Od roku 2013 Kristina Olsonová, psycholožka z Washingtonské univerzity, provádí rozsáhlou dlouhodobou studii sledující zdraví a pohodu transsexuálních dětí – těch, které se identifikují s jiným pohlavím, než jaké jim bylo přiděleno při narození. Od zahájení studie se Olsonové ozývají také rodiče genderově nekonformních dětí, které důsledně vzdorují genderovým stereotypům, ale neprošly sociální transformací. Mohou mezi ně patřit chlapci, kteří rádi nosí šaty, nebo dívky, které si hrají s nákladními auty, ale které například nezměnily zájmena, která používají. Tito rodiče se ptali, zda se jejich děti mohou studie zúčastnit. Olsonová souhlasila.

Po chvíli si uvědomila, že nechtěně naverbovala početnou skupinu 85 genderově nekonformních účastníků ve věku od 3 do 12 let. A jak s rodinami v průběhu let udržovala kontakt, dozvěděla se, že některé z těchto dětí nakonec prošly transformací. „Bylo jich dost na to, abychom měli jedinečnou příležitost podívat se zpětně na naše data a zjistit, zda se děti, které se změnily, liší od těch, které se nezměnily,“ říká Olsonová.

Studiem 85 genderově nekonformních dětí, které naverbovala, její tým nyní dvěma různými způsoby prokázal, že ti, kteří se změní, tak činí proto, že již mají silný pocit své identity.

Jedná se o téma, pro které je dlouhodobých dat málo. A s tím, jak transgenderové identity získávají stále větší společenské uznání, se stále více rodičů potýká s otázkami, zda a jak podporovat své malé genderově nekonformní děti.

„Hodně se veřejně píše o tom, že netušíme, které z těchto genderově nekonformních dětí se nakonec identifikují jako trans, nebo ne,“ říká Olson. A pokud se tak stane jen malá část, jak naznačují některé studie, argumentuje se tím, že „by neměly přecházet“. Ona tuto myšlenku zpochybňuje. „Naše studie naznačuje, že to není náhodné,“ říká. „Nemůžeme říct, že tohle dítě bude trans a tohle ne, ale není to tak, že bychom neměli tušení!“

Další příběhy

„Tato studie poskytuje další důvěryhodnost pokynům, že praktičtí lékaři a další odborníci by měli potvrzovat – spíše než zpochybňovat – tvrzení dítěte o jeho pohlaví, zejména u těch, kteří se se svým pohlavím silněji identifikují,“ říká Russell Toomey z Arizonské univerzity, který studuje LGBTQ mládež a sám je transgender.

(Krátká poznámka k termínům, protože je v nich hodně zmatku: Někteří lidé si myslí, že děti, které vykazují jakýkoli druh genderové nonkonformity, jsou transgender, zatímco jiní tento termín ztotožňují s lékařskou léčbou, jako jsou hormonální blokátory nebo operace na změnu pohlaví. Ani jedna z těchto definic není správná a lékařské zákroky u malých dětí ve věku studovaného Olsona ani nepřipadají v úvahu. Proto ve své studii používá zájmena jako ústřední znak sociální změny. Jejich změna je významným vyjádřením identity a je často doprovázena změnou účesu, oblečení, a dokonce i jmen.“

Když se 85 genderově nekonformních dětí poprvé přihlásilo do Olsonové studie, její tým jim zadal sérii pěti testů, které zjišťovaly, jaké hračky a oblečení preferují; zda se raději stýkají s děvčaty nebo chlapci; jak moc se cítí být podobné děvčatům nebo chlapcům; a jakého pohlaví se v současnosti cítí být nebo budou. Dohromady tyto markery identity poskytly týmu způsob, jak kvantifikovat pocit pohlaví každého dítěte.

