Na pódiu je frontman Social Distortion Mike Ness stoický, zuřivě hraje na kytaru a chrlí pravdivé texty, přičemž na sobě nedává znát téměř žádné emoce.

Kmotr punkové scény Orange County Ness je ztělesněním pohody určité éry, s ulízanými vlasy, plnými rukávy tetování a neskrývaným sebevědomím nasává energii dalšího vyprodaného davu.

Hřebíky; takový je Ness už desítky let.

Ale mimo záři reflektorů se vyvíjí. Nyní třiapadesátiletý hudebník si nedávno vzal čas na to, aby poznal sám sebe a postavil se některým starým démonům. Přemýšlení přišlo v době, kdy píše autobiografii a připravuje se na cestu v rámci oslav 25. výročí vydání třetího alba Social Distortion.

Tato deska, první u velkého vydavatelství, pomohla Social Distortion dostat se do mainstreamu díky úspěchu singlů jako „Ball and Chain“, „Story of My Life“ a coververze písně Johnnyho Cashe „Ring of Fire“.

Tato deska také změnila Nesse z pracujícího muže na pracujícího hudebníka.

„Když jsem si sedl, abych napsal knihu, vyvstaly mi na povrch věci, před kterými jsem 40 let utíkal,“ řekl Ness, předklonil se v plyšovém křesle a opatrně mluvil během rozhovoru ve své zkušebně.

„Takže vrátit se k tomu, postavit se tomu čelem a znovu si tím vším projít… bylo to drsné, ale nezbytné.“

Riskuje, že přijde o smlouvu na knihu, odložil tento projekt stranou a vzal si rok volna, aby mohl trávit čas se svou ženou v jejich domě v Orange. Potloukal se se svými dvěma syny – nyní je jim 23 a 19 let -, kroutil auta, chodil po starožitnostech a soustředil se na své fyzické zdraví tím, že více surfoval a hlouběji se ponořil do své posedlosti boxem.

Problémy, kterým čelil, podle něj pramenily z drsného dětství, které Ness dodnes popisuje jen mlhavě. Mezi ty základní však patří vyhazov z domova ve Fullertonu v raném mládí, několikanásobné střety s orgány činnými v trestním řízení a boj se závislostí na návykových látkách.

„Když vyrůstáte tak jako já, vypěstujete si dovednosti pro přežití. Ty dovednosti jsou v té době skvělé. Udržují vás naživu, drží vás při životě.

„Ale jak stárnete… stávají se z nich deficity. A ty jsem začal identifikovat právě při psaní této knihy,“ řekl Ness.

„Terapii jsem se vyhýbal, i když už 30 let chodím do programů 12 kroků,“ dodal. „Všechno by bylo v pořádku, kdybych byl svobodný hudebník, eklektik typu: ‚Aha, on je blázen, takový prostě je. Ale já jsem teď manžel a otec a na tuhle kartu jsem prostě nehodlal hrát.“

Když Ness odstoupil od mikrofonu během jednoho z posledních koncertů v House of Blues na Sunset Stripu, který minulý měsíc nadobro zavřel své brány, vychutnával si tento okamžik. S potem, který mu stékal do očí, dokonce vyloudil šibalský, ale upřímný úsměv a nechal věrné obdivovatele, kteří show sledovali, zařvat jednoduchý text, který před více než 25 lety napsal inkoustem:

Story of my life!“

Byl to zahajovací večer turné k 25. výročí kapely, která se do této oblasti vrací v sobotu v Greek Theatre v Los Angeles a poté tři večery – v neděli, úterý a ve středu – v Observatory v Santa Aně. Social D také právě oznámili, že budou 14. října předskakovat Neilu Youngovi a Promise of The Real ve Foru v Inglewoodu.

Při tomto výjezdu Ness a jeho spoluhráči – včetně Jonnyho „2 Bags“ Wickershama na rytmickou kytaru, Brenta Hardinga na baskytaru a Davida Hidalga, Jr. na bicí – hrají stejnojmennou desku od začátku do konce.

