Loni na jaře projížděla 23letá žena autem ontarijským městem Tobermory. Bylo to pro ni neznámé území, a tak se poslušně řídila systémem GPS. Byla skutečně tak zaujatá sledováním přístroje, že si nevšimla, že její auto míří přímo k zálivu Georgian Bay – takže sjela z lodního můstku a vjela přímo do ledové vody. Naštěstí se jí podařilo vylézt a doplavat ke břehu, protože její jasně červený Yaris se potopil pod vlnami.

Takové nehody se staly podivně častými. Na Manhattanu se jeden muž vydal podle GPS do parku, kde jeho auto uvízlo na schodišti. A v Evropě se 67letá Belgičanka nechala pozoruhodně svést GPS a z původně 90kilometrové cesty do Bruselu udělala celodenní výlet do Německa a dál. Kupodivu se jen trpělivě řídila pokyny počítače, místo aby se spoléhala na svůj zdravý rozum, dokud si nevšimla, že dopravní značky jsou v chorvatštině.

Můžete se smát, ale mnozí z nás přestali věnovat pozornost světu kolem nás, protože se příliš soustředí na to, aby se řídili pokyny. Někteří pozorovatelé se obávají, že to představuje nový a nebezpečný posun v našem stylu navigace. Vědci již od 40. let 20. století tvrdí, že běžně disponujeme vnitřním kompasem, „mapou podobnou zobrazení v ‚černé skříňce‘ nervového systému“, jak říká geograf Rob Kitchin. Díky němu víme, kde se nacházíme ve svém okolí, ve svých městech, na celém světě.

Je možné, že dnešní globální polohové systémy a chytré telefony ovlivňují naši základní schopnost navigace? Změní technologie navždy způsob, jakým se pohybujeme?

Většinou určitě – protože už se tak stalo. Před třemi tisíci lety naši předkové zahájili dlouhý experiment, aby zjistili, jak zapadají do světa, a vynalezli nový odvážný nástroj: mapu.

Jedna z nejstarších dochovaných map má paradoxně velikost a tvar raného iPhonu: babylonská mapa světa. Hliněná tabulka vytvořená kolem roku 700 až 500 př. n. l. v Mezopotámii zobrazuje kruhový Babylón uprostřed, rozdělený řekou Eufrat a obklopený oceánem. Není na ní mnoho podrobností – je na ní pojmenováno několik oblastí včetně Asýrie, ale ve skutečnosti nesloužila k navigaci. Byla spíše prvotní: pomáhala držiteli mapy pochopit představu celého světa, v jehož středu se nacházel on sám.

„Myslím, že mít svět v ruce bylo něco téměř talismanického,“ říká Jerry Brotton, profesor renesančních studií na Queen Mary University of London, který se specializuje na kartografii. Přesnost skutečně nebyla velkým zájmem raných kreslířů map. Mapy byly spíše formou uměleckého vyjádření nebo způsobem, jak deklarovat své léno. O několik století později nakreslili Římané rozsáhlou mapu své říše na dlouhý svitek, ale protože mapa byla sotva metr vysoká a desítky metrů široká, nemohla být realistická. Byla to spíše výpověď, pokus o to, aby rozlehlý Řím působil celistvě.

První velký pokus o realistické zmapování přišel ve druhém století našeho letopočtu s Klaudiem Ptolemaiem. Byl to astronom a astrolog posedlý tvorbou přesných horoskopů, což vyžadovalo přesné umístění města, kde se někdo narodil, na mapu světa. „Vynalezl geografii, ale bylo to jen proto, že chtěl dělat lepší horoskopy,“ poznamenává Matthew Edney, profesor kartografie na University of Southern Maine.

Ptolemaios shromažďoval dokumenty s podrobnými údaji o poloze měst a tyto informace doplňoval vyprávěním cestovatelů. Než skončil, vypracoval systém čar zeměpisné šířky a délky a zakreslil asi 10 000 míst – od Británie po Evropu, Asii a severní Afriku. Ptolemaios dokonce vymyslel způsob, jak zploštit planetu (stejně jako většina Řeků a Římanů věděl, že Země je kulatá) na dvourozměrnou mapu. Jak svou novou techniku nazval? „Geografie“.

