Bez „historického“ Buddhy by buddhismus neexistoval. Může se to zdát jako konstatování samozřejmosti, ale je tomu skutečně tak? Kdyby Buddha neexistoval, možná by byl stejně vymyšlen. Ať už jsou fakta jakákoli, Buddhův život, jak se k nám dostal, je skutečně z velké části smyšlený. Přesto se dnes o historičnosti Buddhy pochybuje jen zřídka, ačkoli stále zpochybňujeme historický základ různých událostí, které se staly během jeho dlouhého života.

Jistě je snadné přijmout názor, že legenda o Buddhovi je prostě odvozena z přikrášleného obrazu historické osoby. Zejména pálijské texty se zdají být založeny na určitých historických faktech a mnišské kodexy Vinája obsahují jasné pokusy představit Buddhu jako mimořádně pragmatickou osobnost. Zastánci tohoto historizujícího výkladu právem zdůrazňují, že je snazší mytologizovat životopis než demytologizovat legendu.

Co tedy o Buddhovi vlastně víme? Dá se říci, že se narodil, žil a zemřel. Zbytek zůstává ztracen v mlhách mýtů a legend: jeho zázračné početí a narození, mimořádné události a okolnosti jeho života a podobně. Skutečnost, že k podobným událostem údajně došlo i za života zakladatele džinismu Mahávíry (další údajně historické postavy), naznačuje, že při přijímání jejich faktického základu je třeba zachovat jistou opatrnost.

Siddhártha Gautama, budoucí Buddha, se údajně narodil v průběhu 5. století př. n. l. jako syn krále severní Indie. Jeho matce, královně Máje, se prý zdálo, že jí pravou stranu těla propíchl bílý slon; druhý den ráno zjistila, že je těhotná, a o devět měsíců později v háji v Lumbini porodila dítě. Dítě, které bezbolestně vyšlo z jejího pravého boku, okamžitě udělalo sedm kroků směrem k severu, přičemž s každým krokem rozkvetl lotosový květ; pak se obrátilo ke čtyřem světovým stranám a zazpívalo „píseň vítězství“, přičemž prohlásilo: „Já jediný jsem ctěný nad zemí i pod nebem.“

Po příznivém Buddhově narození následovala o sedm dní později smrt jeho matky. Dítě pak vychovávala jeho teta Mahapradžapati. Po předpovědích, že se stane buď univerzálním panovníkem, nebo univerzálním duchovním vůdcem, se ho jeho otec rozhodl zavřít v paláci, aby ho ochránil před drsnou realitou, a tím mu zabránil v jakémkoli duchovním úsilí.

Související: Tři zapomenuté příběhy o Buddhově matce

V šestnácti letech se princ Siddhártha oženil s Jašódharou a později se jim narodilo dítě Rahula (jméno znamená „překážka“ a vypovídá o otcovských citech, které byly princi připisovány). Jiné prameny tvrdí, že měl tři manželky a následoval tradiční kariéru budoucího panovníka. V každém případě s ním měl osud jiné plány v podobě čtyř setkání, k nimž došlo během jednoho nebo několika výletů mimo palác: setkal se se starcem, nemocným mužem, mrtvolou a asketou. Díky prvním třem setkáním si uvědomil pomíjivost existence, zatímco čtvrté mu přineslo pocit možnosti vysvobození. V důsledku toho Siddhártha ve svých 29 letech uprchl z paláce a vzdal se svých knížecích povinností a výsad. Šest let praktikoval nejrůznější druhy askeze, což ho téměř zmohlo. Když si nakonec uvědomil marnost těchto praktik, objevil „střední cestu“, cestu mezi hédonistickým požitkem a askezí. Poté se střetl s buddhistickým ďáblem Márou a jeho svůdnými dcerami, ale úspěšně odolal strachu a pokušení a už mu nic nebránilo v cestě k probuzení. Během této konečné fáze postupně prošel čtyřmi stupni meditativního pohroužení (dhjána), rozjímal o souvislostech závislého vzniku skrze své předchozí životy a nakonec realizoval čtyři ušlechtilé pravdy.

