Populární kultura Západu je dnes v nepořádku. Když k tomu připočteme vulgární texty a misogynii rapu, patetické filmy jako 50 odstínů šedi a veřejné obsese typu Bruce Jennera, který se vymanil ze svého mužského kokonu a metamorfoval v ženu, zbývá nám jen velmi málo k chvále. Všechno to vypadá jako přehrávání geniálního románu Satyrikon římského satirika Petronia z prvního století našeho letopočtu, který popisoval morální propadliště, do něhož se římský Neapolský záliv propadl.
Co tedy vysvětluje dva současné a velmi odlišné televizní a filmové hity, britskou aristokratickou telenovelu Downtown Abbey a příběh amerického odstřelovačského esa v Iráku, zesnulého Chrise Kylea?
Většina filmových a televizních hitů a senzací obvykle vyjadřuje schizofrenní postoj k západním hodnotám. Na jedné straně se utápějí v bohaté, dekadentní kultuře, která je produktem tržního kapitalismu a neomezené demokracie. Na druhé straně se vysmívají západní politice a tradicím, které jsou příčinou takového bohatství. Tato dichotomie zřejmě slouží jako psychologické pokání za takovou hrubou materialistickou posedlost. Není nic surrealističtějšího než sledovat, jak se mládeží posedlé, polovzdělané a rádoby socialistické celebrity scházejí na předávání Oscarů, aby tleskaly multimilionářským kolegům, zhýčkaným hercům a herečkám – kteří za večerní oblečení utratí víc než většina rodin za rok -, když požadují rovné platy pro zilionářské herečky a vyzývají utlačované celého světa, aby se hrnuli za jejich věcí. Život koneckonců nebyl pro Meryl Streepovou a Patricii Arquetteovou až tak špatný, přestože Johnny Depp vydělává na jeden film víc než ony.
Pravda, Downton Abbey i Americký sniper jsou dobře zpracované, pěkně vyrobené a mají skvělé herce. Ale tato kritéria splňují i desítky dalších filmů a televizních pořadů. Proč by tedy postmoderní západní diváci zůstávali v neděli večer přilepení k televizorům, aby si vychutnali každodenní život předválečné anglické panské třídy a jejich hordy poslušných a často dobře naladěných a vlastenecky smýšlejících sluhů? A co je ještě podivnější, proč jsou Granthamovi většinou zobrazováni jako slušní lidé, jejich služebnictvo je relativně šťastné – a proč se v dnešní době cynismu, sarkasmu a nihilismu bere reakční myšlenka noblesse oblige vážně?
V úplně jiném duchu: proč se Američané ztotožňují s válečným veteránem, který – jak nám připomněl Michael Moore – odstřelovací puškou rozstřílel domorodé obyvatelstvo ve válce, o níž Hollywood, média a většina Demokratické strany po desetiletí tvrdily, že je nerozumná, neoprávněná a neetická? Veřejnost v těchto dvou značně odlišných dílech cítí něco, co tiše a bez pocitu viny v soukromí kina nebo obývacího pokoje oceňuje.
Každé z nich svým způsobem rezonuje s nostalgickým pocitem ztráty veřejnosti. Jsou jako Vergiliova Aeneida – dokončená v roce 19 př. n. l. v posledních smrtelných křečích venkovské italské římské republiky, která se přetransformovala v obrovskou středomořskou globalizovanou říši -, která se snažila Římanům připomenout, kým byli, odkud přišli a co ztratili a už se nevrátí. Jak Downton Abbey, tak Americký sniper připomínají Hésiodovo odvěké téma etického regresu, který doprovází materiální pokrok.
