Score: 9.5/10

New York, 7. září 2001: Kdo by to byl řekl. Kdo by si pomyslel, že za pár dní bude svět svědkem jedné z největších tragédií v dějinách. Kdo by si pomyslel, že se Michael Jackson chystá odehrát svůj poslední koncert v životě.
Všechno pro mě začalo v dubnu 2001, kdy mi Michaelova tehdejší asistentka Evvy Tavasci řekla, že může pro mě a pár lidí z našeho štábu rezervovat lístky do první řady na ještě neohlášený koncert, který Michael Jackson plánoval na ono září. Když jsem se dozvěděl, o jak velký projekt se jedná, a po zjištění, že mi byly nabídnuty jedinečné vstupenky v prémiovém stylu, nerozmýšlel jsem se a nabídku přijal. Za několik týdnů jsem získal vstupenku na zahajovací večer speciální show k 30. výročí Michaela Jacksona v Madison Square Garden v New Yorku, což byla akce na oslavu Michaelovy sólové kariéry, na které se na pódiu znovu sešli The Jacksons v původní sestavě a další umělci, kteří předvedli Michaelovy hity. Michael mi chyběl, seznámil jsem se s ním teprve před rokem, ale neviděl jsem ho vystupovat naživo od roku 1999, kdy jsem navštívil koncert Michael Jackson & Friends v Mnichově.
Moje (a nejen moje) zkušenosti s jeho koncerty se do té doby docela podobaly výcviku ve vojenském táboře: vstávat brzy (a když říkám brzy, myslím tím ve čtyři ráno), abyste byli první ve frontě, čekat před místem konání pod sluncem, deštěm, sněhem, až se po čtrnácti hodinách vyčerpávajícího čekání otevřou brány a vy zjistíte, že musíte bojovat spíš o vlastní život než o první řadu. Pokud byste měli štěstí a sílu přežít šílenství fanoušků, nakonec byste si vydobyli své vlastní – velmi malé – místo, chytili byste se předních zábran a nepustili byste se jich, dokud by vás smrt nerozdělila. Pokud by vás smrt nerozdělila, pravděpodobně by se o to pokusilo 30 000 lidí za vámi a nakonec by se jim to možná podařilo.
Takže ano, jít na koncert Michaela Jacksona byl zážitek jako z jiného světa, a to ve všech ohledech.
Teď jsem tam byl a držel v ruce lístek, který vypovídal o snu, o kterém jsem vždycky snil: moci si vychutnat alespoň jeho koncert z první řady, aniž bych se musel prát, mlátit, utíkat nebo riskovat život. Stalo se to, nemohl jsem tomu uvěřit. A to, co se skutečně stalo, předčilo všechna očekávání: nejenže místa byla v první prostřední řadě, ale pódium bylo tak blízko, že jsem Michaela viděla vystupovat přede mnou pár metrů od sebe. Druhý splněný sen během necelých dvou let (k tomu prvnímu si přečtěte, jak jsem ho potkal).
Brány se otevřely v 19 hodin, takže jsme dorazili (byl jsem s naším spolupracovníkem Alessandrem Capuanem) včas na zahájení. Pro naše vstupenky byl vyhrazený vchod, takže jsme se na svá místa dostali poměrně rychle a bez problémů. Jakmile jsme tam byli, vychutnali jsme si sklenky šampaňského na místě a také jsme si stihli rychle popovídat s Dionne Warwick a Ginou Lollobrigidou, které seděly 4 řady za námi.

Po chvíli už byla legendární Madison Square Garden plná, všichni čekali na nenahraditelného krále popu. Když zhasla světla, uvědomil jsem si, že uvidím Michaela Jacksona, The Jacksons, Quincyho Jonese, Raye Charlese, Marlona Brando, Elizabeth Taylorovou, Whitney Houstonovou, Ala Jarreaua, Yoko Ono a Lizu Minnelliovou (abych jmenoval alespoň některé) na jednom pódiu v jeden večer. Část historie americké zábavy tam byla tak blízko nás. Když herec Samuel L. Jackson vstoupil na pódium a oznámil, že Whitney Houston, Usher a Mya zahrají „Wanna Be Startin‘ Something“, dav se zbláznil, chvíli jsem si myslel, že sál vybuchne. Vystoupení bylo úžasné, Whitney Houstonová vypadala velmi pohuble a slabě, ten den nebyla v nejlepší formě, ale pěvecky a umělecky předvedla dokonalý výkon, který si navždy zapamatuji do svého života.
Během vystoupení ostatních umělců seděl Michael s částí své rodiny, Maculayem Culkinem a Elizabeth Taylorovou v kabince napravo od pódia. Humanitární projev Marlona Branda na pódiu po prvním vystoupení znamenal klíčový okamžik celé show. Byl tam, skutečná legenda, a mluvil k nám. Požádal jsem Alessandra, aby mě znovu štípl, člověk nikdy neví.Pak následovala řada dobrých vystoupení: dojemná melodie „Ben“ (jedna z Michaelových oblíbených) v podání Billyho Gilmana, duet Glorie Estefan a Jamese Ingrama „I just can’t stop loving you“, supermelodická verze „She’s out of my life“ Marca Anthonyho, Al Jarreau předvádějící „Ease on down the road“ s Jill Scott, Monica a Deborah Cox, která také předvedla „Heal The World“ s Myou, Tamia a The Brooklyn Youth Choir. Čím více jsme slyšeli Michaelovy písně naživo, tím více jsme ho chtěli na pódiu, ale museli jsme počkat, protože nás čekaly ještě nejméně tři nebo čtyři nezapomenutelné okamžiky. Prvním z nich byla Liza Minnelli, která vstoupila na pódium a předvedla svou vlastní verzi písně „You are not alone“, po níž následovala jedna z nejkrásnějších písní v historii, „Over the rainbow“. Po těle mi běhal mráz a bylo tam docela teplo. Nastal čas na další štípání.

