Wreckless Abandon je sice debutovým albem The Dirty Knobs, ale (pochybně pojmenovaná) kapela, v jejímž čele stojí kytarista Tom Petty & The Heartbreakers a Fleetwood Mac Mike Campbell, není zdaleka nová. Existují už nějakých patnáct let, jen chvíli trvalo, než si čtveřice – Campbell na kytaru a zpěv, Jason Sinay na kytaru, Lance Morrison na basu a Matt Laug na bicí – našla čas na natočení desky.

„The Knobs začali jako projekt, který jsme chtěli dělat mezi turné Heartbreakers,“ vysvětluje Campbell. „S klukama jsem se seznámil velmi organicky a neměl jsem v úmyslu dělat konkurz na kapelu jako takovou. Ale měl jsem pár písniček a prostě jsme si padli do oka. Myslel jsem si, že ta hudba je opravdu dobrá a zaslouží si být slyšena. Ale z úcty k Tomovi jsem se na to nikdy necítil, dokud byli Heartbreakers aktivní.

„Byl jsem věrný svému partnerovi. Ale v koutku duše jsem si vždycky říkal, že až jednoho dne Heartbreakers skončí, zaměřím se na Dirty Knobs.“

The Heartbreakers samozřejmě skutečně skončili, a to nečekaným a skutečně tragickým způsobem, když Tom Petty zemřel 2. října 2017 ve věku 66 let poté, co se nešťastnou náhodou předávkoval léky na předpis, které užíval mimo jiné kvůli zlomenině kyčle, rozedmě plic a problémům s koleny.

Když jsem s Campbellem zhruba o rok později mluvil, stále se vzpamatovával ze ztráty svého nejdelšího a nejbližšího hudebního spolupracovníka. Zároveň však hlásil, že se znovu sešel se svými přáteli ve studiu a spolupracoval s producentem Georgem Drakouliasem.

Brzy však Campbell musel Knoby opět zbrzdit. Na začátku roku 2018 mu zavolal bubeník Mick Fleetwood a zeptal se ho, zda by měl zájem nahradit Lindseyho Buckinghama ve Fleetwood Mac.

Campbell byl, nabídku přijal a stal se posledním kytaristou v kapele, kterou prošlo mnoho lidí, a vyrazil na turné, které obkroužilo celý svět a trvalo více než rok.

A co se týče Knobs?

„Bůh jim žehnej – byli velmi trpěliví,“ říká Campbell se smíchem. Tato trpělivost, jak se zdá, se nyní vyplácí. A to nejen pro Knobs, ale také pro hudební fanoušky, kterým se stýskalo po takovém druhu šlapavých, kořeněných, klasickým rockem nasáklých melodií, které Campbell a Heartbreakers vařili se zdánlivou lehkostí více než 40 let.

Tento zvuk se na Wreckless Abandon, jejich poněkud opožděně vydaném debutovém albu, ukazuje v plné kráse, s několika odbočkami – a spoustou a spoustou žhavých kytarových riffů a sól.

Fanoušci Pettyho se jistě budou cítit jako doma uvnitř jasných, jímavých melodií titulní skladby, hypnotického groovu ve stylu Johna Lee Hookera v Don’t Knock The Boogie a přímočarého jižanského rocku v Sugar. Nechybí ani Campbellův odzbrojující Pettyho hlasový projev, který ani tak nenapodobuje jeho bývalého kapelníka, jako spíš odráží jejich společný původ ze severní Floridy.

Ale je tu také spousta jedinečných Knobsových zvuků – agresivní hardrockové riffování v Loaded Gun a Southern Boy; temné, těžké blues v I Still Love You a Don’t Wait; country-rocková Pistol Packin‘ Mama; hladká a úlisná (a drolící se) Fuck That Guy – které dokazují Campbellovu působivou zručnost jako zpěváka, skladatele, kytaristy a kapelníka.

„Jen následuji múzu, kamkoli mě chce zavést,“ říká poněkud skromně.

V případě The Dirty Knobs se zdá, že Campbellova múza ho vede především k tomu, aby se dobře bavil.

