O svém vlastním boji s alkoholem a jeho spojitosti s poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) jsem na tomto blogu psal již dříve. Ale v poslední době, kdy se letos na jaře blížím ke svému desátému roku střízlivosti, jsem na to opět myslel. Abych byl upřímný, jako vyléčený alkoholik na pití tak či onak myslím pořád. Přesto jsem o tom přemýšlel více než obvykle, když mi shodou okolností napsala kamarádka s ADHD a položila mi několik otázek týkajících se zvládání ADHD, rodiny, kreativity a pití. Se změněným jménem a se svolením mého přítele je zde moje odpověď:

Ahoj Miku,

Tyhle vody, kterými v těchto dnech proplouváš, jsou dost drsné a vím, že když ti ADHD bičuje realitu a zároveň ji na tebe nabourává, zdá se ti někdy přežití dne beznadějné. Ale spoustu toho, čím si procházíš, znám, už jen proto, že jsem ztroskotala téměř na každé mělčině, útesu a skalnatém pobřeží v tom hnusném moři. Podle mých zkušeností se zdá, že alkohol vše jen uklidňuje. Ve skutečnosti na tebe jen spustí mlhu – takže nevidíš, jak řídíš svůj život přímo na skály.

Protože pracuješ v zábavním průmyslu, kde jsem léta tančil tanec „pracuj a zvládej s ADHD“, napadlo mě, že ti hodím pár náhodných příkladů pití v showbyznysu. Před pár lety jsem se s dcerou díval na podivný film, ve kterém Tommy Lee Jones hlídal nějaké roztleskávačky v domě nějakého spolku nebo tak nějak, jmenoval se Man of the House. V jednu chvíli dělal večeři pro ženu, která byla blíž jeho věku, a ona přinesla láhev vína. Řekl, že už nepije, a ona se zeptala: „Je to proto, že jsi se neměl rád, když jsi pil?“ „Ne,“ odpověděl. Tommy Lee se na ni chvíli díval, pak se usmál a řekl: „Ne, když jsem pil, měl jsem se rád. To všichni ostatní mě nemohli vystát.“

To je samozřejmě u každého pijáka jen část pravdy. Myslím, že jedno z nejlepších, nejděsivějších, nejvtipnějších a nejupřímnějších zobrazení nekonečné podstaty boje s alkoholem a zákeřné ceny, kterou si pití vybírá z vašeho života, je v televizním seriálu Rescue Me. Navíc postava Dennise Learyho mi připadá velmi ADHD.

Podívejte se na jakýkoli díl Late Late Show, ve kterém Craig Ferguson zpovídá Dennise Learyho – oba jsou nyní střízliví. Pak je tu Robert Downey Jr – vážně talentovaný a vážně velký blázen, který zřejmě konečně pochopil, že jediný způsob, jak využít svůj šíleně obrovský talent v celé jeho podvratné kráse, je uchopit ho střízlivýma rukama. Dalším mým nyní již střízlivým hrdinou je Tom Waits. Poslechněte si „Cold Cold Ground“ – ve skutečnosti není o pití, ale proboha, jaká je to skvělá píseň o životě, touze a následcích.

Mám talentovaného čtyřicetiletého kamaráda, který odpovídá vaší definici „fungujícího alkoholika“ a je hercem v New Yorku, který stále nemůže pochopit, proč se jeho kariéra nerozjela. Ráno, když jde na konkurz, nevidí stopy po alkoholu. Nevidí mírné otupení ostrosti, kterou jeho práce ztrácí, pokud si večer předtím dal pár skleniček. Stále může být skvělým číšníkem a pravidelným pijákem, ale v dnešní době, v tomto silně konkurenčním oboru, musíte mít každou buňku sebe sama: tělo, mysl i ducha – alespoň na tak dlouho čistou, abyste věděli, co je skutečné.

Nevím, jestli vám něco z toho říká pravdu, ale řeknu vám tohle: Po většinu svého života jsem o alkoholu smýšlel jinak. Myslel jsem si, že ho zvládnu. Myslel jsem si, že je to v pohodě a že to patří k mé osobě kreativního nonkonformisty. Všichni ti zamračení heterosexuálové, co se drží při zemi, mi jen záviděli, jak jsem dobrý. Ale teď už vím naprosto jistě, že pití mi nikdy nic dobrého nepřineslo. Nemám moc vaty, které bych litoval, i když se někdy plácám po hlavě při vzpomínkách na věci, které jsem při pití řekl nebo udělal, nebo ještě hůř, a častěji na všechen ten čas, který jsem strávil pitím a na který si teď vůbec nevzpomínám.

