Hvězdné války jsou svého druhu pohádka, ale zrodila také třídu báchorek o svém vzniku, od představy, že zvuk světelných mečů pochází z bzučení projektoru, až po tvrzení, že George Lucas našel inspiraci pro Chewbaccu ve svém aljašském malamutovi. Tyto historky je těžké doložit – nebo vyvrátit, když na to přijde. Ale vzhledem k tomu, že film „Vzestup Skywalkera“ stoupá v pokladnách kin, stojí za to prozkoumat některé další příběhy, které Lucas, Lucasfilm a Disney propagovali, aby vylepšili svůj produkt.

– Mýtus č. 1: Hvězdné války poskytly předlohu pro blockbustery.

Původní Hvězdné války byly zřejmě zkonstruovány jako dokonalý blockbuster. Retrospektivní zprávy prezentují film z roku 1977 jako okamžitý převrat, který posloužil, jak píše Vox, jako okamžitý „vzor“ pro studiovou produkci. Stejně tak článek na serveru Medium tvrdí, že s prvním filmem Star Wars „přišel plán letního blockbusteru“.

Je sice pravda, že Hvězdné války byly okamžitou kasovní senzací, ale překvapené vedení studia strávilo následujících 10 let snahou formulovat, co z nich takovou senzaci udělalo, přičemž cestou vznikly drahé bomby jako „Černá díra“, „Duna“ a „Tron“. Možná to bylo proto, že „Nová naděje“ se příliš nepodobá tomu, čím se blockbustery stanou. Vzpomeňte si například, že prvních 20 minut filmu nezabírají především lidští herci, ale věci zvané droidi.

Nepomohlo ani to, že Lucas byl svérázný filmař. Přestože se film „Americké graffiti“ z roku 1973 stal překvapivým trhákem, měl mladý režisér pověst jednoho z umělečtějších a esoteričtějších absolventů mladých filmových škol, založenou především na filmu „THX-1138“ z roku 1971 a jeho abstraktních studentských filmech, které obletěly festivaly. Lucas tvrdil, že chtěl Hvězdnými válkami dokázat, že umí být davovým režisérem, ale film byl výslovně rozpočtován a prodáván jako skromný výdělek pro úzce specializované sci-fi a mladistvé publikum.

– Mýtus č. 2: Lucas při tvorbě Hvězdných válek čerpal především z mýtů.

V rozhovoru s Billem Moyersem v roce 1999 Lucas prohlásil: „Když jsem dělal ‚Hvězdné války‘, vědomě jsem se pustil do obnovování mýtů a klasických mytologických motivů“. Řekl, že se hodně naučil od autora knihy „Hrdina s tisícem tváří“ Josepha Campbella, kterého označil za svého mentora. Jak to shrnuje Jonathan Jones z Guardianu, původní film byl „pohádkou, legendou, mýtem … epickým příběhem, čistě a jednoduše.“

V praxi je Lucasovo odvolávání se na Campbella – a jeho jungovské teorie vyprávění příběhů – nejspíš až dodatečným pokusem dodat projektu intelektuální náboj. První Lucasovi životopisci se o Campbellovi nezmiňují a oba muži se ani příliš nesetkali před rokem 1987, kdy Campbell zemřel a kdy už Lucas dokončil původní trilogii. Naopak v rozhovorech ze 70. let Lucas prohlásil, že nemá rád nálepku „vypravěče“. Sám sebe označoval za „čistého“ filmaře, který se zabývá obrazy, a hořce si stěžoval, jak moc nenávidí psaní.

Při předkládání svého původního zpracování filmu v roce 1974 se Lucas vyhnul odkazům na klasickou mytologii a místo toho ho nazval „‚2001‘ potkává Jamese Bonda (ve) vesmíru“. V 70. letech nejčastěji citoval pulpové dobrodružné příběhy (například seriály Flash Gordon a Buck Rogers) a romány Edgara Rice Burroughse „John Carter of Mars“. Tehdy řekl, že jeho výzkum mýtů a pohádek byl zaměřen na nalezení správné struktury pro jeho příběhy Hvězdných válek, což mu pomohlo spojit dohromady kulisy, jako jsou vesmírné bitvy a planetární výhledy.

– Mýtus č. 3: Hvězdné války ukončily vyspělou, uměleckou „novohollywoodskou“ kinematografii.