Tým, jehož součástí byl i James Rae, který nyní působí na Massachusettské univerzitě v Amherstu, zjistil, že děti, které v tomto bodě vykazovaly silnější genderovou nonkonformitu, měly větší pravděpodobnost sociální transformace. Tak například přiřazení chlapci, kteří měli nejextrémnější ženskou identitu, měli největší pravděpodobnost, že o dva roky později budou žít jako dívky. Tuto souvislost nebylo možné vysvětlit jinými faktory, například tím, jak liberální byli rodiče dětí. Místo toho pohlavní identita dětí předpovídala jejich sociální přechod. „Myslím, že by to rodiče trans dětí nepřekvapilo, a moje zjištění jsou pro ně často „duh“,“ říká Olson. „Zdá se to být docela intuitivní.“

Přečtěte si: Proč se média tolik obávají rodičů trans dětí?“

Charlotte Tateová, psycholožka ze Sanfranciské státní univerzity, říká, že tento kvantitativní výzkum podporuje to, čeho si ona a další transgenderoví vědci již dlouho všímají prostřednictvím kvalitativní práce: Na dětech, které nakonec přejdou k transformaci, je skutečně něco charakteristického a odlišného. Z rozhovorů s translidmi vyplývá, že „jedním z nejkonzistentnějších témat je, že v určitém raném období, někdy již ve věku 3 až 5 let, se objevuje pocit, že jedinec je součástí jiné genderové skupiny,“ říká Tateová. Když se jim řekne, že jsou součástí svého přiděleného pohlaví, „řeknou: ‚Ne, to není správné. To se ke mně nehodí. Mají sebepoznání, které je soukromé a které se snaží sdělit.“

Olsonův tým také ukázal, že tyto rozdíly v pohlavní identitě jsou příčinou sociálních přechodů – a ne, jak někteří naznačují, jejich důsledkem. Po vyhodnocení skupiny 85 genderově nekonformních dětí tým provedl stejných pět testů genderové identity u jiné skupiny 84 transgenderových dětí, které již prošly transformací, a u třetí skupiny 85 cisgenderových dětí, které se identifikují s pohlavím, jež jim bylo přiděleno při narození. Žádná z těchto tří skupin se nelišila v průměrné síle svých identit a preferencí. Jinými slovy, trans dívky, které stále žijí jako chlapci, se identifikují jako dívky stejně silně jako trans dívky, které přešly na život jako dívky, a jako cis dívky, které vždy žily jako dívky. Jinak řečeno:

„V obavách mnoha lidí ze sociální transformace je implicitně obsažena představa, že to děti nějakým způsobem změní a že toto rozhodnutí dítě nutně nasměruje na určitou cestu,“ říká Olsonová. „Tohle naznačuje něco jiného.“ Děti mění své pohlaví kvůli své identitě; nemění svou identitu proto, že mění své pohlaví.

„Výsledky této přesvědčivé studie poskytují další důkaz, že rozhodnutí o sociální transformaci je vedeno dětským chápáním vlastního pohlaví,“ říká Toomey. „To je kriticky důležitá informace vzhledem k tomu, že nedávné veřejné debaty a chybné empirické studie mylně přisuzují „nátlakovým“ rodičům, vrstevníkům nebo jiným zdrojům, jako jsou sociální média, podíl na rostoucím výskytu dětí a dospívajících, kteří se identifikují jako transgender.“

Přečtěte si:

Olsonova nová zjištění navazují na jinou kontroverzní studii z roku 2013, v níž Thomas Steensma z Univerzitního lékařského centra v Amsterdamu zkoumal 127 dospívajících, kteří byli odesláni na kliniku kvůli „genderové dysforii“ – lékařskému termínu popisujícímu úzkost, když něčí pohlavní identita neodpovídá pohlaví přidělenému při narození. Pouze čtyři lidé z této kohorty prodělali sociální transformaci v raném dětství a všichni se nakonec identifikovali jako transgender. Naproti tomu většina z těch, kteří neprodělali transformaci, později genderovou dysforii neměla.

„Lidé si z této studie vzali, že spousta těchto dětí nebude v dospělosti trans, takže byste je neměli sociálně transformovat, nebo že sociální transformace mění identitu dětí,“ říká Olson. Ale „my naznačujeme, že děti, které sociálně přecházejí, se zdají být jiné ještě před tímto přechodem, což posouvá interpretaci této minulé studie“. (Steensma na žádost o komentář nereagoval.)