Pro tuto generaci současných obyvatel Západu je fascinující sledovat lidi, dokonce i bohaté lordy a dámy, jak sedí a mluví při společné večeři, místo aby každý večer jedli na gaučích v teplácích před televizí? Chybí uprostřed Facebooku a Twitteru zakukleným Zápaďanům takové věci, jako je návštěva klubů, společenských akcí a komunitních rad? Je v době, kdy většina Američanů nedokáže vyjmenovat své praprarodiče, veřejnost zvědavá na ztracený věk, kdy člověk měřil svou hodnotu podle toho, zda nezneuctil své předky a zda vše, co zdědil, spíše přidal, než spotřeboval? Jak může chudý Ir, jako je ovdovělý Tom Branson, obdivovat své příbuzné anglické aristokraty, jako by to byli spíše druzí slušní lidé než třídní utlačovatelé? Nejsou formality, které dnes odepisujeme jako nepodstatné nebo nepodstatné – jak si člověk podává ruku, ztracená umění jako etiketa a příjemná dikce, bohatá slovní zásoba, vyhýbání se slangu a sprostotě – přece jen tak úplně nepodstatné?“
Západním lidem se možná nelíbí politika Downtown Abbey nebo společenská struktura a předpoklady, které představuje, ale zdá se, že oceňují řád, zdvořilost, způsoby a krásu, které oslavuje a které se snaží zmírnit hrubost naší každodenní existence. V jejich údajně bohatém materiálním a rovnostářském životě jim chybí něco, co každý týden znovu objevují v Downton Abbey. Místo vulgárních šašků, jako je polonahá Miley Cyrusová, která se na pódiu prohání, zatímco ohlupuje kulturu na nejnižší společný jmenovatel, nebo hrubého a netalentovaného Kanyeho Westa, který se vřítí na další předávání cen, aby fňukal o svém nejnovějším ismu, lidé ze Západu stále rádi v neděli večer utíkají k fair-play a civilizovanému chování uhrovitého lorda nebo lady Granthamové a jejich politicky nekorektní hierarchie.
Americký sniper je také bezelstným potvrzením některých ztracených klasických hodnot. Je protikladem téměř všech nedávných (a neúspěšných) hollywoodských odsudků války v Iráku, a to nikoliv díky nějakému popovému střihu na to, proč byla válka nutná nebo proč se bojovalo dobře, ale díky hodnotovému systému, který Kyle a jeho druhové symbolizují. Jeho etický kodex lze shrnout závěrečným komentářem E. B. Sledge v jeho klasických pamětech z druhé světové války o bojích mariňáků na tichomořském ostrově Okinawa, With the Old Breed: „Dokud nepřijde tisíciletí a země se nepřestanou snažit zotročovat ostatní, bude nutné přijmout svou odpovědnost a být ochoten přinášet oběti pro svou zemi – jako to dělali moji kamarádi. Jak říkali vojáci: ‚Pokud je země dost dobrá na to, aby se v ní žilo, je dost dobrá i na to, aby se za ni bojovalo.‘ S výsadou jde ruku v ruce odpovědnost.“
Kyle je verzí Shanea ze stejnojmenného filmu z roku 1953 pro tuto generaci, aktualizovaným pistolníkem ze Starého západu, který využívá své schopnosti pro to, co považuje za spravedlivou věc, a pro lidi, o nichž věří, že jsou lepší než jejich nepřátelé – a tím ochotně přijímá vlastní ostrakizaci a možná i svůj nešťastný osud.
Kyle není jen dobrý střelec, je to vynikající střelec, zdaleka nejlepší ze své generace, který riskuje svůj život, aby poskytl Američanům krytí. Je také nenapravitelný, vyznává se z patosu, že nebere životy jako takové, ale že nebere dost špatných životů, aby zachránil více dobrých životů. Vychází z toho, že existují špatní a dobří lidé a ty první je třeba zastavit, aby se zachránili ti druzí. Jiný postup by byl skutečnou nemorálností.
Pro postavu Kylea nemusí být Američan ve válce dokonalý, aby byl dobrý. Kyle může být samozřejmě smrtelně nebezpečný a neomluvitelný ve svém odstřelování, které si vykládá jako záchranu svých spolubojovníků, nikoliv jako bezdůvodné zabíjení nepřítele. Ale také nemučí, neznásilňuje a nedopouští se zvěrstev, která al-Káida normalizovala v Iráku a ISIL, věrný svému scénáři, nyní institucionalizoval.
Američané vědí, že v době waterboardingu a Abú Ghrajbu nejsou svatí, ale unavuje je poslouchat od svých politiků a populární kultury, že nejsou lepší než ostatní, i když cítí, že zcela jistě jsou. Kyleův příběh se ohrazuje proti pomluvám, že Američané ve válce jednají jako nacisté, hnědé košile nebo Rudí Khmerové – nebo že Al-Káida a baasisté jsou novodobí Minutemen. Podle Kylea americká armáda v Iráku – někdy naivně, často zkříženě a někdy marně – mířila na něco jiného než radikální islám nebo Saddámovi baasisté. V nadcházející bitvě proti ISIS o Tikrít se obránci i útočníci nebudou řídit pravidly nasazení, kterými se řídilo Kyleovo smrtící odstřelování.
V chaosu současné kultury Američané postrádají ztracené civilizační dekorum aristokratů – aniž by se nutně sami chtěli stát aristokraty. A uprostřed svých postmoderních životů jsou také vděční za to, že mezi nimi ještě zůstalo pár předmoderních Chrisů Kylesů, když se na obzoru objeví necivilizovaní.