Po pádu Římské říše byl Ptolemaiův realistický zeměpis pro Západ téměř na tisíc let ztracen. Mapy se opět zabývaly spíše vyprávěním příběhů: Slavná mapa z 12. století, kterou vytvořil islámský učenec al-Šaríf al-Idris na objednávku svého ochránce a mecenáše, sicilského krále Rogera II., křesťana, vhodně spojovala islámská a křesťanská města a zároveň soustředila svět na (samozřejmě) Rogerovy pozemky.

Další křesťanské mapy se staraly o přesnost ještě méně: Byly to mappaemundi, které měly ukázat, jak Kristův příběh pronikl do světa. Nejslavnější z nich byla vytvořena v anglickém Herefordu – masivní výtvor o rozměrech 5 × 4 stopy nakreslený na jediné zvířecí kůži. Téměř nic z Evropy, Asie nebo severní Afriky není rozpoznatelné a podivné zázraky se rozbíhají: V horní části mapy – která směřovala k východu, nejposvátnějšímu směru – byly obrázky zobrazující Adama a Evu vyhozené z ráje a Krista vracejícího se v den soudu.“

V horní části mapy – která směřovala k východu, nejposvátnějšímu směru – byly obrázky zobrazující Adama a Evu vyhozené z ráje a Krista vracejícího se v den soudu. Mapa nebyla určena k tomu, aby vás dovedla z města do města. Byla určena k tomu, aby vás dovedla do nebe.

**********

Dnešní high-tech zařízení nejsou jedinými nástroji, které svádějí cestovatele na scestí. A některých „omylů“ se dopustili záměrně.

**********

S nástupem renesance se mapy začaly zdokonalovat. Vyžadoval to obchod – lodě křižovaly oceány a králové zapojení do budování říší potřebovali mapovat svá území. Technologie vedla k větší přesnosti map: Nástup spolehlivých kompasů pomohl vytvořit „portolánové“ mapy, na nichž byly čáry protínající moře od přístavu k přístavu, které pomáhaly navigovat námořníky. Ptolemaiovo starověké dílo bylo znovu objeveno a na základě jeho tisíce let starých výpočtů byly sestaveny nové mapy.

Jistě, plavba Kryštofa Kolumba do Ameriky byla částečně zásluhou Ptolemaia – a chyb v jeho kartografii. Kolumbus měl s sebou mapu ovlivněnou dílem starého Římana. Ptolemaios si však myslel, že svět je o 30 procent menší, než ve skutečnosti je; co hůř, kartograf používal arabské míle, které byly delší než italské. Tyto omyly dohromady vedly Kolumba k přesvědčení, že plavba do Asie bude mnohem kratší. Byl to raný příklad téměř katastrofy podobné GPS.

S rozvojem námořního obchodu se mapy Nového světa zlepšovaly, alespoň co se týče mořského pobřeží a velkých řek, tedy míst, na nichž závisel obchod s bobry. Vnitrozemí Ameriky bylo většinou záhadou; tvůrci map ho často zakreslovali jako velké prázdné místo označené jako „terra incognita“.

„Pobřežní linie byly přesné, ale o vnitrozemí se tolik nezajímali,“ poznamenává John Rennie Short, profesor a odborník na kartografii na University of Maryland Baltimore County. „Zbytek je něco jako: Kdo ví? Dokud sem vozíte bobry, je nám to jedno.“

Mořské plavby se staly jednoduššími po roce 1569, kdy Gerardus Mercator představil jedinou největší inovaci v mapování po Ptolemaiovi: Mercatorovu projekci. Mercator, polyhistor, který byl stejně zdatný v rytectví i matematice, přišel na dosud nejlepší trik, jak znázornit povrch zeměkoule na mapě – postupně rozšiřoval pevniny a oceány, čím severněji a jižněji se na mapě objevovaly. To byla skvělá pomůcka pro navigaci, ale zároveň to nenápadně zkreslilo náš pohled na svět: Země v blízkosti pólů – jako Kanada a Rusko – se uměle zvětšovaly, zatímco oblasti na rovníku, jako Afrika, se zmenšovaly.