Tento příběh Buddhova života, vrcholící nejprve probuzením a později, po smrti, konečnou nirvánou (parinirvánou), je především souhrnem učení a paradigmatem buddhistické praxe. Když dojde k probuzení, díky němuž je Buddha schopen získat poznání konečné skutečnosti, je to tentýž život – totéž psychodrama či kosmodrama probuzení -, které opakují všichni minulí i budoucí buddhové. To vysvětluje extrémní monotónnost popisů těchto životů, které jsou založeny na stejném modelu. Totéž lze částečně říci o životech světců, které jsou rovněž „napodobeninami“ života Buddhy. Všichni minulí i budoucí Buddhové prý prošli stejnými etapami jako Buddha Šákjamuni: duchovní krizí, po níž následovalo zřeknutí se světa, asketickou existencí vedoucí k probuzení, získáním mimořádných schopností, kázáním a shromažďováním žáků, stává se terčem závisti kvůli svému úspěchu a kritiky zkažené společnosti, jeho smrt je předpovězena a pohřeb dává vzniknout uctívání relikvií.

Raný buddhismus se do značné míry soustředil na uctívání stúp, památníků, které se zaměřují na hlavní epizody Siddhárthova života – zejména na čtyři stúpy v Kedarnáthu, Dvarce, Purí a Ramešvaramu, které připomínají jeho narození, probuzení, první kázání a konečnou nirvánu. Staly se často navštěvovanými poutními místy. V důsledku toho Buddhův život nabral monumentální ráz v každém slova smyslu.

Při návštěvě těchto míst mohli následovníci znovu prožít každou slavnou epizodu ze života svého mistra a tato prostředí naplňovala jejich představivost. Tyto stúpy však byly více než pouhé památníky; byly to také především mauzolea nebo relikviáře obsahující části Buddhova těla. Kontakt s těmito relikviemi nebo jejich blízkost prý měly magickou účinnost a zvyšovaly šance na štěstí v tomto světě a na spásu v budoucích životech. Jeden z těchto stavitelů stúp, maurjovský císař Ašóka ze 3. století, měl obrovský vliv na rozvoj buddhistického náboženství. Ašóka, jehož říše se rozkládala po celé Indii, se vydal na pouť do Buddhova rodiště v Lumbini, kde vztyčil pamětní sloup. Podle tradice však také nařídil výstavbu 84 000 stúp, kde měly být uloženy Buddhovy relikvie. Jeho role buddhistického panovníka sehrála významnou roli ve vztahu buddhismu a panovnictví ve všech kulturách Asie. Bez Ašóky by buddhismus s největší pravděpodobností zůstal menšinovým náboženstvím, podobně jako džinismus, s nímž má mnoho společných rysů. Dějiny raného buddhismu jsou v podstatě dějinami společenství stoupenců a poutníků a neustálý vývoj legendy o Buddhově životě měl na rychlé rozšíření buddhismu mnohem větší vliv než skutečná historická osobnost – tedy Buddha sám.

Související: Pod očima Buddhy

Rané společenství rozšířilo vyprávění o Buddhově životě; poté, co se zvýšil počet epizod týkajících se tohoto života, se legenda obrátila k jeho minulým životům. Podle buddhistického učení o karmě byl Buddhův současný život pouze výsledkem dlouhé řady předchozích životů, v nichž se budoucí Buddha převtěloval do různých bytostí, zvířat i lidí. Tyto minulé životy tvoří hlavní část textů známých jako džátaky. Stejný model je aplikován i na existenci dalších minulých buddhů. Zmiňován je také budoucí buddha Maitréja, který se prý objeví za několik milionů let, ačkoli jeho „životopis“ zůstává poněkud nejasný. Zejména mahájánová tradice hovoří o četných kosmických buddhách, kteří jsou již přítomni – i když pro lidské oko neviditelní.

Původně byl buddha prezentován jako jakási nadlidská bytost, postupně se tedy proměnil v jakéhosi boha. Tento vývoj je doložen v některých mahájánových písmech. Například v Lotosové sútře Buddha sám zpochybňuje svou vlastní historickou pravost. Tento coup de théâtre se odehrává v textu s rozsáhlým vlivem v celé východní Asii. Během kázání Buddha svým žákům prohlašuje, že již vedl řadu bytostí ke spáse. Tváří v tvář jejich skepsi vyzývá tyto bytosti, aby se ukázaly, a ze země se náhle vynoří množství bódhisattvů. Zatímco se jeho žáci diví, jak mohl během své lidské existence tento úkol splnit, odhalí jim, že jeho život je ve skutečnosti věčný. Uvádí, že použil „obratné prostředky“ (upája) – prohlašuje, že se narodil v podobě prince Siddhárthy, opustil svou rodinu a strávil šest let askeze, aby nakonec dosáhl probuzení -, aby přesvědčil slabé povahy. Tvrdí, že nastal čas odhalit skutečnou pravdu, totiž že v podstatě vždy byl Probuzeným. Říká, že slabí duchem (což odkazuje na to, čemu se tehdy říkalo stoupenci hínajány – nižšího či podřadného vehiklu -, ale my tomu dnes raději říkáme nikája buddhismus) budou nadále věřit v konvenční pravdu o životopisu Buddhy, zatímco jeho nejpokročilejší žáci poznají konečnou pravdu – transcendentní povahu Buddhy.

