Každý rok se snažím se svými studenty alespoň jednou udělat dvě věci. Zaprvé se snažím oslovovat je „filosofové“ – je to trochu laciné, ale snad to podporuje aktivní učení

Druhé říkám něco takového: „Určitě jste už slyšeli výraz ‚každý má právo na svůj názor‘. Možná jste ho dokonce sami vyslovili, třeba abyste předešli hádce nebo ji ukončili. Jakmile vejdete do této místnosti, přestane to platit. Nemáte právo na svůj názor. Máš právo jen na to, co si můžeš obhájit.“

Trošku drsné? Možná, ale učitelé filozofie dluží svým studentům, aby je naučili, jak sestavit a obhájit argument – a rozpoznat, kdy se přesvědčení stalo neobhajitelným.

Problém s „mám právo na svůj názor“ spočívá v tom, že se příliš často používá k zaštítění přesvědčení, která by měla být opuštěna. Stává se zkratkou pro „mohu si říkat nebo myslet, co chci“ – a v důsledku toho je pokračování v argumentaci jaksi neuctivé. A tento postoj, jak se domnívám, nahrává falešné rovnosti mezi odborníky a neodborníky, která je stále zhoubnějším rysem našeho veřejného diskurzu.

Předně, co je to názor?

Platón rozlišoval mezi názorem či obecným přesvědčením (doxa) a jistým věděním, a to je i dnes funkční rozlišení: na rozdíl od „1+1=2“ nebo „neexistují hranaté kruhy“ má názor určitou míru subjektivity a nejistoty. „Názor“ však sahá od vkusu nebo preferencí přes názory na otázky, které se týkají většiny lidí, jako je obezřetnost nebo politika, až po názory podložené technickými znalostmi, jako jsou právní nebo vědecké posudky.

O prvním druhu názoru se nelze přít. Bylo by hloupé trvat na tom, že se mýlíte, když si myslíte, že jahodová zmrzlina je lepší než čokoládová. Problém je v tom, že někdy se zdá, že názory druhého a dokonce i třetího druhu implicitně považujeme za nesporné tak, jako jsou nesporné otázky vkusu. Možná je to jeden z důvodů (nepochybně existují i další), proč si nadšení amatéři myslí, že mají právo nesouhlasit s klimatology a imunology a jejich názory „respektovat.“

Meryl Doreyová je vedoucí australské sítě pro očkování, která je navzdory názvu ostře proti očkování. Paní Doreyová nemá žádnou lékařskou kvalifikaci, ale tvrdí, že když se Bob Brown smí vyjadřovat k jaderné energetice, přestože není vědec, měla by se smět vyjadřovat i k vakcínám. Nikdo však nepředpokládá, že Dr. Brown je autoritou v oblasti fyziky jaderného štěpení; jeho úkolem je komentovat politické reakce na vědu, nikoli vědu samotnou.

Co tedy znamená „mít právo“ na názor?

Pokud „každý má právo na svůj názor“ znamená pouze to, že nikdo nemá právo bránit lidem myslet si a říkat, co chtějí, pak je toto tvrzení sice pravdivé, ale poměrně triviální. Nikdo vám nemůže zabránit tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, bez ohledu na to, kolikrát bylo toto tvrzení vyvráceno.

Jestliže však „právo na názor“ znamená „právo na to, aby se s vašimi názory zacházelo jako s vážnými kandidáty na pravdu“, pak je zcela jasně nepravdivé. A i to je rozdíl, který má tendenci se stírat.

V pondělí si pořad ABC Mediawatch vzal na paškál televizi WIN-TV Wollongong za to, že odvysílala reportáž o epidemii spalniček, která obsahovala komentář – hádáte správně – Meryl Doreyové. V reakci na stížnost diváků WIN uvedla, že reportáž byla „přesná, spravedlivá a vyvážená a prezentovala názory lékařů a vybraných skupin“. To však předpokládá rovné právo být vyslechnut v záležitosti, v níž má příslušnou odbornost pouze jedna ze dvou stran. Opět, pokud by se jednalo o politické reakce na vědu, bylo by to rozumné. Ale takzvaná „debata“ se zde vede o vědě samotné a „skupiny volby“ prostě nemají nárok na vysílací čas, pokud právě v tom má spočívat nesouhlas.

Mediawatch moderátor Jonathan Holmes byl podstatně přímočařejší: „Jsou důkazy a jsou kecy,“ a není součástí práce reportéra dávat kecům stejný čas jako seriózní odbornosti.

Reakce hlasů proti očkování byla předvídatelná. Na stránkách Mediawatch paní Doreyová obvinila ABC, že „otevřeně vyzývá k cenzuře vědecké debaty“. Tato reakce zaměňuje to, že vaše názory nejsou brány vážně, s tím, že tyto názory vůbec nesmíte zastávat nebo vyjadřovat – nebo, abychom si vypůjčili frázi Andrewa Browna, „zaměňuje prohru v argumentaci se ztrátou práva argumentovat“. Opět se zde směšují dva významy „práva“ na názor.

Příště, až uslyšíte někoho prohlásit, že má právo na svůj názor, zeptejte se ho, proč si to myslí. Je pravděpodobné, že když nic jiného, skončíte tak příjemnějším rozhovorem.

Přečtěte si více od Patricka Stokese: Stokes: Etika statečnosti