Myslím, že každému občas v hlavě žvatlají kritické a obranné hlasy. Naše ADHD však tento hluk často zvyšuje, zvýrazňuje a zesiluje v úzkostnou, zmatenou, temnou bouři a pár silných drinků zpočátku působí jako zázrak; hlasitost se ztiší, člověk už není úzkostný a to, co se zdálo nemožné zvládnout, se najednou zdá být eminentně proveditelné. Právě to je na pití záludné; někdy krátkodobě pomůže. Vypíná hlasy, ubírá na sebekritice a posedlosti vším, co jste mohli udělat lépe, a uklidňuje vás tím, že říká: „Hele, žádný strachy, zítra to zvládneš líp. Podívej se na všechny ty skvělé nápady, které máš – teď se ti daří, vidíš?“. Myslím, že po tomto druhu útěchy a zdánlivého klidu touží zejména mozek s ADHD. A mozek alkoholika s ADHD bude naplno bojovat na život a na smrt, aby si ho udržel.

Abych byl upřímný, i když jsem alkohol omezoval na noc a víkendy, jak jen to šlo, pořád jsem hodně psal, zatímco jsem se opíjel Bombajkou a Budweiserem. Nakonec se však ukázalo, že čím víc energie jsem vynakládal na to, abych zůstal pracovně opilý, tím méně moje práce vyznívala. Nakonec jediné, na čem alkoholu skutečně záleží, je, abyste pili dál. Myslím, že pro mozek s ADHD se alkohol maskuje jako splněný sen, jako balzám na vaše pocuchané a vyprahlé nervy. Ale z dlouhodobého hlediska pro ty z nás, kteří mají ADHD a jsou alkoholici, promění vaše sny v prach, protože sny se prostě postaví do cesty tomu dalšímu pití.

Začátek pro pomoc s ADHD hlukem a zmatkem v mém případě přišel s diagnózou, terapií, léky a nakonec vystřízlivěním. Další mocnou zbraní, kterou jsem měl – a máte ji i vy -, je schopnost psát. Použijte ji. Zaútočte na hlasy, zoufalství, vztek a zmatek klávesnicí, dlouhými procházkami, křikem na příboj a pak znovu klávesnicí – pište a pište, střízliví. Je to těžší a víc to bolí, ale dílo je mnohem poctivější a má mnohem větší šanci být dobré. Chce to čas, ale překvapíš sám sebe, slibuji.“

Byl jsem na několika setkáních, ale neabsolvoval jsem celý program Anonymních alkoholiků (AA), i když většina mých střízlivých přátel tak učinila. Sestavil jsem si vlastní ad hoc podpůrnou skupinu po telefonu, která zahrnovala je a terapeuta, ke kterému jsem chodil, když jsem přestal pít – letos na jaře to bylo 10 let. Jde o to, že nemusíte chodit na léčbu jako takovou. Pokud a až budete někdy připraveni přestat, neexistuje žádné „omezování“ nebo „zužování“ nebo „zvládání“ – opravdu, to jsou všechno nesmysly. Když víte, že máte problém, nebo si dokonce myslíte, že byste ho mohli mít, existuje pouze zastavení. Je tu jen to, že nepijete. Takže pokud a až budete připraveni to udělat, odložte láhev a jděte do AA, i kdyby jen proto, abyste naslouchali a něco se naučili. Pak toho využijte nebo terapeuta – nebo cokoli jiného. Ale pokud ti něco z toho, co říkám, zní pravdivě, neodkládej to, abys s tím něco udělal.

Nedělej si starosti s tím, co na to řeknou ostatní členové tvé rodiny a přátelé – zejména ti, kteří mají podobné problémy s pitím; řeknou ti, že nejsi alkoholik, protože pokud jím jsi, jsou jím i oni. Vždy buďte s blízkými otevřený ohledně toho, co ve svém životě děláte, ale držte se dál od situací, které by vás mohly vtáhnout zpět do láhve a popírání. A nezapomeň, že to musíš udělat sám pro sebe.“

Oh, dobrá zpráva – existuje jedna zcela mladistvá emocionální odměna, kterou získáš, když přestaneš pít: samolibá nadřazenost. Ve společenských situacích můžete říkat: „Díky, ale já nepiju,“ a narážet na stinnou, tajemnou minulost plnou skvělých zábavných historek, o které se můžete podělit opravdu jen s ostatními nepijáky (což je pravda – lidé, kteří stále pijí, se do klubu „pijáckých historek“ nedostanou, protože nemají perspektivu ztráty). A panebože, to vám bude chybět. Ale co z toho? Mně se po páté třídě stýská po letních prázdninách, ale ty už si taky nemůžu dopřát.