Ness říká, že návrat ke starému obsahu, z něhož na některé věci už nejméně dvacet let ani nepomyslel, byl pro něj katarzí.

Když album vyšlo poprvé, bylo Nessovi kolem dvaceti a byl relativně čerstvě po odvykačce. Byl to muzikant, který maloval domy v severním Orange County, aby si vydělal na živobytí. Než v roce 1978 založil Social Distortion, působil v několika punkových kapelách a mezi debutem skupiny „Mommy’s Little Monster“ z roku 1983 a „Prison Bound“ z roku 1988 si Ness vyčistil osobní život a vyléčil se z drogové závislosti.

Obě první desky Social D byly jen mírně úspěšné a tento třetí pokus musel vyjít. Z nové desky byl nervózní a schytával kritiku za to, že se trochu distancoval od punku. Zkoumal blues a na předchozím albu kapela zabrousila do americany.

Pro Nesse nebyly experimenty nijak přitažené za vlasy.

Vyrostl na punkových stálicích jako X, které hrály v losangeleském klubu Hong Kong Cafe, a zažil sety Blasters. Tato kapela hrála vše od punku přes country až po americanu a sdílela pódia se všemi, od punkových kapel jako Fear až po rockabilly popstery Stray Cats a britskou rockabilly skupinu Levi and the Rockats.

Tento svět Nesse oslovil.

„Byla v něm osobitost,“ řekl Ness. „Přesto to byla stále velmi jednotná fronta v rámci jakési undergroundové hudební scény.“

„Americana byla její velkou součástí,“ dodal. „Vzhled greaserů padesátých let, folkových zpěváků… takový ten americký gangsterský styl. Bylo pro mě důležité vytvořit si tuto image a skutečně se ponořit do kořenů této hudby.

„Byl to velký risk, psát písně jako ‚Sick Boy‘, ‚Story of My Life‘ a ‚Ball and Chain‘. Nebyly to typické punkrockové písně, ale v mých očích to byl prostě rock’n’roll,“ řekl Ness.

„Šel jsem za svým instinktem a vyplatilo se to. (Dodalo mi to sebedůvěru vyrazit na turné a napsat další desku.“

Všechny tyto úvahy přiměly Nesse k tomu, aby dokončil psaní nástupce alba „Hard Times and Nursery Rhymes“ z roku 2011, které vyšlo u punkového indie labelu Epitaph Records.

Doufá, že za rok už bude „po pás“ v nahrávání. Za katalyzátor své další fáze považuje to, že si opravdu sedl a analyzoval svou tvorbu před 25 lety.

„Byla to příležitost vrátit se zpátky a říct si: „Ahoj, mladý Miku, jak ses měl?“,“ řekl.

„Přemýšlel jsem o věcech, které jsem dělal, nebo o věcech, které jsem v té době dělat přestal. Od té doby jsem se toho tolik naučil a vzal jsem to a rozšířil.“

„Je to skvělá šablona, kterou můžu mít a ke které se můžu vracet.“

V té době Ness pouze doufal v úspěch, ani ne tak v podobě finanční odměny, ale spíše v dlouhou a smysluplnou kariéru umělce, na kterého se může s hrdostí dívat. Svou kapelu, v níž je v současnosti jediným původním členem, označuje za „zvláštní fenomén“ a dodává, že většina věcí se stala čistě náhodou, když se skupina „idiotských divochů“ pokoušela razit si vlastní cestu.

Byla to těžká cesta jak v osobním, tak v profesním životě, ale těžkosti mizí, když vybrnkává prvních pár tónů některých svých největších hitů a při živém vystoupení nechává fanoušky převzít iniciativu.

„Je to šílené a člověk si nemůže pomoct, ale dojímá ho to,“ říká s úsměvem. „Je to jako: ‚Páni, člověče, právě jsem trefil homerun! Je to grand slam a vy během té chvíle běžíte po metách a dokloužete domů a … Sakra jo! Dokázal jsem to!“

Kontakt na autora: 714-796-3570 nebo [email protected]

.