Toto se stávalo základním pravidlem map: „Žádná mapa nevypovídá zcela pravdivě,“ poznamenává Mark Monmonier, autor knihy Jak lhát s mapami. „Vždycky je v ní nějaké zkreslení, nějaký úhel pohledu.“

**********

Jistě, každodenní lidé si uvědomovali, že mapa je přesvědčovací akt, vizuální rétorika. V roce 1553 nakreslila šlechta v anglickém hrabství Surrey mapu centrálních městských polí, aby dokázala, že se jedná o společné pozemky – a že by tedy vesničané měli mít povoleno pást na nich zvířata. Napsali, že mapa umožní „hravější zjevné a přímé podkreslení“ situace. Mapy, říká Rose Mitchellová, archivářka map v britském Národním archivu, se „používaly k urovnání sporů“. Mezitím vzdělaní lidé začali mapy sbírat a vystavovat, „aby ukázali, jak jsou znalí“, dodává. I když jste nedokázali přečíst slova na mapě z cizí země, většinou jste jí rozuměli, a dokonce se podle ní mohli orientovat. Přesvědčivost mapy spočívala v její přehlednosti. Byla to vizualizovaná data.

Mapy nebyly jen symboly moci: propůjčovaly moc. S dobrou mapou mělo vojsko výhodu v boji, král věděl, kolik půdy může zdanit. Západní mapy zobrazující vnitrozemí Afriky jako prázdné – tvůrci map neměli moc z čeho vycházet – dávaly říším snové představy o tom, že si Afriku přivlastní: Zdálo se jim, že všechen ten prázdný prostor je zralý k obsazení. Jak tvrdí Simon Garfield v knize On the Map (Na mapě), mapy pomáhaly pohánět drancování kolonialismu.

Spojené státy po Lewisovi a Clarkovi ukázaly Američanům, jak velký kus Západu je třeba získat. Připomínám, že jejich cesta byla pekelná: Předchozí mapy byly tak nejasné, že zobrazovaly Skalisté hory jako jediné pohoří. „Takže si mysleli, že k němu prostě doplují, přejedou jeho vrchol, vrazí kánoe zpátky do řeky a poplují až k Pacifiku,“ směje se David Rumsey, který vytvořil Stanfordovu sbírku map nesoucí jeho jméno. „A byla to zatracená noční můra, nahoru a dolů, nahoru a dolů.“

Mapy byly tak cenné, že je mořeplavci plenili. Když v 17. století korzár Bartholomew Sharp zajal španělskou loď, jásal nad svým kartografickým úlovkem: „V této kořisti jsem ukořistil španělský rukopis obrovské hodnoty,“ napsal později. „Popisuje všechny přístavy, zátoky, zálivy, písky, skaliska & stoupající po zemi….Chystali se ho hodit přes palubu, ale díky štěstí jsem ho zachránil. Španělé plakali, když jsem tu knihu dostal.“

**********

Na konci 19. století došlo díky prudkému rozvoji matematického uvažování a měřicí techniky k rozmachu tvorby map. Ve Francii rodina Cassiniů křižovala zemi, aby vypočítala její rozměry s dosud nevídanou přesností. Jejich trik? Použili „triangulaci“ – trochu trigonometrie -, která jim umožnila spojit dohromady tisíce měření provedených pomocí nového, technicky vyspělého „teodolitu“. Průlomy v binokulárních čočkách umožnily geodetům měřit desítky kilometrů na jeden pohled. Mapy světa se stávaly stále přesnějšími.

Místní mapování se stalo velmi podrobným. Britská Ordnance Survey začala mapovat Spojené království s přesností na čtvereční yard a německý podnikatel Karl Baedeker vytvářel podobně detailní mapy evropských měst. Turisté nyní mohli s jistotou objíždět cizí říše s každoročně aktualizovanými průvodci v ruce a dokázali lokalizovat jednotlivé budovy, podobně jako dnešní občané nahlížející do Google Maps na svých telefonech. Být viditelný na místní mapě bylo pro obchodníky cenné, a tak tvůrci map v USA prodávali práva. „Když jste zaplatili víc, dostali jste svou budovu uvedenou,“ poznamenává Short. „Bylo to jako reklama.“

Mapy mohly změnit způsob, jakým lidé chápali svět kolem sebe. V 80. letech 19. století vytvořil sociální reformátor Charles Booth morální mapu Londýna s barevně označenými domy podle příjmů a – podle Boothových nejistých výpočtů – podle sklonů ke kriminalitě. (Žlutě označené oblasti byly „bohaté“, černě „nejnižší třída“. Neřestné, polokriminální.“) Booth chtěl pomoci chudým tím, že ukáže, že geografie je spojena s osudem, ale jeho techniky ho nakonec ještě posílily: ve Spojených státech začaly banky „červeně označovat“ chudé čtvrti a odmítaly půjčovat peníze komukoli v jejich obvodech.

