V nové knize „Becoming Human“ (Harvard University Press, 2019) Michael Tomasello shrnuje více než dvě desetiletí svého výzkumu toho, co dělá člověka jedinečným. Kniha vychází z Tomasellovy práce při studiu vývoje malých dětí a psychologických procesů, které odlišují malé děti od nejbližších žijících příbuzných člověka, lidoopů.

Duke Today požádal Tomasella, aby popsal některé klíčové myšlenky knihy. Je profesorem Jamese Bonka na katedře psychologie a neurověd.

Otázka: Jak jste se začal zajímat o otázku „Co činí člověka jedinečným?“

TOMASELLO: Je to otázka, kterou si lidé kladou po celou historii západní intelektuální tradice. My jsme k ní však přistoupili velmi konkrétně, když jsme experimentálně porovnávali poznávání a sociální chování lidí s poznáváním a chováním jejich nejbližších příbuzných primátů. To nebylo vždy možné.

Aristoteles a Descartes například nikdy neviděli jiného než lidského primáta, natož opici. Všichni primáti byli v té době z Evropy vyhubeni. Zoologické zahrady byly poprvé založeny na počátku 19. století. A tak se kolem Darwinovy doby začaly v zoologických zahradách chovat opice a lidoopi. Darwin se v londýnské zoo setkal s orangutankou Jenny, což pro něj bylo skutečně formativní. Dodalo mu to větší odvahu říci, že lidé jsou také primáti, protože toto zvíře, Jenny, nám bylo tak podobné.

Q: Čerpáte z Darwina, Piageta, ze spousty různých zdrojů. Domnívali jste se kdysi, že nás od opic odlišuje hrubá inteligence?“

TOMASELLO: Jednou z našich nejdůležitějších studií byla obrovská studie, kterou jsme provedli s více než 100 lidskými dětmi a více než 100 šimpanzi. Dali jsme jim velkou baterii testů – velký test IQ, chcete-li. Zahrnoval porozumění prostoru, kauzalitě, množství, ale i sociální učení, komunikaci, čtení záměrů druhých.

Zjistili jsme, že dvouleté děti – ještě předtím, než umí číst nebo dělat něco matematického – vypadají ve fyzikálních věcech, jako je kauzalita, množství a prostor, stejně jako opice. Ale v sociální oblasti jsou již daleko napřed.

Nejde tedy jen o to, že lidé jsou obecně chytřejší, ale o to, že máme zvláštní druh chytrosti. Jsme schopni se napojit na znalosti a dovednosti jiných lidí a převzít jejich perspektivu tím, že s nimi spolupracujeme, komunikujeme a učíme se od nich jedinečným způsobem.

Q: Můžete uvést jeden příklad, jak se dvouleté dítě v těch testech tak lišilo od dvouletého šimpanze?

TOMASELLO: Tak třeba to ukazovací gesto. Lidské děti obvykle začínají ukazovat ve věku kolem 11 nebo 12 měsíců, a když jim ukážete, okamžitě tomu rozumí. Opice ani žádná jiná zvířata nepoužívají ve své přirozené komunikaci gesto ukazování. Takže když dítě něco hledá a vy ukážete za gauč, ví, že mu chcete pomoci najít věc za gaučem.

U šimpanzů, když něco hledají a vy ukážete … jsou bezradní, naprosto bezradní. Nechápou, že se jim snažíte pomoci. Mít jedinečné komunikační dovednosti, jako je ukazování – nemluvě o jazyce jako společensky sdílené konvenci – je pro vývoj dětí naprosto zásadní.

Q: Lidé jsou nejen sociální, ale nazval jste nás „ultrasociálními“. Můžete vysvětlit, co tím myslíte?

TOMASELLO: Existuje spousta společenských zvířat, ale jejich společenskost je obvykle poměrně jednoduchá. Stádo antilop – ty spolu nijak složitě neinteragují. Ale člověk interaguje velmi složitými způsoby, z nichž většina je zaměřena na koordinaci s ostatními kooperativně a komunikativně.

Po 99 procent naší evoluční historie žili lidé ve skupinách lovců a sběračů. Skupiny lovců a sběračů jsou vysoce kooperativní. Je to něco jako jedna velká rodina. Všichni si navzájem pomáhají a neustále se pro sebe obětují. A to, že spolu dokážeme vycházet tímto zvláštním způsobem, nám umožňuje dát hlavy dohromady a vytvářet nové věci a řešit problémy, které bychom sami nedokázali vyřešit.

„Když mi lidé říkají, jak jsou lidé nekooperativní, říkám: ‚Máte špatnou výchozí pozici. Měli byste se někdy poflakovat mezi šimpanzi!“
— Michael Tomasello

„Pádem“ byl takříkajíc přechod od lovecko-sběračského života k zemědělství a městům, kde nyní žije spousta lidí na jednom místě. Jednotlivci si začínají monopolizovat zdroje, získáváte moc a kapitál atd. Takový je tedy svět, ve kterém žijeme dnes, kde někteří lidé dominují nad ostatními a existuje spousta nekooperativního chování založeného na různých mocenských strukturách a konfliktech mezi skupinami uvnitř a vně.

Když jsou lidé v malé skupině lidí, které znají – rodina, přátelé, malé komunity -, jsou ve srovnání s jinými opicemi neuvěřitelně kooperativní. Když mi lidé říkají, jak jsou lidé nekooperativní, říkám jim: „Máte špatnou výchozí pozici. Měli byste se někdy poflakovat mezi šimpanzi!“

Q: Hodně mluvíte o důležitosti lidského smyslu pro „my“. Doufáte, že se lidem podaří rozšířit náš smysl pro „my“?“

TOMASELLO: Svým způsobem ano. Ale špatnou zprávou je, že jednou z věcí, které lidi spojují, je mít společného nepřítele, být v ohrožení. Všichni politici to vědí, zejména ti autoritářštější. Třeba nás napadnou mimozemšťané z vesmíru a všichni se proti tomu spojíme!“

Ale vážně, myslím si, že vzdělání a kontakt s lidmi z různých kulturních prostředí má tendenci vést k tomu, že lidé vidí svět šířeji a oceňují hodnoty jiných. Takže instituce jako Duke hrají důležitou roli.

Otázka: Vzhledem k tomu, že velká část toho, co nás dělá lidmi, závisí na sociálním učení, myslíte si, že rané vzdělávání je příliš individualistické?

TOMASELLO: Myslím si to. Jednou z věcí, která podle mého názoru ve vývoji a vzdělávání malých dětí chybí, je, že potřebují více interakcí s vrstevníky bez dozoru.

Existují určité druhy řešení problémů, u nichž je klíčové umět se na ně podívat z jiné perspektivy. Právě v těchto případech je obzvláště účinná spolupráce s vrstevníky namísto poučování dospělými.

I v morální oblasti je naprosto nezbytné, aby děti někdy komunikovaly mezi sebou bez dohledu dospělých a vytvořily si tak vlastní morální kompas. Morálka neznamená řídit se autoritativními pravidly, ale spíše řešit věci kooperativně s ostatními na stejné úrovni.

Q: Máte děti. Jak vaše práce ovlivnila vaši vlastní výchovu dětí?

TOMASELLO: Mám malou dceru. Když si dcera přijde hrát s kamarádkou, jdu do jiného pokoje. A když za mnou přijde něco řešit, řeknu: „Nevím, nebyl jsem tam. Neviděl jsem to. Nevím, co se stalo. Vy si to vyřešte.“

To je docela maličkost. Ale je to jeden z konkrétních způsobů, jak to ovlivnilo mou výchovu.