„Příjemné město s rozsáhlou krajinou.“ – Historik Chalíl al-Zahírí

Masyaf (arabsky: مصياف Miṣyāf) je město v severozápadní Sýrii, v Hamá.

Město je pozoruhodné svým velkým středověkým hradem. Sloužilo nizárským ismailitům a jejich elitní jednotce asasínů (hašašínů) jako hlavní sídlo jejich území v pohoří Džabal Ansaríja.

Etymologie

Po celou islámskou éru až do současnosti vyslovovali obyvatelé regionu arabský název města různými způsoby jako Maṣyaf, Maṣyat nebo Maṣyad.

Arabský název je místní výslovnost, která se vyvinula z asyrského názvu Manṣuate. Podle orientalisty Edwarda Lipinského „nṣw“ ve slově Manṣuate koreluje s arabským „nṣṣ“, což znamená „postavit“.

Lipinsky navíc předpokládá, že asyrské jméno bylo pravděpodobně konfigurací asyrského slova manṣuwatu, které koreluje s arabským slovem minaṣṣatu(n), přičemž obě slova se překládají jako „vyvýšená plošina“. Tento překlad poukazuje na ostroh, který pevnost Masyaf zaujímá a z něhož je vidět na zbytek města a okolí.

Historie

Raná historie

Masyaf je nejpravděpodobnějším místem starověkého aramejského města Mansuate, které existovalo v 8. století př. n. l. V tomto místě se nacházela pevnost Masyaf. Později sloužilo jako správní centrum stejnojmenné asyrské provincie v dnešní střední Sýrii.

Masyaf je pravděpodobně také místem, kde se nacházel Marsyas. Římští a byzantští historikové se zmiňují o městě jménem „Marsyas“, které spravovalo pláně al-Ghab a Beqaa severně, respektive jižně od tohoto místa.

Masyaf a jeho pevnost poprvé zmiňují křižáčtí kronikáři v roce 1099. Protože však opevnění v Masyafu pravděpodobně existovalo již před 11. stoletím, je pravděpodobné, že pevnost v Masyafu vybudovala hamdanidská dynastie sídlící v Aleppu, a to vzhledem k jeho poloze jako výspy s výhledem na horské cesty.

V té době byla pevnost součástí Jund Qinnasrin (provincie Chalcis) fatimidského chalífátu. Na podzim roku 999 byzantský císař Basil II. zničil opevnění v Masyafu v rámci svého tažení, jehož cílem bylo získat od muslimů kontrolu nad Antiochií a jejím okolím.

Oblast se později dostala pod seldžuckou nadvládu, ale v roce 1099 se křižáci po dobytí Tripolisu pokusili získat kontrolu nad Masyafem (a strategicky důležitější Rafanií). Seldžucký emír (kníže) z Damašku, Zahir ad-Din Tughtakin, zahájil vojenské tažení, aby zabránil ztrátě oblasti, a dosáhl s křižáky krátkodobé dohody, podle níž Masyaf a Hisn al-Akrad zůstaly v muslimských rukou, ale musely křižákům platit tribut. O něco později ovládla Masjaf dynastie Mirdasidů.

V roce 1127 jej Mirdasidé prodali šajzarské rodině Banu Munqidh.

Hašašínská éra

V roce 1140 se Masjafu zmocnili asasíni, sekta ismailitských šíitských muslimů, kteří byli vyhnáni ze své předchozí pevnosti v Alamutu v dnešním Íránu. Pevnost bránil mamlúk (otrocký bojovník) z kmene Banu Munqidh jménem Sunqur, kterého se asasínům podařilo přepadnout a zabít.

Ismajlovci si za svůj nový domov zvolili Sýrii a postupně se usadili ve městech

Aleppo a Damašek a v pevnosti Banias, přičemž pokaždé byli pronásledováni a masakrováni úřady nebo davy místních obyvatel podněcovanými duchovními, kteří obviňovali ismajlovce z kacířství nebo z toho, že způsobují problémy. V důsledku toho se přeživší vedení ismailitů rozhodlo, že zakládat základny v syrských městech a spoléhat se tak na dobrou vůli různých umarů (knížat) je neudržitelné. Místo toho se rozhodli usadit v Džabal Ansaríji, pobřežním pohoří posetém pevnostmi, včetně Masjafu.

Masjaf po svém dobytí sloužil jako hlavní pevnost ismailitského náčelníka Da’ího. Spolu s dalšími pevnostmi získanými přibližně ve stejné době, včetně Kahfu, Chavábí, Kadmúsu a Rúsafy, se ismailitům podařilo vybojovat si autonomní území uprostřed nepřátelských křižáckých států a místních muslimských dynastií nominálně spojených s abbásovským chalífátem.

Masyaf sloužil jako hlavní sídlo ismailitského da’i Rašída ad-Dína Sinana a jeho elitní jednotky fida’í, kteří se stali známými jako hašašíni („asasíni“).

V polovině 70. let 11. století se ajjúbitský sultán Saladin rozhodl dobýt Sýrii, vyhnat křižáky a sjednotit muslimský svět pod sunnitským islámem. Hašašíni považovali Saladina za nebezpečnější hrozbu než křižáky a spojili se se Saladinovým rivalem v Aleppu, aby Ajjúbovce porazili.

Saladinovi muži podnikli dva neúspěšné pokusy o atentát na Saladina a v roce 1176 Saladin zahájil trestnou výpravu proti asasínům v silně bráněné pevnosti Masjaf. Během několika dní obléhání se Saladin stáhl kvůli naléhavé potřebě přesunu proti křižákům, kteří útočili na ajjúbovské území v Beqaa. Se Sinanem se dohodl na příměří, které zprostředkoval ájjúbidský emír z Hamá Šiháb ad-Dín Mahmúd al-Harímí, Saladinův strýc.

Mamlúcká vláda

V roce 1249 nechal perský vůdce hašašínů Tádž al-Dín Abú’l Futuh postavit kolem města Masjaf hradby. V roce 1260 dobyli Mongolové pod vedením Hulagua většinu severní Sýrie a krátce obsadili i Masjaf. Po porážce Mongolů v bitvě u Ajn Džalutu od bahrských Mamlúků později téhož roku se však z Masjafu stáhli.

V roce 1262 bylo vládcům Masjafu nařízeno platit tribut mamlúckému sultánovi Baibarsovi a nějaký čas poté nechal sultán nahradit emíra Masjafu Najm al-Din Ismaila Sarim al-Dinem Mubarakem. Mubaraka později Baibars uvěznil v Káhiře a Najm ad-Din byl krátce obnoven ve funkci emíra, než byl Masyaf v roce 1270 plně začleněn do sultanátu.

Ismailovci jej obývali i po celou dobu mamlúcké vlády, zatímco asasíni začali pracovat pro mamlúky.

V roce 1320 historik a ájjúbídský emír z Hamá Abú’l Fída poznamenal, že Masjaf je „centrem ismailitského učení“ a že je „krásný“, má zahrady a pramen, z něhož vytéká malý potok.