Vzhledem k tomu, že Buddhův život je od nejstarších dob prosycen legendami, kde se bere víra v „historického“ Buddhu? Co tato víra znamená? Lze ji nějak sladit s množícími se vesmírnými buddhy spojenými s mahájánovou tradicí? Lidé ze Západu (stejně jako někteří „západní“ Asiaté) si poprvé vytvořili pevnou víru v historickou pravost Buddhy v průběhu 19. století, v době, kdy triumfující racionalismus hledal alternativu ke křesťanství. Orientální badatelé v buddhismu chtěli spatřovat náboženství, které by se pojilo s jejich vlastními názory: spíše než jako náboženství zjevené transcendentním Bohem se jejich buddhismus jevil jako lidské, morální a racionální náboženství založené mimořádně moudrým jedincem. Podle knihy Michela-Jeana-Françoise Ozeraye Recherches sur Buddou ou Bouddhou (1817): „Buddou, který sestoupil z oltáře, kam byl postaven slepou vírou a pověrou, je význačný filozof, mudrc zrozený pro štěstí svých bližních a dobro lidstva.“ Buddha, předělaný podle svého, byl od nynějška považován za volnomyšlenkáře, který se postavil proti pověrám a předsudkům své doby.

Na Buddhův „životopis“ se pak pokoušeli aplikovat stejné metody kritické historické analýzy, jaké byly použity na Ježíše – proces, který pokračuje i dnes. Výsledkem bylo, že „historický“ Buddha začal zastiňovat všechny „metafyzické“ buddhy mahájánové tradice, čímž byla tato tradice odsunuta do říše fantazie, zatímco théraváda, která prý jako jediná uchovávala památku svého zakladatele, se ocitla v pozici „autentického“ buddhismu.

Related: Co Buddha učil?

Mým cílem zde není popírat pravost člověka, který byl kdysi znám jako Buddha. Spíše chci zdůraznit skutečnost, že samotná otázka je irelevantní, s výjimkou historického – tedy západního – přístupu. Pro tradiční buddhisty, kteří Buddhův život vnímají především jako vzor a ideál, který je třeba následovat, má tato otázka jistě jen malý význam. Napodobování tohoto nadčasového paradigmatu je základním faktem mnišského života. Nejde jen o dosažení vlastního probuzení individuálním ztotožněním se s Buddhou, ale také o znovuvytvoření ideálu buddhistické komunity z raných dob: oživení Buddhy nejen jako odděleného jedince, ale spíše v těsné symbióze s jeho žáky.

Proč je tedy pro nás, moderní lidi, zjištění historické pravosti Buddhy tak důležité? Protože pro nás je autenticita života zakladatele jedinou zárukou originality náboženství, které založil. Bez konkrétního životopisu Buddha mizí v mlhách času a bez Buddhy se zdá, že i samotný buddhismus se stává nebezpečně pluralitním. Pluralitní však buddhismus ve skutečnosti vždy byl.

Konzervativní buddhismus nikáje – tedy školy založené na nejstarších vrstvách písem, dnes reprezentované théravádou – stojí v mnoha ohledech v příkrém protikladu k hojnosti obrazů a mystickému zápalu mahájánového buddhismu, stejně jako k tantrickému buddhismu s jeho důrazem na magii, sexualitu a transgresi. Ve skutečnosti se tato dvě hnutí, ač původně protikladná, nakonec vzájemně doplňovala. Zatímco náboženství založené na ortodoxii (jako jsou monoteismy na Západě) by nejčastěji anathemizovalo rozpory, buddhismus zahrnuje víceméně všechny tyto konkurenční nebo zdánlivě neslučitelné směry. V tomto smyslu je možná vhodnější mluvit spíše o buddhistické mlhovině než o jednotném náboženství.

Předobraz Buddhy, který se neustále obnovuje, je jedním z prvků, které umožnily buddhistům všech vyznání ztotožnit se se stejnou tradicí. V tomto smyslu je „historický“ Buddha jen dalším fiktivním dílem, nejnovějším v dlouhé řadě tradice, která se vyznačuje neustálým přetvářením, v neposlední řadě i samotného Buddhy.