Krocani mají malý mozek a mnoho „všeználků“, kteří je nikdy nelovili, je považuje za „hloupé“. Pokud však jde o lov, zdaleka nejsou hloupí – ve skutečnosti patří mezi nejobtížnější kořist, kterou lze zaměřit a zabít. Jsou velmi ostražití. A ano – mají „šestý smysl“ a poznají, když na ně někdo tlačí nebo je loví.

Kolikrát jste viděli, jak dokonale maskovaní, nehybní lovci na slepém stanovišti skupinu krocanů, kteří se blížili k místu, náhle zastavili a jakoby „očichávali vzduch“. Nic není na svém místě. Nebyl zde žádný pohyb ani hluk, a přesto tito ptáci „vycítí“, že není vše v pořádku. Stává se to pořád a neexistuje pro to žádné skutečné vysvětlení. Krocani prostě vědí, že něco není v pořádku. Říká se tomu „příroda“.

Domácí krocani mají obvykle „bílou“ barvu. Většina lidí se domnívá, že všechny krůty jsou bílé. U divokých krocanů tomu tak není. Tu a tam se může vyskytnout vzácný pták albín, ale většinou jsou divocí krocani černí, přičemž tomíci mají živé vějířovité zbarvení, jasně zbarvenou hlavu a špičky peří po celém těle. Černé zbarvení dává krocanům schopnost splynout s jejich lesním prostředím, takže je obtížné je spatřit – zejména v noci.

Mnoho lidí se domnívá, že kvůli tvaru hlavy divocí krocani špatně vidí. Stačí říci, že krocani mají mezi ptáky všech druhů jeden z nejbystřejších a nejpřesnějších zraků. Všimnou si i toho nejmenšího pohybu. Všimnou si i té nejnepatrnější „změny“ v jejich „běžném“ prostředí, zbarvení nebo seskupení fauny. Krocani mají také specializovanou „řeč“ – zvuky, které znamenají různé věci – od varování, přes přivolávání opačného pohlaví, hněv až po útěchu.

Studie prokázaly složitost krocaního volání – mručení, mlaskání, „křik“ a žbluňkání. Všechna něco znamenají, a bystrý lovec, i když není schopen možná konkrétně „přeložit“ tato volání, dokáže rozpoznat obecný „význam“ mnoha z nich. Zvuky krocanů se nevydávají jen proto, aby „byli slyšet“.

Jedním z velkých mýtů je, že divoký krocan je tvrdý a zvěřinový. Je až úsměvné poslouchat lidi, kteří na Den díkůvzdání odsuzují lov a to, jak „nesnášejí“ divokou zvěřinu, a přitom nevědomky hltají (promiňte mi tu slovní hříčku) a básní o divokém krocanovi, který je nevědomky postaven před ně. Divoký krocan obecně nemá žádnou zvěřinovou chuť. Má bohatou a plnou chuť, ale to proto, že je takříkajíc ve volném výběhu a není násilně krmená zpracovaným krmivem, které obsahuje všechny druhy chemikálií a léků na podporu růstu. A nemilujete, když na obalu domácího ptáka vidíte, že „chuť je vylepšena“ vstřikováním až 10 % (někdy i více!) chemicky připravené tekutiny.

To, co dostanete u divokého krocana, je příroda ve své nejlepší podobě. Divoký krocan chutná podle toho, co jí – a to od domácích plodin, jako je kukuřice a fazole, až po téměř všechny druhy divokých semen. Výsledek? Lahodné jídlo. Divoký krocan – dokonce i maso z prsou – sice chutná spíše jako domácí „tmavé maso“, ale to vůbec není na škodu. Chuť je jemná, přesto mimořádně aromatická a vlhká. Co se týče křehkosti, stejně jako u jiných ptáků nebo zvířat, ať už domácích nebo divokých, záleží na věku a druhu a dostupnosti potravy. Většina lidí se setkala s domácím krocanem, který je tvrdý jako kůže z bot. Totéž platí pro divokého krocana, pokud se jedná o „prastarého Toma“, i když častěji je divoký krocan úžasně křehký a vůbec ne „žvýkavý“.

Někteří říkají, že krocani ve skutečnosti nespí. Netušíme, odkud se to vzalo. Krocani hřadují každou noc, obvykle na vysokých stromech, aby se vyhnuli predátorům a měli vyvýšený bod, odkud mohou přehlížet celé okolí. Tito ptáci skutečně spí, i když někdy přerývavě, a vždycky je tu nějaký určený „strážce“, který má „uši“ otevřené a vyhlásí ostatním v hejnu poplach, pokud je něco v nepořádku (přítomnost predátora, jako je sova, nebo zvuk zlomené větve; a podobně).

Není mýtus, že krocani mohou být velmi agresivní a rovnou zaútočí na cokoli, pokud se cítí ohroženi nebo pokud se domnívají, že je narušováno jejich území (tomíci jsou velmi teritoriální). To se týká i lidí. A věřte mi, že jejich zobáky, drápy a ostruhy mohou člověku způsobit spoušť. Nejsou to ptáci, ke kterým byste chtěli vzít své děti a nechat je pohladit.

Všechny „městské legendy“ o divokých krocanech vznikly spíše z nedostatku znalostí než ze skutečnosti. Ať už člověk slyší o divokých krocanech cokoli, musí dělat NĚCO správně! Jejich populace se k nelibosti zemědělců a mnoha obyvatel obydlených oblastí téměř exponenciálně rozrůstá, ale úsměvy, které vidíte na mnoha tvářích, jsou úsměvy lovců, kteří se olizují a čekají, až začne další sezóna divokých krocanů.

.