„To je to, o čem Knobs jsou,“ říká. „Tahle kapela byla vždycky jen pro lásku k hraní. Známe se už patnáct let, ale nikdy jsme neměli v plánu být komerčním projektem, až teď. A to je na tom to krásné – děláme to pro radost z hudby.“

Ta „radost z hudby“, o které mluvíš, se na Wreckless Abandon skutečně projevuje. Kromě toho, že album je zábavný poslech, máte pocit, že ty písničky jsou opravdu zábavné.

No, použil jsi klíčové slovo – zábava. Jde nám o to, abychom se bavili, a ty písničky byly napsány tak, aby byly zábavné na kytaru. Vždyť je to v podstatě kytarová kapela. Na desce je pár klávesových overdubů, ale většinou jsme to jen my čtyři, kdo hrajeme živě ve studiu. Už se nemůžu dočkat, až ty písničky zahrajeme naživo jako set. Bude to vážně nářez.

Samozřejmě Tom Petty & The Heartbreakers byli taky kytarová kapela. Ale máte v případě Knobů pocit, že čerpáte z jiných vlivů, byť jen mírně?“

To je dobrá otázka. Mám spoustu inspirací, většina z nich pochází z šedesátých let, kdy jsem vyrůstal. Byla to tak skvělá doba pro kytaristu, který dospíval, s Beatles, Rolling Stones, Beach Boys, The Animals, The Kinks, The Zombies – se všemi těmi skvělými kapelami, které měly opravdu inspirativní kytarové party. To jsou věci, které jsou ve mně.

Ještě dál do minulosti, k Chucku Berrymu a Bo Diddleymu. Vědomě z nich nečerpám, ale mají tendenci se různými způsoby projevovat ve všem, co dělám.

Některé z těch písní se zdají být ovlivněné i tvrdším riff-rockem. Například Loaded Gun nebo Southern Boy – v té jsou pasáže, které mi připomínají AC/DC, jak celkovým vyzněním, tak zvukem.

To je velký kompliment. Miluju AC/DC a miluju Led Zeppelin a miluju kytarové riffy. U Loaded Gun je v tom dokonce trochu „punkové bujnosti“, chtěl bych říct. Takže to není jen hudba šedesátých let, je to všechno, co jsem za svůj život nasál. Jako muzikant vyrůstáte a posloucháte věci, které vás inspirují a zůstanou s vámi. Když pak začneš hrát, zjistíš, že se ti takové nuance vynořují – ať už chceš, nebo ne.“

Když dojde na sóla na desce, dáváš si větší prostor k roztažení, než jsi měl obvykle ve skladbách Heartbreakers. Přistupoval jsi k tomu nějak jinak?

No, Heartbreakers měli několik písní, jako třeba Running Down A Dream, kde to bylo: „Dobře, máme tady na konci dvě minuty – udělej něco“. The Knobs mají takových písní hodně. Ale já k tomu nepřistupuju jinak. Nemám tendenci vymýšlet věci dopředu. Mám hrubou představu o tom, jak by to mělo působit, a přemýšlím o textu a o tom, co zpěvák cítí, co se snaží říct, a snažím se do toho hlasu dostat kytaru.

Ale pokud jde o sóla, tak vím, v jaké tónině to bude, a tak nějak vím, jak bych mohl začít, ale nechci to plánovat, chci vidět, co se stane v danou chvíli. A zjistil jsem, že pro mě se právě tehdy dějí ty nejzajímavější věci.

I Still Love You je skvělá ukázka sólové kytary.

To byl velmi emotivní text a pro mě velmi osobní. Takže jsem nepřemýšlel o tom, jaké tóny zahraju, jen jsem přemýšlel o pocitu, který jsem chtěl vyjádřit. A to, co jsem chtěl, bylo vyjádřit zmučený, vykoupený pocit: „Prošel jsem si peklem, ale bude to v pořádku“. Něco takového. Chtěl jsem to nějak dostat ven prostřednictvím kytary. V té konkrétní písni je to intenzivní, ale vychází to z opravdového pocitu.

