Rychlost běhu zmrzačených kojotů se představila v roce 1976 v časopise Northwest Science. Najdete jen málo vědeckých studií, které by svůj příběh vyprávěly tak jasně a účinně. Bruce C. Thompson z katedry rybářství a divoké přírody Oregonské státní univerzity napsal vše, co chtěl říci, na prosté dvě stránky.

Neobsahuje téměř žádný žargon ani slang a žádné chytré metafory. Když se ve studii mluví o zmrzačených kojotech, myslí se tím přesně toto: kojoti, kteří jsou zmrzačení.

Thompson začíná trochou historie, jen tolik, abyste se dozvěděli, že jiní lidé v dřívějších dobách trávili čas přemýšlením o tom, jak rychle kojoti běhají. Odkazuje na desítky let staré studie vědců jménem Cottam, Sooter a Zimmerman, kteří „uváděli rychlost běhu pravděpodobně nezraněných kojotů pronásledovaných auty“.

Thompson přinesl (takříkajíc) něco nového: „Ve dnech 21., 22. a 23. října 1974 jsem zaznamenal rychlost běhu tří volně polapených kojotů, kteří ztratili jednu nohu v důsledku poškození ocelovou pastí“.

Jak přesně toho Thompson dosáhl? Prozradí vám to v několika větách: „Během testů byli kojoti vypuštěni z klecí jednotlivě a mohli běhat podél obvodového plotu ohrady. Každý den byl kojotům měřen čas pomocí stopek, když běželi tři měřené tratě podél obvodového plotu. Když se kojot přiblížil k výchozímu bodu každé trati, pronásledoval jsem zvíře pěšky na vzdálenost 45 až 70 metrů.“

Thompson také měřil rychlost běhu kojota, který měl veškeré své původní vybavení. Při nejlepším běhu mělo toto zvíře rychlost necelých 32 mil za hodinu. Jedno ze zmrzačených zvířat se jí téměř přesně vyrovnalo, přestože mu chyběla pravá noha. Ostatní kojoti se třemi nohami dosáhli nejlepší rychlosti 22,5 a 25,4 km/h. (Plnokrevní kojoti pronásledovaní čtyřkolkami o desítky let dříve mimochodem běželi mnohem rychleji než ti, které v 70. letech pronásledoval dvounohý Bruce Thompson)

Thompson také dbal na styl. „I když se zmrzačení kojoti občas dotýkali poškozeným údem země,“ napsal, „obvykle upravili svůj krok tak, aby kontaktu se zemí zabránili. Výsledkem upraveného kroku byl znatelný odrazový pohyb, když zmrzačení kojoti běželi.“

Monografie Bruce Thompsona se letmo odvolává na studii z roku 1939 nazvanou „Potravní zvyklosti kojotů s kolíkovou nohou“, kterou vypracoval Charles C. Sperry z Laboratoře potravních zvyklostí U.S. Biological Survey v Coloradu. I Sperry uměl vyprávět příběhy. Kdo by odolal tomuto začátku: „Během posledních dvou let bylo v denverské laboratoři získáno 164 žaludků kojotů peg-leg, které obsahovaly zbytky potravy.“

Přeskočím další Sperryho dobré části a přejdu rovnou k jeho strhujícímu závěru: „Poznamenejme, že dva kojoti čahouni sežerou tolik hospodářských zvířat jako tři normální kojoti.“

(Děkuji Sally Sheltonové, že mě na to upozornila.)

– Marc Abrahams je redaktorem dvouměsíčníku Annals of Improbable Research a organizátorem Ig Nobelovy ceny

{{#ticker}}

{{horníLvice}}

{{{spodníLvice}}

.

{{topRight}}

{{bottomRight}}

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeň mi to ve Květen

Budeme v kontaktu, abychom vám připomněli, že máte přispět. Zprávu ve své e-mailové schránce očekávejte v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.