Dalším pozoruhodným vystoupením byla skladba „Bootylicious“ skupiny Destiny’s Child. V bílých lesklých krátkých sukních a topech, jednoduchých bílých flitrových rukavicích a bílých kloboucích tančily a zpívaly na tóny svého hitu smíšeného s „Billie Jean“. V tu chvíli jsem se podíval na Michaela v kabině a musím říct, že vypadal ohromený takovou krásou a talentem; věřte mi, přátelé, že si ten pohled HODNĚ užíval.

Poté přišel čas pro Raye Charlese, ano, dámy a pánové, pana Raye Charlese, aby se chopil klavíru a předvedl monumentální vystoupení „Crying time“ s Cassandrou Wilson.
Když na pódium vstoupila Elizabeth Taylorová, věděli jsme, že je to tady. Michael se chystal vstoupit na pódium… (další malá, drobná špetka, prosím). Skoro nebylo slyšet, co Elizabeth říká, protože to byl jeden z těch okamžiků, kdy se publikum vymyká kontrole.
Když konečně řekla slova: „Dámy a pánové, Michael Jackson a The Jacksons“ a sálem zaburácel výbuch ohňostroje, čas se zastavil, zbytek světa už neexistoval. Byli jsme na jiné planetě.
Tam stál nehybně, otočený zády. Mimozemšťan padlý z jiné planety: oblečený úplně v bílém, se zlatou helmou, jeho přítomnost na pódiu stačila k tomu, aby se každá živá bytost v sále přinejmenším zbláznila. Tichý, plachý muž sedící v kabince vpravo od pódia úplně zmizel. Pár vteřin a on si sundá rukavice a helmu, otočí se k nám v publiku zády a mně začne srdce bušit tak rychle, že mám pocit, že za chvíli zažiju posmrtný zážitek. Ze zadní části pódia se k němu připojí jeho bratři, pak si všichni včetně Michaela sundají bundy. Kathrine Jacksonová se z kabiny šťastně usmívá. Michael se přesune do jedné ze svých slavných póz (levou ruku si položí na rozkrok, pravou zvedne nahoru), spustí se hudba: groove písně „Can You feel it“ duní na všechny strany. Randy začne zpívat, komunikovat s publikem, ale když do písně vstoupí Michael, je to pro naše uši nebe. Je to tygr plný energie, běhá z jedné strany na druhou, jeho hlas zní drsně. Je to scénické zvíře, které tak dobře známe. A my jsme toho všeho svědky z takové blízkosti, že štípání by už nebylo potřeba:
Při písni „Dancing Machine“ se k Michaelovi a jeho bratrům na pódiu připojila tehdy největší chlapecká skupina kolem ‚N Sync, jejíž člen Justin Timberlake se snažil vyrovnat Michaelovým pohybům. I když skutečnost, že se Michael poprvé od turné Victory v roce 1984 znovu sešel na pódiu se svými bratry, byla dostatečně vzrušující, to nejlepší mělo teprve přijít. A to také přišlo. Po duetu s Britney Spearsovou „The way you make me feel“, kde krásná blonďatá zpěvačka předvedla velmi slabý hlasový výkon (ale my jsme měli oči a uši jen pro Michaela, takže nevadí), přišel čas na „Billie Jean“. Myslím, že to bylo rozhodně jedno z jeho vůbec nejlepších provedení této písně. Vůbec. Energie a jakýsi potlačovaný vztek v jeho pohybech z něj dělaly něco jedinečného, dělaly ho kouzelným, dělaly ho nedostižným. Jako by to nestačilo, na pódiu se k němu připojil legendární kytarista Guns ‚N Roses Slash a předvedl elektrizující rockové provedení písní „Black or White“ a „Beat it“, po nichž následovala „You rock my world“ – byla to první a poslední živá verze této písně -, což přineslo příležitost pro svěží choreografii a ohromující taneční „výzvu“ mezi Michaelem a Usherem, k nimž se připojil herec/komik Chris Tucker.
Když už jsme si mysleli, že Michael opustil pódium, přišel čas na poslední velké překvapení: hvězdné provedení písně „We are the world“ v režii Quincyho Jonese. Všichni byli na pódiu: Michael, Quincy, Ray, Dionne, Kenny, Al, Yoko… Během písně Michael objal Quincyho Jonese a Yoko Ono, potřásl si rukou se všemi umělci na pódiu a něžně pohladil Raye Charlese po tváři ve své nezaměnitelné roztomilosti. „We Are The World“ byla poslední písní na rozloučenou. Viděli jsme ho odcházet z pódia. Nikdy na světě by nás nenapadlo, že – kromě následujícího termínu koncertu 10. září – to bude jeho poslední koncert v životě. Kdo by si to byl pomyslel.

Takže mi promiňte, že poté, co jsem byl v životě svědkem tak nadpozemského talentu, mě těžko ohromí takoví jako Bruno Mars nebo J. Timberlake.
Stejně jako o čtyři dny později zbořené Twin Towers už nikdy nebudou plnit panorama Manhattanu, nebude už žádná tak zářivá hvězda jako Michael plnit popovou scénu. Ať se budou snažit sebevíc, vždycky bude na obzoru něco chybět.

.