Mnohonárodnostní stát je stát obsahující národnostní pluralitu v určité podobě, přičemž národnostní menšina je pouze v rámci tohoto státu a tvoří jakýsi vnitřní stát.

Podle Alaina Dieckhoffa se pojem „mnohonárodnostní“ stát často používá k pokrytí příliš širokého spektra států. Odůvodňuje to tím, že kdyby se za mnohonárodnostní stát považoval každý stát, který obsahuje více než jednu kulturní nebo národnostní skupinu, spadal by pod tuto definici téměř každý stát, čímž by tato definice ztratila veškerý smysl.

Dieckhoff rozlišuje dva typy národnostní plurality :

• První, kdy stát obsahuje menšinu, jejíž soukmenovci tvoří většinu v sousedním státě, není mnohonárodnostní stát, ale národní stát obsahující národnostní menšinu.

• Druhý je ten, kdy stát obsahuje dva nebo více národů (nebo historických/kulturních společenství). Právě tyto druhé, které obsahují „vnitřní národy“, považuje Dieckhoff za mnohonárodnostní státy. Příkladem je Quebec v Kanadě, Katalánsko a Galicie ve Španělsku atd.

Tato vnitřní národnostní rozmanitost může být pro stát problematická; může být potlačována vládou, která chce vytvářet obraz národní homogenity (jako například Čína se svými tibetskými a ujgurskými vnitřními národy). V demokratických státech (tyto příklady jsou čerpány ze západních zemí) je tato rozmanitost řízena prostřednictvím územní nebo neteritoriální autonomie.

Je mnoho otázek, zda jsou mnohonárodnostní státy životaschopné nebo stabilní, protože mnoho faktorů, které jsou považovány za faktory podporující soudržnost v nemultinárodnostních státech, jako je jazyk a historie, spíše způsobují rozdělení: „Otevřenost vůči rozmanitosti je v mnohonárodnostních demokraciích zásadní, ale musí být vyvážena společnou veřejnou kulturou, která podporuje vůli zůstat pohromadě. Zde však přichází velká výzva: sjednocující obecný princip (principy) by měl být zároveň dostatečně pevný, aby spojoval lidi dohromady, a dostatečně pružný, aby zachoval autonomii různých dílčích jednotek.“ (1)

Příklady

Belgie a Švýcarsko jsou příklady dvou evropských mnohonárodnostních států, jejichž dosavadní historie ukazuje, v jakých formách může být mnohonárodnostní stát životaschopný. V rámci Belgie se postava krále jeví jako cenný stabilizační faktor a sjednocující symbol. Je vnímán jako vzdálený od politického konfliktu mezi Valony a Vlámy. Belgie však prochází problematickým trendem, kdy se v politice začíná odrážet jazykové rozdělení, což má za následek, že události procházejí různým zpravodajstvím v různých jazykových médiích. Výsledkem je, že belgická společnost má tendenci fungovat ve dvou izolovaných celcích, které nemají společné zájmy ani na úrovni národní politiky. Ve Švýcarsku, které obsahuje čtyři jazykové skupiny a také rozdělení na katolíky a protestanty, má výhodu, že tyto rozdíly jsou průřezové: náboženské rozdělení se neshoduje s jazykovými skupinami. To znamená, že navzdory někdy násilným vnitřním konfliktům zde neexistují hluboké vnitřní rozpory. K tomu přispívá i skutečnost, že v rámci Švýcarska se lidé identifikují se svými kantony, které se všechny neshodují s jazykovými nebo politickými rozdíly.

Zdroje

• Dieckhoff, A. (2010) „Multinational democratic States: a reassessment“ in Rethinking the state: Pochopení procesů pokrizové transformace státu Bruylant: Brusel

Poznámky

• (1) : Dieckhoff (2010) Nadnárodní demokratické státy: přehodnocení.

• Tato definice pojmu vznikla jako výsledek práce na mezinárodní konferenci Pokrizová transformace státu: Rethinking the foundations of the state ve švédském Linköpingu, která se konala 1.-5. května 2009. Tuto konferenci pořádala společnost Modus Operandi ve spolupráci s Université Pierre Mendès France (Grenoble, Francie) a Evropskou vědeckou nadací.

.