Z Vídně do Jeruzaléma
Buber byl synem agronoma Carla Bubera a jeho manželky – oba asimilovaní Židé. Když byly Martinovi tři roky, matka otce opustila a chlapec byl vychováván prarodiči ve Lvově (dnes Lvov, Ukrajina). Pátrání po ztracené matce se stalo silným motivem jeho dialogického myšlení – jeho filosofie Já-Ty.
Solomon Buber (1827-1906), lemberský dědeček, bohatý filantrop, zasvětil svůj život kritickému vydání midrašů, části neprávnické rabínské nauky. Jeho práce ho ukazují jako hebrejského gentlemana-vědce, který se zajímal také o řecké jazykové paralely. Jeho manželka Adele byla ještě více produktem osvícenského hnutí 19. století mezi východoevropskými Židy, které usilovalo o modernizaci židovské kultury. Ačkoli na něj oba prarodiče měli silný vliv a Šalamoun ho učil hebrejsky, mladého Martina přitahovaly spíše Schillerovy básně než Talmud. Jeho příklon k obecné kultuře posílilo gymnaziální vzdělání, které mu poskytlo vynikající základy v oblasti klasiky. Během dospívání se zcela přestal aktivně účastnit židovských náboženských obřadů.
Na univerzitě – navštěvoval univerzity ve Vídni, Berlíně, Lipsku a Curychu – studoval Buber filozofii a umění. Ve své doktorské disertační práci (Vídeň, 1904) se zabýval teorií individuace v myšlení dvou velkých mystiků, Mikuláše z Cusy a Jakoba Böhmeho, ale největší vliv na Bubera mělo v té době hlásání heroického nihilismu Friedricha Nietzscheho a jeho kritika moderní kultury. Nietzscheho vliv se projevil v Buberově obratu k sionismu a jeho volání po návratu ke kořenům a zdravější kultuře.
Na pozvání sionistického vůdce Theodora Herzla se v roce 1901 stal redaktorem sionistického týdeníku Die Welt („Svět“). Brzy však mezi oběma muži vznikl výrazný názorový rozdíl. Buber upřednostňoval celkovou duchovní obnovu a v jejím jádru okamžité zemědělské osídlení Palestiny oproti Herzlovu důrazu na diplomacii, která měla vést k vytvoření židovské domoviny zajištěné veřejným právem. V důsledku toho Buber rezignoval na svou funkci ještě téhož roku, kdy ji převzal; zůstal sionistou, ale obecně stál v opozici vůči oficiální politice strany a později i oficiální státní politice Izraele. Patřil k prvním zastáncům založení hebrejské univerzity v Jeruzalémě.
V roce 1916 založil Buber vlivný měsíčník Der Jude („Žid“), který redigoval až do roku 1924 a který se stal ústředním fórem prakticky všech německy čtoucích židovských intelektuálů. Na jeho stránkách obhajoval nepopulární věc židovsko-arabské spolupráce při vytváření dvounárodního státu v Palestině.
Po sňatku (1901) s nežidovskou prosionistickou spisovatelkou Paulou Wincklerovou, která konvertovala k judaismu, se Buber věnoval studiu Ḥasidismu. Jeho Chassidischen Bücher (1927) učinily odkaz tohoto populárního východoevropského židovského pietistického hnutí 18. století součástí západní literatury. V Ḥasidismu viděl Buber léčivou sílu pro neduhy židovství a lidstva ve věku odcizení, které otřáslo třemi životně důležitými lidskými vztahy: mezi člověkem a Bohem, člověkem a člověkem a člověkem a přírodou. Tvrdil, že je lze obnovit pouze tím, že se člověk znovu setká s druhým člověkem nebo bytostí, která stojí proti němu, a to na všech třech úrovních – božské, lidské i přírodní. Buber tvrdil, že raný Ḥasidismus tohoto setkání dosáhl a že sionismus by měl následovat jeho příkladu.
V knize Cesty v utopii (1949) označil izraelský kibuc – družstevní zemědělskou komunitu, jejíž členové pracují v přirozeném prostředí a žijí spolu v dobrovolném společenství – za „odvážný židovský podnik“, který se ukázal být „příkladným neúspěchem“, jedním z příkladů „utopického“ socialismu, který funguje. Přesto mu nepřisuzoval konečný úspěch. Jeho výhrady pramenily ze skutečnosti, že členové kibucu obecně nebrali v úvahu vztah mezi člověkem a Bohem, popírali nebo pochybovali o existenci či přítomnosti božského protějšku. V mezilidské oblasti plnili Boží přikázání budovat spravedlivé společenství, a přitom popírali božský původ tohoto implicitního imperativu. Buber se jako pedagog snažil vyvrátit tyto ideologické „předsudky mládeže“, která podle něj oprávněně kritizuje zastaralé obrazy Boha, ale nesprávně je ztotožňuje se samotným živým Bohem bez obrazu.
Buberova pedagogická činnost dosáhla vrcholu v nových podmínkách vytvořených nástupem nacistů k moci. V listopadu 1933 se stal vedoucím nově obnovené židovské školy pro vzdělávání dospělých Freies Jüdisches Lehrhaus ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1934 se stal ředitelem celé organizace židovského vzdělávání dospělých a rekvalifikace židovských učitelů v nacistickém Německu, kde byli židovští učitelé a studenti postupně vylučováni ze vzdělávacího systému. Byl odvážným mluvčím duchovního odporu. Jako proti nacistickému nacionalismu „krve a půdy“ zdůrazňoval, že Žid si sice musí zachovat svou autentickou židovskou existenci, ale vzdělávací cíl nesmí být rasistický (Völkisch). Své staré heslo „být lidský po židovsku“ nyní doplnil požadavkem být židovský po lidsku.
Poté, co mu nacistická tajná policie zakázala veřejné přednášky a poté i veškerou pedagogickou činnost, emigroval jako šedesátiletý muž do Palestiny. Aktivizoval svou hebrejštinu a brzy se zapojil do společenského a intelektuálního života palestinské židovské komunity. Byl jmenován profesorem sociální filozofie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde působil až do roku 1951. Byl prvním prezidentem Izraelské akademie věd a umění. Po vzniku Státu Izrael a s počátkem masové imigrace z islámských zemí inicioval Buber založení Vysoké školy pro vzdělávání učitelů dospělých v Jeruzalémě a stal se jejím vedoucím (1949). Tato škola připravovala pravděpodobně nejlepší pedagogy pro přistěhovalce z Blízkého východu a severní Afriky, přičemž mnozí z nich byli vybráni právě z řad přistěhovalců.
Jako učitel dospělých se Buber těšil spolupráci svých politických a někdy i náboženských protivníků. Ačkoli popíral závazný charakter židovského náboženského zákona a zdůrazňoval nelegalistický prorocký typ náboženství, spolupracovali s ním i někteří ortodoxní. Buberovy snahy o vzdělávání dospělých vycházely z jeho poznání, že dospělí se znovu stávají vzdělavatelnými, když krize ohrožuje jejich falešnou jistotu.
.