Na cestě z nádraží jsem náhodou prošel kolem místního obchodu s knihami a hudbou Oxfam, a protože jsem přišel brzy, zaskočil jsem tam, aniž bych očekával, že tam něco najdu. Pod písmenem „O“ v oddělení beletrie jsem uviděl starý výtisk knihy Devatenáct set osmdesát čtyři v pevné vazbě. Nejspíš bezcenný, pomyslel jsem si, ale otevřel jsem ho s jedním okem na hodinách, rozhodnutý nepřijít pozdě.

K mému překvapení jsem zjistil, že to není obyčejný výtisk, ale mimořádně vzácný druhý dotisk prvního vydání z března 1950. Bylo to jako najít Vermeera v zadní části předměstského vetešnictví. Bylo vytištěno pouze 5570 výtisků tohoto otisku, oproti 26 575 výtiskům vyhledávanějšího prvního vydání, jehož kopie se dají pořídit za mnoho tisíc dolarů. Cena: 1,99 libry.

Byl čas slavit. V hospodě jsem s půllitrem v ruce prolistoval svazek, opatrně, abych ho nerozlil pivem, a očekával, že bude totožný s prvním výtiskem z června 1949. Ale když jsem došel na stranu 290, všiml jsem si něčeho překvapivého: text románu se změnil.

Čtenáři románu Devatenáct set osmdesát čtyři, jejichž řady se rozrostly po zvolení prezidenta Donalda Trumpa s jeho orwellovskými hesly o „fake news“ a „alternativní pravdě“, možná závěrečnou kapitolu románu znají. Winston, propuštěný z Ministerstva lásky po mučení a přiznání v pokoji 101, sedí v kavárně Kaštanovník a marní čas před nevyhnutelným opětovným zatčením a popravou. „Téměř nevědomky,“ píše se v knize, „črtal prstem v prachu na stole…“

V prvním vydání, které vyšlo v červnu 1949, kdy Orwell ležel těžce nemocný v sanatoriu, píše na stůl „2 + 2 = 5“. Ve druhém vydání však píše „2 + 2 =“. „5“ nějak zmizelo.

Možná si řeknete, že je to velký problém. Ale když se nad tím zamyslíte, je to opravdu velký problém, protože vynechání „5“ nenápadně, ale jednoznačně mění význam knihy. Napsáním „2 + 2 = 5“ se Winston bezvýhradně podřídil myšlenkové policii; jeho mysl byla nenávratně změněna; veškerá naděje na svobodu lidstva byla zhasnuta. Napsáním „2 + 2 =“ předtím, než je zastřelen, však Winston ukazuje, že je stále schopen myšlenkového zločinu a že Straně a její totalitní kontrole lze úspěšně vzdorovat.

„Rozstříleli by mu mozek na kusy dřív, než by si ho mohli vzít zpět,“ jak říká Winston těsně předtím, než je odvlečen do pokoje č. 101. „Než by se jim podařilo získat mozek zpět,“ říká Winston. „Zemřít s nenávistí k nim, to byla svoboda.“ Orwell nám zanechává malý, ale nezaměnitelný kousek naděje pro budoucnost.

Tato verze závěru románu – „2 + 2 =“ – se stala akceptovanou ve všech vydáních románu Devatenáct set osmdesát čtyři ve Spojeném království a zemích Commonwealthu po téměř čtyři desetiletí, včetně populárních vydání nakladatelství Penguin. (V amerických vydáních zůstalo vždy „2 + 2 = 5“.) Byl také zopakován ve velmi úspěšné filmové adaptaci, kde v závěrečné scéně Winston Smith v podání Johna Hurta zaváhá a pak se zastaví poté, co do prachu na stole v kavárně napíše „2 + 2 =“. Koncem osmdesátých let si však tohoto opomenutí všiml uznávaný orwellovský badatel Peter Davison a vydal revidovanou verzi, v níž se „5“ vrátilo zpět.

Pochopení toho, jak a kdy „5“ zmizelo, je klíčové – a až doposud se i ti nejpečlivější orwellovští badatelé ve vysvětlení mýlili. Davison se domníval, že „5“ zmizela, když se román v prosinci 1950 přepisoval pro nové jednotné vydání Orwellových knih. Jeho vysvětlení bylo, že kovový blok písma pro „5“ vypadl ze stránky před tiskem. Dnes víme, že zmizel o devět měsíců dříve a pravděpodobně nešlo o náhodu.

Toto dřívější datování pro změnu se ukazuje jako velmi důležité. Vzhledem k dlouhým lhůtám mezi objednáním, přípravou a vydáním knih v mechanickém věku (a ostatně i dnes) můžeme usuzovat, že druhý dotisk byl připravován dlouho před Orwellovou smrtí na tuberkulózu 21. ledna 1950. Jinými slovy, ke změně z „2 + 2 = 5“ na „2 + 2 =“ došlo ještě za Orwellova života. To vyvolává zajímavou možnost: změnil závěr a význam svého slavného románu sám Orwell? A pokud ano, proč tak mohl učinit?“

Abychom pokročili v příběhu, prozkoumejme nejprve druhý otisk, což jsem učinil s pomocí znalkyně historie tisku (a praktikující knihtiskařky) Carolyn Fraserové ze Státní knihovny státu Victoria. Při podrobném zkoumání je zřejmé, že odstranění číslice „5“ bylo s velkou pravděpodobností záměrné. Napovídá tomu stav symbolu „=“: byl zdeformován fyzickým nárazem, a to takovým způsobem, který naznačuje, co se s „5“ stalo.