Pro mnoho kritiků a vědců pomohly Hvězdné války zavést efektní, přeprodukované, drahé a mladistvé hollywoodské blockbustery, které brzy vytlačily vyzrálejší filmy amerických autorů „nového Hollywoodu“, jako byli Hal Ashby, Robert Altman a Sidney Lumet. Peter Biskind považoval Hvězdné války za „zrcadlový opak“ Nového Hollywoodu. Jak řekl: „Když bylo vše řečeno a uděláno, Lucas a Spielberg vrátili diváky 70. let, vyspělé na dietě evropských a novohollywoodských filmů, k jednoduchosti zlatého věku filmů před 60. lety.“ V návaznosti na toto vyprávění kritik Mark Harris popsal „Top Gun“ jako logické vyústění blockbusterismu „Hvězdných válek“ a napsal, že předznamenal konec časů, kdy „se s dospělými zacházelo jako s dospělými, a ne jako s přerostlými dětmi, které se snaží zakrýt svůj vlastní zastavený vývoj“.“

Z jiného pohledu však byly Hvězdné války Novým Hollywoodem v jiné podobě. Lucas, Steven Spielberg a další se považovali za pokračovatele režisérské, autorské tradice Nového Hollywoodu. Lucas nepovažoval technické a rozsáhlé efekty za rozpor se scenáristickým modelem autorského filmu, ale za jeho aktuálnější verzi pro vizuálně náročnější dobu. Místo komplikovaných zápletek a svižných dialogů se Hvězdné války vyznačovaly komplexní vizuální dynamikou a složitými střihovými schématy. Biskind a další si neuvědomovali, že námět a scénář Hvězdných válek byly možná záměrně naivní, ale jejich vizuální estetika byla stejně sofistikovaná a možná i odvážnější než cokoli z produkce Nového Hollywoodu.

– Mýtus č. 4: Fanoušci Hvězdných válek jsou obvykle mladí bílí muži.

Po desetiletí mnozí předpokládali, že publikum Hvězdných válek vypadá podobně jako Luke v Nové naději: mladí, bílí a muži. Nedávný „Průvodce tisícileté ženy Hvězdnými válkami“ časopisu Cosmopolitan tento stereotyp ještě posiluje. Rétorika fanoušků, kteří se ohrazují proti většímu zviditelnění žen a barevných lidí jako postav v této sérii, je tak ošklivá, že ruské trollí farmy toto téma označily za téma, které má dále rozdělit americké politické názory.Jedna nedávná studie naznačila, že více než 50 procent účtů s negativními názory na „Poslední Jedi“ bylo „pravděpodobně politicky motivováno nebo dokonce nebylo lidmi“.

Abychom byli spravedliví, merchandising Star Wars byl a stále je zaměřen především na chlapce, jak dokazují hashtagy #WheresRey a #WheresRose – které upozorňují na nedostatek ženských figurek. Ale právě tato frustrace připomíná, že fanouškovská základna série je rozmanitější, než se někteří domnívají. Ve skutečnosti jsou to také ženy, queer, černoši a latinoameričané, a to ve značném počtu. A tato rozmanitost není fenoménem poslední doby. Již od počátku 80. let se v oficiálních publikacích fandomu Star Wars, jako je například Bantha Tracks, objevují snímky různorodých fanoušků, kteří se setkávají s hvězdami. A v populárních sci-fi časopisech, jako je Cinefantastique, a ve fanouškovských zinech a slash fiction až do současnosti se fanoušci různého původu jak vyžívají v imaginativním vesmíru, tak ho kritizují poukazováním na jeho opomenutí, i když se snaží rozšířit jeho rozsah.

– Mýtus č. 5: Všechny efekty pro Hvězdné války vytvořil tým mladých rebelů.

V roce 1975 byla sestavena dnes proslulá společnost Industrial Light and Magic, která se zabývala efekty a natočila první Hvězdné války/ Jak později řekl Lucas: „Pracovalo pro nás asi 45 lidí. Průměrný věk byl 25 nebo 26 let.“ Téměř všechny populární historie ILM vyprávějí stejné příběhy o mladých, zábavu milujících, pravidla porušujících kouzelnících, výrostcích útočících na usedlejší filmový svět. Lucasfilm se k této myšlence obzvlášť upnul, což posiluje Lucasův obraz vzdorovitého vizionáře.

Tento příběh však kooptuje velkou část stejně inspirativní práce na efektech, kterou na původní trilogii odvedlo mnoho externích pracovníků mimo ILM. Velká část práce, včetně ikonických prvků, jako jsou světelné meče (Van Der Veer Photo Effects), aura kolem zesnulých Jediů (Lookout Mountain Films) a plány Hvězdy smrti (Larry Cuba), byla zadána dodavatelům. Tito externí dodavatelé vnesli do filmů velkou dávku kreativity a inovace. Jeden z mnoha experimentálních filmařů, kteří pracovali na původní trilogii na volné noze, Pat O’Neill ze společnosti Lookout Mountain, mi řekl, že záři kolem Bena Kenobiho v Návratu Jediho vytvořil složením prvků slunečního světla odrážejícího se od Tichého oceánu. Ano, původní tým ILM vytvořil na Hvězdných válkách inovativní a vlivnou práci, ale produkce těžila i z externí práce experimentálních filmařů, raných průkopníků digitálních technologií a dokonce i hollywoodských efektových umělců ze staré školy.

– – –

Turnock je docentem mediálních a filmových studií na University of Illinois v Urbana-Champaign. Je autorkou knihy „Plastic Reality:

(c) 2019, The Washington Post

(Kromě titulku nebyl tento článek upravován pracovníky NDTV a je publikován ze syndikovaného zdroje).