Pamatujete si na kardiostimulátor? Ne, nemluvím o kovové destičce, která zabránila vaší chůvě v jízdě na Big One v Blackpoolu, ani o chlápkovi, který běhá před běžci a pak se předčasně koupe a cpe se tyčinkami Mars, zatímco se halí do ponča ze stříbrné fólie. Mluvím o prvním přenosném dýdžejském zařízení na světě, gadgetu něco mezi proto-smartphonem a Tamagoči, jehož hlavní předností byla možnost mixovat v podstatě kdekoli. Konečně bylo možné pouštět nadupané houseové sety v čekárnách NHS nebo míchat ragga na Circle Line. Konečně bylo co dělat na dlouhých cestách vlakem, které nezahrnovaly zírání do propasti, pití horké kávy nebo čtení Rush Hour Crush pořád dokola, dokud se na obzoru neobjevil Milton Keynes, diamant v neutěšeném prostředí nekonečného anglického ničeho.
Pokud se v tuto chvíli cítíte trochu zmateně, nebudete sami, protože ačkoli webová stránka gadgetu má úvodní stránku, která hlásá, že věc „není zapomenuta“, ani na ni nebylo přesně pamatováno. Tento měsíc uplynulo deset let od chvíle, kdy švédský vynálezce Jonas Norberg předvedl Pacemaker na veletrhu Sonar v Barceloně. Norberg mi řekl, že jej považoval za součást skandinávské invaze, která tehdy zachvátila svět mainstreamové taneční hudby a přišla spolu se Swedish House Mafia a Spotify, které se narodilo ve Stockholmu. Pacemaker byl poháněn tím, co Norberg popisuje jako „stále snadnější přístup k obsahu“ v kombinaci s rostoucí touhou na straně spotřebitelů být aktivnější, pokud jde o hudbu. Což asi znamenalo, že si uvědomil, že ano, stále více lidí se chce stát DJi.
Pacemaker byl vydán o rok později a poté, co se o něm psalo například v The New York Times, Wired a Mixmagu, se mu podařilo posunout docela slušných 100 000 kusů. Je poněkud nepravděpodobné, že jej stejná korejská společnost vyrábí i po deseti letech. Vzhledem k tomu, že nic není tak divné jako nedávná minulost, bylo by vám odpuštěno, kdybyste se Pacemakeru vysmáli a poslali ho na smetiště téměř historie, ale v Norbergově záměru bylo něco ušlechtilého. On a jeho tým chtěli vytvořit jakousi kapesní konzoli pro hudbu, Playstation Portable ve stylu Pioneeru, která by byla „profesionálně kvalitní“ a „používaná známými DJi“. Zatím je to hezké, ale opravdu, kdo by chtěl v klubu vytáhnout ovladač velikosti PSP ve snaze komandovat dav něčím, co vypadá vhodněji pro hraní Kdo chce být milionářem:
Kombinace toho a některých technických problémů – Pacemaker měl jen jedno jogwheel, což docela ztěžovalo skutečné mixování – způsobila, že věc byla vykázána do hlubin žaláře YouTube. Tam, v digitálním křoví, si s ním ale hráči dokázali poradit, i když DJing s Pacemakerem vypadá asi tak uspokojivě jako kódování webových stránek s kalkulačkou Casio. Norberga by mohlo povzbudit vědomí, že někde na světě existuje základní skupina milovníků gadgetů, kteří s radostí zaplatí až 500 dolarů, aby se jim to dostalo do zpocených rukou.
Norberg viní z relativního nedostatku trvalého úspěchu špatné načasování. „Pacemaker vyšel právě v době, kdy se svět začal měnit na svět iPhonů,“ lituje. „Prostě už nemělo smysl dělat vlastní hardware.“ Po několika letech od vydání byl Pacemaker ukončen. Tým se rozhodl přesměrovat svou pozornost na rozvíjející se svět aplikací a zpočátku se zaměřil na trh Blackberry. Nyní se jejich aplikace, nazvaná prostě Pacemaker, řadí po bok softwaru Pyro od společnosti Serato jako jeden z nejoblíbenějších nástrojů pro mixování pomocí telefonu na světě.
V porovnání s fyzickým kontrolérem je aplikace docela špičková. Umožňuje mixovat skladby z katalogu Spotify a má zabudovanou umělou inteligenci DJ, která vám pomáhá s výběrem a mixováním skladeb, což děsivě staví software do hierarchicky vyšší pozice než selektor. Je celkem jasné, proč se stal hitem, protože umožňuje mixovat na telefonu, aniž byste museli mít samostatné zařízení, a zaměřil se spíše na amatérské uživatele než na klubovou cílovou skupinu, kterou se snažil oslovit hardware. Za své hříchy se rozplývám, kdykoli si vzpomenu na Pacemaker. Sedím, jím svůj tvarohový koláč a zjišťuji, že ta věc je zkrápěná mými vlastními slzami, což sice neguje potřebu dalšího solení, ale přesto mi v ústech zanechává zvláštní pachuť. S verzí aplikace je to tak, že se z ní prostě stane, no, další aplikace. Je to vedle Sworkitu a Candy Crush a ikony počasí BBC jen další věc, na kterou můžete nejistě ťukat, když sedíte na záchodě.
Na zastaralosti její fyzické sestry a jejím zapomenutém okamžiku v historii je něco romantického. Jistě, je to dost chabá věc, kterou se snažíte používat na domácím večírku (a je mnohem dražší než pořádný ovladač), a je pravděpodobnější, že si z ní přivodíte RSI palců než ze standardního kusu výbavy. Přesto aplikace pro telefony posunuly mixování v mikrorozměrech na jinou úroveň a představily hloupé věci, jako je robot, který vám pomáhá vybírat skladby, což je orwellovská noční můra pro selektory, kteří chtějí spíš crate-digovat, než aby jim vládla taneční hudební verze Clippyho.
Norberg mi řekl, že dokonce vydali nový firmware pro uživatele a že komunita „žije a vzkvétá“ a stojí za ní „banda hardcore uživatelů“, kteří provozují sdílené webové stránky. Ačkoli špatné prodeje možná vedly k jeho ukončení, zdá se, že měl komunitu, kterou by jiné ovladače nenadchly, všechny spojovala kolektivní touha DJovat za pochodu a ovládat šílenou paletu dovedností. A pokud pomohl inspirovat lidi, aby se pustili do mixování a zapojili své oblíbené hromotluky, pak to rozhodně není špatná věc. Jistě, dělalo to z lidí trochu hlupáky a vyšlo to snad v tu nejhorší myslitelnou dobu. Ale Pacemaker, který dostál svému jménu, se svým kovovým rámem vryl do srdcí alespoň několika lidí. I když se s ním nedalo pořádně dýdžejovat.