kolísaly, vzbuzovaly naději, pak mě zklamaly a znepokojily. Můj pastor Foppe Vanderzwaag mistrně sloužil Žalmem 46 mně i mé shromážděné rodině. Lékaři a sestry byli vynikající. Starší pákistánský lékař byl nejlepší komunikátor a sympaťák, jakého jsem kdy potkal. (Smál se, když jsem mu navrhl, že by mohl pastory něco naučit o chování u lůžka.) Viděl mou Bibli a řekl, že si je jistý, že mi v takových chvílích dodává silný klid. Chvíli jsme spolu hovořili a rozešli jsme se s tím, že mě požádal, abych se modlil za jeho nadcházející stipendijní zkoušky.

Léky mi postupně začaly ředit krev a po druhé noci v nemocnici jsem se mohl vrátit domů. Každý den dostávám dvě injekce Lovenoxu a denně tablety Warfarinu (Coumadinu). Denně mi dělají krevní testy, aby zkontrolovali, zda moje hladina srážlivosti dosahuje správných hodnot. V současné době je stále příliš hustá, ale jakmile bude dosaženo správné hladiny, injekce se přestanou podávat. Warfarin budu pravděpodobně užívat až do konce svých dnů, protože první testy ukazují na genetickou poruchu srážlivosti krve.

Vzhledem k tomu musím do konce roku zrušit veškeré zbytečné cestování. Musím také vážně přehodnotit budoucí zahraniční závazky. Protože se musím na nějaký čas vyhnout zbytečnému stresu, abych si udržel nízký krevní tlak/srdeční tep, zruším na měsíc květen své řečnické a kazatelské závazky a pokusím se poté soustředit na kázání v Grand Rapids. Příští týden začnu pracovat z domova a týden poté se snad vrátím k práci v semináři; to vše „dá-li Pán“.

Velké poučení
Je v tom pro mě spousta ponaučení, a pokud mi bude dáno více sil, doufám, že se o některá z nich v příštích dnech podělím. Ale to největší si nechám pro sebe. Je to toto: nezměrná dobrota a úžasná laskavost Boha k nezasloužilému hříšníkovi. Ať už jsem měl v posledních dnech jakékoli emoce a myšlenky, ani jednou jsem si nedokázal/nedovolil/neřekl: „Proč zrovna já?“. Vím velmi dobře, že každý den života je milost, že téměř 20 let manželství a služby je milost, že mít čtyři děti, byť jen na krátkou dobu, jsou čtyři velké milosti, že být spasen milostí a poznat Krista je megamilost. Bůh se mnou nikdy nejednal podle toho, jak jsem hřešil. I kdyby tento týden ukončil můj pozemský život, stejně by se mnou nejednal podle toho, jak jsem zhřešil. Jeho dobrota a milosrdenství mě provázely po všechny mé dny.

A i v průběhu těchto dnů bylo tolik Božích milostí:

• Ušetřil mě od okamžité smrti, když se mi sraženina na noze odloupla a rozprskla se mi po plicích.
• Vyslal alarm Tornádo, aby moje žena zůstala ten večer doma.
• Dal mi dostatečné příznaky na dostatečně dlouhou dobu, aby mě dostatečně zneklidnil.
• Seslal vytrvalou manželku, aby zatlačila tvrdohlavého manžela na pohotovost.
• Podnítil mě, abych se lékaři zmínil bokem o bolesti nohy.
• Dal mi lékaře, který tuto narážku zachytil a běžel s ní.
• Zajistil nejen technologii k diagnostice problému, ale i léky k jeho léčbě.
• Tento střet se smrtí využil k odhalení genetické dispozice ke srážení krve a k preventivním opatřením do budoucna.

Ještě nejsem z nejhoršího venku a stále se cítím velmi křehce, ale jak mohu, proč mohu ve světle toho všeho alespoň na okamžik pochybovat o Boží prozřetelnosti a dobrotě!“

Dobře, že jsem postižen?“
V těch několika minutách soukromí, které jsem měl ve víru úterní noci, jsem vzal do ruky knihu, kterou mi tu nechala manželka. Bylo to Mléko & medu, denní pobožnost RHB. Protože jsem si nebyl jistý datem, otočil jsem na 27. dubna &28 a našel rozjímání pastora Jerrolda Lewise na téma:

Palm 118,5 Vzýval jsem Hospodina v úzkosti, Hospodin mě vyslyšel a usadil mě na velkém místě.

Palm 119,71 Je pro mě dobré, že jsem byl trápen, abych se naučil tvým ustanovením.

Co víc mohu říci, než „Amen“.

Ano.