Na oběšení není nic laskavého ani jemného. Je to proces vědecky navržený tak, aby člověku co nejúčinněji zlomil vaz a uškrtil ho.

Při nedávné popravě v Iráku byl bývalý prezident Saddám Husajn a dva jeho komplicové, jeho nevlastní bratr a bývalý šéf iráckého revolučního soudu, oběšeni na šibenici.

Při těchto soudních popravách jsou oběti obvykle shozeny do vzdálenosti větší, než je jejich výška, skrz propadlo. V tomto okamžiku provaz ztuhne a síla smyčky by měla oběti zlomit vaz, což způsobí okamžité ochrnutí a bezvědomí.

Tento postup způsobí klasickou „katovskou zlomeninu“ – zlom mezi hlavou a krkem, čímž dojde k účinnému zlomení horní části krční páteře. Ve většině případů oběť umírá na udušení.

Ačkoli nikdo přesně neví, jak dlouho trvá, než člověk zemře na oběšení, odborníci tvrdí, že je to pravděpodobně od několika sekund do několika minut.

U soudních poprav oběšením, na rozdíl od sebevražd, dochází ke značnému poškození míchy. Pokud oběti padají z větší než předepsané vzdálenosti, mohou dokonce nabrat takovou rychlost, že jim samotná smyčka setne hlavu, jako se to stalo v pondělí nevlastnímu bratrovi bývalého iráckého diktátora Barzana Ibrahíma. Ve vzácných případech může silný strach způsobit, že oběť zemře na zástavu srdce.

„Oběšení je velmi krutý způsob zabíjení lidí,“ řekl Harold Hillman, odborník na popravy, který vyučuje na univerzitě v Surrey. „Zlomenina jim brání v dýchání a oni pak lapají po dechu.“

I když je krk zlomený, Hillman říká, že v mozku je stále krev obsahující kyslík. Mozek může stále na určité úrovni fungovat, dokud se tento kyslík nevyčerpá.

V praxi to znamená, že pohyby obličeje se mohou objevit i poté, co byla hlava oddělena od těla.

Hlava Marie Antoinetty, gilotinované francouzské královny, se po useknutí slavně usmívala právě z tohoto důvodu, říká Hillman. „Dokud vám nezbude žádný kyslík, můžete mít v hlavě mimovolné pohyby.“

Zločinci byli věšeni již před 2 500 lety, kdy si tuto praxi osvojila Perská říše. Posledního významného pokroku v technologii věšení bylo dosaženo v 19. století, kdy byly vypracovány tabulky pro výpočet délky provazu potřebného k usmrcení i vzdálenosti potřebného „pádu“.

Podle těchto takzvaných „pádových tabulek“ platí, že čím těžší je vězeň, tím kratší je vzdálenost potřebná k vyvinutí dostatečné síly ke zlomení vazu.

Přesto jsou tyto pádové tabulky pouze hrubým vodítkem, varuje Geoffrey Abbott, autor knihy „Execution: Gilotina, kyvadlo, tisíc řezů, španělský osel a 66 dalších způsobů, jak někoho usmrtit.“

„Člověk by mohl vážit tolik, že by to vyžadovalo délku 8 stop, ale protože má obzvlášť hubený krk, mohla by mu upadnout hlava,“ říká Abbott.

Iráčtí představitelé uvedli, že šibenice byly postaveny v souladu s mezinárodními standardy, ale představitelé lidských práv toto tvrzení zpochybnili.

„Za žádných okolností nemůže být poprava v souladu se standardy lidských práv,“ řekl Param-Preet Singh, poradce pro program mezinárodní spravedlnosti organizace Human Rights Watch.