Začnu trochou informací: S manželkou jsme se začali snažit otěhotnět na začátku roku 2019 a stejně jako u mnoha jiných párů to nešlo hned. Asi po sedmi nebo osmi měsících jsme se rozhodli navštívit odborníka na plodnost, abychom se ujistili, že je vše v pořádku. Obvykle vám řeknou, abyste počkali rok, ale mé ženě bylo řečeno, že má polycystické vaječníky předtím, než jsme se snažili, takže jsme věděli, že by to mohl být faktor, a doktor souhlasil s tím, že nás uvidí.

Provedli jsme všechny diagnostické testy, a i když se nic nevrátilo „špatně“, bylo tam pár věcí na straně mé ženy, které chtěli ještě prozkoumat, hlavně aby zjistili, zda má syndrom polycystických vaječníků nebo jen několik příznaků. Místo toho, abychom se stresovali, že otěhotníme, než doktor něco zjistí, rozhodli jsme se vše odložit a objednali jsme si výlet do Evropy, abychom viděli rodinu, přivítali nový rok a odpočinuli si.

Překvapení! Tři týdny před cestou jsme zjistili, že je moje žena těhotná.

Když jsme se dostali přes cestu – kterou mimochodem NEDOPORUČUJI v době vrcholících nevolností v prvním trimestru – začali jsme plánovat rok 2020 a naši cestu k rodičovství. Moje žena je velmi organizovaná a chtěla se ujistit, že jsme oba co nejvíce zapojeni do těhotenství, a tak nás přihlásila na Centering v MU Health Care. Netušil jsem, co to vlastně znamená, a abych byl upřímný, znělo to trochu hipísácky, ale ujistila mě, že jde o skupinovou prenatální péči založenou na výzkumu, které se mohou účastnit i partneři, takže jsme do toho šli.

Jakmile kurzy začaly, uvědomil jsem si, že je to pro nás příjemný způsob, jak se spojit se skupinou lidí, kteří procházejí stejnou situací. Ona měla další těhotné ženy, se kterými se mohla ztotožnit, a já jsem se mohl sblížit s dalšími tatínky z hlediska podpory. Jako prvorodičky jsme se opravdu hezky učily a měly jsme pocit, že do druhého trimestru vstupujeme silné.“

Ale překvapení! Po druhém sezení Centeringu přišel COVID a svět se uzavřel.

Nebudu lhát, jakmile se prach na náš přeorganizovaný život poněkud usadil, jedna z prvních věcí, která mi chyběla, byl Centering. Byl to způsob, jak se ujistit, že to těhotenství děláme správně a že všechny změny, pocity a starosti, kterými procházíme, jsou normální. Dokonce se nám podařilo „ukrást“ některé nápady od jiných párů, které to dělaly dříve. Teď jsme měli pocit, že jdeme do všeho naslepo.

Nejtěžšími se staly návštěvy lékaře. Před COVIDem jsem mohl jít na 13týdenní ultrazvuk své ženy, kde jsme poprvé viděli, jak naše miminko kope a vrtí se. Předtím bylo miminko jen malá hrudka, takže nám úplně vyrazilo dech, když jsme si uvědomili, že skutečně roste živá, pohyblivá věc. (Vím, že by to tak mělo fungovat, ale ani jeden z nás nebyl připravený na to, že to skutečně uvidí). Také jsme se mohli neoficiálně dozvědět pohlaví miminka, což se prý ne vždy děje tak brzy, ale naštěstí můj syn chtěl předvést malou show – protože při 20týdenním ultrazvuku jsem už nesměl doprovázet svou ženu na schůzky.

Den před naším 20týdenním ultrazvukem naše nemocnice oznámila, že už nemůže povolit návštěvy. Je těžké myslet na to, že jste návštěva, když máte titul „táta“, ale byl jsem odhodlán udělat z toho pro svou ženu pozitivní zážitek. Odvezl jsem ji do nemocnice, dal jí pusu a řekl jí, ať mě hned po příjmu pošle na FaceTime. Videohovor by byl jistě stejně dobrý.