Co vám Dirty Knobs nabízejí jedinečného, co nemáte od Heartbreakers nebo Fleetwood Mac?

No, pár věcí. Především jsou to moje písničky, takže do té hudby duchovně investuji. A Dirty Knobs byla vždycky kapela, která, abych si vypůjčil jednu frázi, hraje bezstarostně. Neřídíme se žádným scénářem. Zatímco u Heartbreakers nechávala vystoupení jen velmi málo prostoru pro improvizaci. Nebyl to ten typ kapely.

Ale u Knobs máme svobodu, kdy nemusíme hrát podle scénáře. Můžeme jít ven a prodloužit sólo nebo prodloužit závěr nebo udělat cokoliv, na co máme chuť. A kluci jsou tak dobří. Když se rozhodnu, že chci jít určitým směrem, tak mě následují. Takže můžu vést kapelu a vést ji tam, kam chci, na rozdíl od toho, když jsem byl spolukapitánem v Heartbreakers, což jsem dělal taky rád, ale je to jiný klobouk.

Při našem posledním rozhovoru jsi zmínil, že jedna z věcí, která tě na Fleetwood Mac přitahovala, bylo to, že jsi rád hrál ve velkých sálech, a nebyl sis jistý, že se to po Heartbreakers bude opakovat. Teď se ale dostáváte i na menší místa. Co se vám na takovém uspořádání líbí?

To je dobrá otázka. Začínal jsem v malých místnostech, když jsme začínali s Heartbreakers – no, tehdy to byli Mudcrutch – na Floridě. Hráli jsme na menších místech a tam jsem se zdokonaloval. Miluju tu intimitu. Je to něco úplně jiného než hrát v aréně. Protože publikum je přímo před tebou – vidíš jim do očí a všichni slyší skoro to samé, protože jsi v malém, uzavřeném prostoru a všichni jsou obklopeni stejnými zdmi.

Všichni jste součástí zážitku intimnějším způsobem. V takovém prostředí se cítím opravdu dobře. Arény jsou něco jiného. Když hraješ ve velkých sálech, je to skoro tak, že čím míň hraješ, tím líp to zní, protože kolem hudby je tolik vzduchu, ozvěny a prostoru. Když hraješ moc nahlas, může se to někdy ztratit.

Ale v malých místnostech můžeš prozkoumat intimitu zvuku a můžeš zahrát víc tónů, protože se neztratí v ozvěně. Můžete jít do různých druhů zón. Takže mám rád oba způsoby, ale opravdu se těším, až zase začnu v malém a budu hrát, víte, na místech se čtyřmi sty, pěti sty, tisíci místy. Mám rád, když jsem blízko lidem.

V minulosti, když jsi dělal koncerty na Dirty Knobs, jsi hrál dost písní Heartbreakers. Teď, když máte venku album s původním materiálem, bude tomu tak i nadále?

O tom jsem hodně přemýšlel. Chci říct, že propagujeme novou desku, takže hlavně chci hrát tyhle písničky. Ale mám pocit, že lidé, kteří na mě přijdou, budou vědět, kdo jsem a co jsem dělal v minulosti, a pravděpodobně ocení, když uslyší jednu nebo dvě písně z tohoto katalogu. A my s Knobem ty písničky hrajeme rádi.

Naučili jsme se asi pět nebo šest různých písniček Heartbreakers a některé z nich jsou hluboké skladby, nejen hity. Takže přemýšlím, že v menších klubech bych mohl do setu zařadit jednu písničku ze starých časů a možná na přídavek bych mohl zahrát ještě pár dalších, aby si to lidi mohli odnést domů.

Tak nejenže uvidí novou kapelu a uslyší nové písničky, ale také trochu ochutnají, odkud pocházím já, odkud pocházíme my. A je to pocta mému příteli, víš? Myslím, že mu to dlužím, abych ho každý večer ocenil.“

Ty písničky Heartbreakers jsou velkou součástí tvého života a jsou také součástí života mnoha lidí.

Jo, neberu to na lehkou váhu. Cítím velkou vděčnost, že jsem mohl být jejich součástí. A ty písničky budou žít mnohem déle než já. Lidé mi neustále říkají, jak moc pro ně ty písničky znamenají. Jsem velmi požehnaný, že to mám.

