Nesleduji filmy,“ říká Werner Herzog. „Lidé se vždycky domnívají, že filmař by měl vidět stovky nebo tisíce filmů – když máte člověka, jako je například Scorsese, ten má vlastní promítací místnost a vlastní 35mm kopie, nebo Bogdanovich, nebo někteří francouzští filmaři. Ti se na filmy dívají pořád. Já ne. Vidím tak tři filmy ročně.“
Co ale dělá, je, že čte. „Prakticky není dne, kdy bych nečetl. Nehledám inspiraci, prostě mě jen zajímají určité věci.“ V poslední době ho zaujalo vyprávění starořeckého historika Diodora Sicula o otci Alexandra Velikého, Filipu II. makedonském. „Když si vezmete tu nejdivočejší brazilskou telenovelu, nemůže se Diodoru Sikulovi rovnat.“
Možná nesleduje mnoho filmů, ale německý režisér natočil jedny z nejvýraznějších snímků v historii kinematografie. Kromě proslulých hraných filmů se jeho dokumenty zabývají závratnou škálou témat: leteckým inženýrstvím, operou, celami smrti, Antarktidou, internetem. Jeho nejnovější film Fireball se zabývá tím, jak meteority v průběhu věků formovaly lidskou kulturu a civilizaci.
Problémem většiny dokumentů je podle Herzoga to, že se „neoddělily od žurnalistiky. Velmi často jsou to ‚tematické filmy‘ o nějakém sociálním problému a na konci musí být vykoupení a naděje. Tento druh kinematografie nemám rád.“ Na druhou stranu ty, které usilují o realismus cinéma vérité, „si nemohou nárokovat vérité – to je hloupost a já na to nevěřím“.
Skutečně vynikající dokument by měl být něčím úplně jiným než žurnalistika: to, co může a nakonec by měl dělat, je směřovat „k poezii, k nějakému hlubšímu vhledu a osvětlení toho, co by mohlo být pravdou“. Tyto čtyři (plus další výběr) jsou těmi několika, které se k tomu přiblížily. „Musíte mi prokázat laskavost,“ uzavírá, „a podívat se na tyto filmy.“