Ve 20. století mapy pomohly vyhrát druhou světovou válku. Winston Churchill bojoval s pokyny ze svého „mapového pokoje“, podzemní místnosti, kde až 40 vojenských zaměstnanců zapichovalo barevné špendlíky do stěn pokrytých mapami; Churchill si vyzdobil stěnu své ložnice obrovskou mapou zobrazující pobřeží Británie a neustále si v duchu představoval, jak ji bránit před invazí.

**********

V dnešní době se naše mapy zdají být živé: Mluví robotickými hlasy a přesně nám říkají, kam máme jet – řídí se satelity a mapovými podklady společností jako Waze, Google, Bing a Mapquest. Greg Milner, autor knihy Pinpoint: How GPS Is Changing Technology, Culture and Our Minds, říká: „Je v tom něco zábavného, když nás někdo naviguje,“. „Je to velmi svůdné.“ Nemusíte se ani orientovat podle severu: Robotický hlas vám řekne, abyste zahnuli doprava, doleva, přičemž vy budete vždy uprostřed.

Milner se však obává, že GPS oslabuje něco zásadního v nás samých, kazí nejen naše orientační schopnosti, ale i to, jak dobře si pamatujeme detaily světa kolem nás. Studie provedená v roce 2008 v Japonsku zjistila, že lidé, kteří používali GPS k navigaci ve městě, si vytvořili chatrnější představu o terénu než ti, kteří konzultovali papírovou mapu, nebo ti, kteří se naučili trasu přímou zkušeností. Podobně Cornellova studie z roku 2008 zjistila, že „GPS do značné míry eliminuje potřebu věnovat pozornost“. Někteří historici map se shodují, že se jedná o nenápadnou změnu. Short mi řekl, že se mu líbí pohodlí směrovek s GPS – „ale co ztrácím, je smysl pro to, jak na sebe věci navazují.“

Rumsey však o této ztrátě není přesvědčen. Jak tvrdí, pohodlí GPS a online mapování znamená, že žijeme ve stále více kartografickém věku. Při mnoha online vyhledáváních se jako součást výsledků vyhledávání zobrazuje mapa – pro místní obchod, místo dovolené, živé dopravní informace před cestou domů. Lidé dnes za jediný den vidí mnohem více map než dříve, poznamenává Rumsey: „Čím více s mapami pracujete, tím jste agilnější. Mapy plodí další mapy.“ Když Rumsey v 70. letech 20. století poprvé začal sbírat a zobrazovat mapy, lidé říkali: „Proč se tím zabývat? Jsou staré a zastaralé, koho to zajímá? Nyní, když lidé navštíví jeho sbírku na Stanfordu, „hned jim to dojde. To proto, že byli vystaveni.“

Je možné, že oba efekty jsou pravdivé. Když se rozhodnu objednat si jídlo s sebou, můj telefon mi – podobně jako robotický Baedeker – vygeneruje mapu místních podniků, které mají otevřeno. Je pravda, že kdybych k nějakému došel pěšky, jen bych otupěle sledoval kličkující pokyny turn-by-turn. Ale na druhou stranu se na tu malou chuťovou mapu svého okolí dívám docela často; Nejspíš bych to už dokázal nakreslit zpaměti.

Technologie nezměnila některé z našich nejstarších pudů. Historik Brotton jednou navštívil společnost Google, kde mu inženýři ukázali obrovskou nástěnnou verzi Google Earth. Zeptali se ho, kdykoli se objeví návštěvník, který si ji chce vyzkoušet, co je první věc, kterou si přiblíží a hledá? Svůj vlastní dům.

„Řeknou si, páni, podívejte se na to!“ Brotton říká. Je to stejná perspektiva jako u lidí, kteří před téměř třemi tisíciletími drželi v ruce babylonskou hliněnou tabulku: pomocí mapy zjišťujeme, kde přesně stojíme.

Poznámka redakce: v dřívější verzi tohoto článku bylo zmíněno „objevení“ Ameriky Kryštofem Kolumbem. Nechtěli jsme tím naznačit, že Kolumbus byl první, kdo do Ameriky dorazil.

.