Co se týče samotného provádění těch písní, na turné Fleetwood Mac jsi na každém koncertě hrál Free Fallin‘ a mluvil jsi o tom, že to pro tebe byl těžký moment. Teď, když už jste dál, zmírnila se vůbec ta intenzita emocí?

Málo. Chci říct, že jsem pořád hluboko ve svém zármutku, a když ty písničky dělám, myslím na Toma, cítím jeho přítomnost a někdy je to trochu emotivní, ale také léčivé. Je to pro mě způsob, jak se vyrovnat se svým smutkem. Ale myslím, že když projevíte trochu emocí a je to opravdové, lidé to pochopí. A prožívají to taky, víte? Také truchlí a je to pro nás způsob, jak se možná společně trochu uzdravit.“

Máš nějakou oblíbenou píseň Fleetwood Mac, kterou jsi na tom turné hrál?

Líbily se mi všechny písně. Mám rád Lindseyho Buckinghama a velmi si ho vážím. A byla to pro mě výzva, když jsem přišel z kapely, kde jsem zvyklý hrát své vlastní věci, nastoupit do jejich kapely a snažit se ctít hudbu tak, jak má být. Protože to vyžadovalo naučit se určité kytarové party a vyjádřit je tím správným způsobem. A Lindseyho kytarové party jsou tak ikonické.

Bez těchto partů by písně nezněly stejně. Takže jsem si vzal za úkol pokusit se je opravdu naučit – získat správné nuance, správné tóny a zahrát je tak, jak se mají hrát. Na několika místech jsem do toho tu a tam mohl vložit vlastní muzikálnost, ale většinou jsem se jen snažil ctít jejich desky a pomoci kapele, aby zněla co nejblíže těm deskám.

Myslíš, že existuje možnost, že byste se zbytkem Fleetwood nahráli novou hudbu společně?

Nevím. Když mi poprvé zavolali, předpokládal jsem, že budeme nahrávat, protože mě požádali, abych se ke kapele připojil. Přemýšlel jsem o tom asi den. A tak jsem Mickovi řekl: „No, začíná to písničkama.“ Tak jsem se rozhodl, že to udělám. Říkal jsem si, že možná natočíme desku a pak půjdeme hrát. Ale on řekl: „Ale ne. Máme závazky k tomuhle turné…“

Které nakonec trvalo skoro rok a půl . Takže nevím, jaké jsou jejich plány, pokud jde o nahrávání. Ale na konci turné jsme měli schůzku a všichni se shodli na tom, že už asi nechtějí absolvovat žádné další takhle dlouhé turné. Byla to skvělá zábava a jsem rád, že jsem to absolvoval, ale bylo to pro nás všechny velmi únavné.

Takže jsme se rozhodli, že si dáme rok pauzu a necháme každého dělat věci, které chce dělat. V nepříliš vzdálené budoucnosti, pokud se objeví hrstka koncertů, které budou znít dobře, do toho možná půjdeme.

No, je jasné, že rád vystupuješ a hraješ.

Aha, jo. Miluju to. Musíš pořád hrát, víš? To je důvod, proč jsem vůbec dělal turné Knobs between Heartbreakers. Protože jsem nemohl jen tak sedět. Potřebuju zkušenosti z živého hraní. To je součást mé povahy. Takže to bude velmi pokořující, v dobrém slova smyslu, začínat na menších místech.

A doufejme, že se téhle desce bude dařit natolik dobře, abychom mohli udělat další. Moje představa je pomalu to vybudovat tak, abychom v určitém okamžiku mohli hrát v divadlech.

Je úžasné, že v kariéře, v níž jsi zažil tolik úžasných zážitků, máš i po více než čtyřiceti letech stále nové a nové zkušenosti.

No, jak jsem řekl, hlavní je, že se chci bavit – vždycky. Chci hrát hudbu a myslím si, že když to dělám a baví mě to, tak se mi to daří.

Wreckless Abandon právě vychází u BMG.

.