Ale opět překvapení! Z důvodů odpovědnosti nemohli povolit videohovory během ultrazvuku. Chápala jsem, že je třeba upřednostnit zájmy pacientky, ale člověče, byla jsem zničená.

Když jsem seděla na parkovišti, což mi připadalo jako hodiny, začala jsem hrát zábavnou hru „co když je něco špatně a já tam nejsem?“. Koneckonců to byla „velká“, kde se měří, jestli je všechno v pořádku, tak proč si nezahrát hru na nejhorší scénáře, že? Teď vám nedokážu vysvětlit další část, pokud přemýšlíte jako rozumný člověk, takže si místo toho představte, že jste vystresovaný tatínek, který je na ultrazvuku poprvé a nemá ani ponětí, jak dlouho 20týdenní ultrazvuk trvá a co vlastně obnáší.

Během 30 minut (podle mé ženy, protože já jsem si byl jistý, že to byly nejméně dvě hodiny) jsem sám sebe přesvědčil, že naše dítě nemá ruce a že nutí mou ženu, aby se rozhodovala na místě beze mě. Připomínám, že jsem ruce svého syna viděl už na 13týdenním ultrazvuku, ale opět, logika v tomto představení nebyla zrovna hvězdou. Místo toho jsem to byl já, kdo zběsile přešlapoval na parkovišti, dokud moje žena nevyšla ven a nepřesvědčila mě, že naše dítě je zdravé. Jo, a zřejmě také „vypadalo opravdu roztomile s rukama zkříženýma před obličejem.“

Jako rodič, který je poprvé, nevíte nic a COVID vám to hodně ztížil. Trvalo týdny, než jsme dostali jasnou odpověď, zda jsou těhotné ženy považovány za vysoce rizikové, a jakmile se to potvrdilo, přidalo to tolik tlaku. Nakonec jsem vyřizovala všechny nákupy a běhání po obchodech, které jsme potřebovali, a přestože jsem používala dezinfekci na ruce a držela si odstup, stejně jsem měla mini záchvat paniky pokaždé, když jsem vyšla z domu. Měl jsem pocit, že domů potenciálně přináším virus a vystavuji svou ženu a dítě nebezpečí.

Naštěstí jsme oba se ženou mohli pracovat z domova, takže jsme mohli minimalizovat vycházky a k našemu překvapení jsme před příchodem dítěte skutečně strávili nějaký solidní čas spolu. Dokonce jsme mohli být při přípravách produktivnější, protože spoustu pracovních přestávek jsme strávili tím, že jsme se vyjadřovali k položkám v registru nebo plánovali jednu z tisícovky věcí, které jsme museli na našem domě vyřešit, než vůbec přišel v úvahu dětský pokoj.

Měl bych také poznamenat, že navzdory naší počáteční panice jsme nakonec nemuseli dělat těhotenský slepák. Lékař mé ženy zůstal v úzkém kontaktu, protože termíny se změnily a zásady byly aktualizovány s ohledem na COVID. Dokonce se podařilo znovu zahájit centrovací sezení, ačkoli kvůli směrnicím o sociálním odstupu se jich mohly účastnit pouze ženy. Každé dva týdny jsme se s manželkou těšili na další sezení, kde mi mohla nahrávat tlukot srdce dítěte a podávat zprávy o všem, co v kurzu probírali, například o bezpečnosti autosedačky a rozpoznávání poporodní deprese.

Největší výzvou byla a stále je neznámá a neustále se měnící plány. Když se blížíme k posledním týdnům těhotenství, stále si nejsme jisti, jak bude porod probíhat. Budu ještě smět rodit? Budeme muset nosit roušky? Co se stane, když bude mít jeden z nás pozitivní test? Náš lékař nás průběžně informuje o každé nové informaci a doporučení, ale nemůžeme si pomoct, ale cítíme trochu úzkost z toho, že se cokoli může v okamžiku změnit.

Jak už bylo řečeno, byl to docela dlouhý rok na to, abychom přijali těhotenství, a nevypadá to, že by se situace měla v dohledné době změnit. Vždycky mi říkali, že rodičovství vás udrží ve střehu, ale pandemie? To byla hozená rukavice, kterou asi nikdo nečekal.