Olsonová připouští, že její nová studie má slabiny. Je relativně malá a všechny děti pocházely z bohatých, vzdělaných a nepoměrně více bílých rodin. A protože začala téměř náhodou, když se na ni obrátili rodiče genderově nekonformních dětí, nemohla své výzkumné plány předem zaregistrovat, což je v psychologii stále častější praxe. (Snižuje to pokušení pohrávat si se svými metodami, dokud nepřinesou pozitivní výsledky, a vzbuzuje to důvěru u ostatních vědců.)

Aby tyto nedostatky alespoň částečně odstranila, provedla Olsonová vícerozměrnou analýzu: Zopakovala své analýzy mnoha různými způsoby, aby zjistila, zda stále dostává stejné výsledky. Co kdyby místo všech pěti testů pohlavní identity zkoumala jen kombinace čtyř? Nebo tří? Nebo dvou? Tým provedl všechny tyto what-if scénáře a téměř ve všech byly výsledky stejné. „Šly nad rámec analýz, které se obvykle provádějí a prezentují ve vědeckých časopisech,“ říká Toomey. „Jejich výsledky byly robustní napříč těmito dodatečnými testy, což naznačuje, že čtenáři mohou mít vysokou míru důvěry v tato zjištění.“

Olsonová zdůrazňuje, že nemá žádný kouzelný test, který by dokázal přesně předpovědět, které děti přejdou a které ne. Je to otázka pravděpodobnosti. V její studii dostaly všechny děti na základě svých odpovědí skóre genderové nekonformity v rozmezí 0 až 1. Pro srovnání: ty, které získaly skóre 0,5, měly šanci na sociální přechod jedna ku třem, zatímco ty, které získaly skóre 0,75, měly šanci jedna ku dvěma.

„Kolik genderové nekonformity je „dost“ na to, aby se rozptýlily obavy rodičů z přechodu, je otevřená otázka,“ říká Tey Meadow, socioložka z Kolumbijské univerzity, která se zabývá sexualitou a genderem a píše pro The Atlantic. Rodiče jsou konečnými arbitry přístupu dítěte k transformaci a rozhodují se „v kultuře, která rodiče povzbuzuje, aby hledali všechny možné alternativy k transsexualitě“, dodává Meadowová.

„Není to jako odebrat vzorek krve nebo udělat magnetickou rezonanci,“ říká Aaron Devor, vedoucí transgenderových studií na University of Victoria, který je sám transgender. „Jedna z často používaných frází je ‚důsledný, vytrvalý a neodbytný‘. Když získáte tuto konstelaci, je takové dítě také dítětem, které by mohlo chtít přejít. A právě to výzkum potvrzuje. Přidává to velmi cenné údaje.“

Devor a další upozorňují, že z dřívějších Olsonových studií vyplývá, že děti, které jsou ve svém přechodu podporovány a potvrzovány, jsou stejně duševně zdravé jako jejich cisgenderoví vrstevníci. To mu připomíná zásadní práci americké psycholožky Evelyn Hookerové. V padesátých letech minulého století, kdy mnozí psychologové považovali homosexualitu za duševní chorobu (především proto, že vždy pracovali pouze s homosexuály, kteří měli záznamy o zatčení nebo psychických problémech), provedla Hookerová průzkum na reprezentativnějším vzorku a zjistila, že homosexuální a heterosexuální muži se ve svém duševním zdraví neliší. To přispělo k tomu, že homosexualita byla v roce 1987 vyřazena ze seznamu duševních poruch. „Dnes se nacházíme v podobném okamžiku, pokud jde o transgenderismus,“ říká Devor. „Problémy s duševním zdravím, které vidíme, jsou z velké části důsledkem života, který blokuje vyjádření vašeho pohlaví. Můj názor je, že práce vycházející z Olsonovy skupiny bude mít efekt Evelyn Hookerové.“

Připomíná mi to, co loni napsala Robyn Kannerová v časopise The Atlantic: „Společnost už tolik let neudělala nic pro trans mládež. Lidé musí věřit, že mládež, která se pohupuje ve větru genderu, přistane na nohou, až bude připravena. Ať už to bude kdekoli, bude to krásné.“