V předdigitální době se knihy vyráběly odlitím kovové desky (tzv. „stereotypu“) s textem ve vystouplých písmenech, která byla pokryta inkoustem a poté vytištěna na stránku. Nejlogičtější vysvětlení chybějící „5“ zahrnuje trik, který běžně používali ruční tiskaři k opravě chyb zachycených pozdě při výrobě: tiskař jednoduše rozmlátil „5“ na plocho malou paličkou a kovovou tyčí, ale přitom mírně poškodil „=“. Fyzikální zákony naznačují, že pravděpodobnost, že by „5“ bylo odstraněno tak čistě pouhou náhodou, například pádem kladiva, je mizivá.

Je to tedy s největší pravděpodobností úmysl a bylo to provedeno v době, kdy byl Orwell pravděpodobně ještě naživu, proč tedy mohl chtít Orwell svou knihu změnit odstraněním „5“?

Víme, že když Orwell koncem roku 1948 knihu dokončoval, začal lidem říkat, že s výsledkem není spokojen. Svému nakladateli Fredu Warburgovi 22. října napsal: „Myslím, že je to dobrý nápad, ale provedení by bylo lepší, kdybych to nepsal pod vlivem T. B.“. A spisovateli Julianu Symonsovi 4. února 1949: „Dost jsem to zhulil, částečně i proto, že jsem byl při psaní tak nemocný…“

Víme také, že Orwell dospěl k závěru, že kniha je pochmurnější, než si představoval. Jeho dlouholetý přítel Tosco Fyvel vyprávěl, že mu Orwell řekl, že „kvůli jeho nemoci kniha možná dopadla nudněji a pesimističtěji, než zamýšlel“. A v rozhovoru s Malcolmem Muggeridgem pro BBC v roce 1965 Orwellova vdova Sonia Blairová řekla, že její manžel sice nikdy nezamýšlel, aby kniha měla šťastný konec, ale řekl jí, že „kdyby se cítil lépe, napsal by konec lépe. Ne změnil konec, ale … přeformuloval ho lépe.“

Jelikož se nepodařilo objevit žádný písemný záznam týkající se této chybějící „5“, důvod jejího vynechání se možná nikdy s jistotou nedozvíme. Víme však, že Orwell telegramoval a telefonoval změny v korekturách svým nakladatelům a že byl nesmírně přímočarý v obhajobě celistvosti a objasňování významu knihy, když ležel smrtelně nemocný v Cranhamském sanatoriu a v nemocnici University College.

Mohl pověřit své literární vykonavatele Richarda Reese a Soniu Blairovou nebo svého kopírovacího redaktora u Secker & Warburg Rogera Senhouse, aby zajistili provedení této zásadní změny v druhém otisku? (Bohužel Senhouse, homosexuál v době, kdy to nebylo bezpečné, nechal po své smrti spálit mnoho svých dokumentů). Nebo se o „opravu“ autora postaral nějaký skladník, případně někdo zmatený nelogičností rovnice „2 + 2 = 5″?“

To se asi nikdy nedozvíme.

Tím by spekulace mohly skončit, dokud jsem nenašel stejně vzácný třetí dotisk Devatenáct set osmdesát čtyři, vydaný v srpnu 1950. Ve třetím výtisku se „5“ objevilo krátce a záhadně – číslo bylo nešikovně vytištěno nad místem, které zůstalo ve druhém výtisku prázdné, a to způsobem, z něhož je zřejmé, že bylo přidáno později. To byl další trik tiskařů sluchátek.

Pro rekapitulaci: „5“ byla přítomna v prvním dotisku prvního vydání (červen 1949), ve druhém dotisku (březen 1950) byla vynechána, pravděpodobně záměrně, poté se znovu objevila ve třetím dotisku (srpen 1950), aby byla opět odstraněna při přetisku knihy pro druhé – jednotné – vydání (prosinec 1950). Podle zásady, že blesk nikdy neudeří dvakrát do stejného místa, je pravděpodobné, že „5“ zmizelo podruhé nikoli z nevypočitatelné náhody, ale proto, že nakladatelství Secker & Warburg rozhodlo, že „2 + 2 =“ je to, co Orwell zamýšlel.

Vzhledem k tomu, že jedním z prvků života v Oceánii byla schopnost Strany přepisovat knihy jako prostředek k úpravě minulosti podle potřeb Velkého bratra – a že Winston Smith zjistil, že malé fragmenty nezměněné minulosti vždy přežívají – je „oprava“ Devatenáct osmdesát čtyři vskutku lahodná.

V románu Winston při mučení vzdorovitě říká svému trýzniteli O’Brienovi: „Nakonec tě stejně porazí. Dříve nebo později poznají, co jsi zač, a roztrhají tě na kusy.“ „To je pravda,“ říká. O’Brien žádá Winstona, aby mu řekl, co je to za princip, který porazí Stranu. Winston odpoví: „To nevím. Duch Člověka.“

Winstonův tvůrce George Orwell věřil, že svoboda nakonec porazí pravdu překrucující totalitu zobrazenou v knize Devatenáct set osmdesát čtyři. Stejně jako nacisté a Sovětský svaz i orwellovský „Ingsoc“ nakonec podlehne přirozenému sklonu lidstva ke svobodě.

Věřil však, že k tomuto triumfu nedojde automaticky – bude k němu zapotřebí vrcholného morálního úsilí, jaké chybělo ve třicátých letech minulého století a které, jak by někdo mohl tvrdit, opět chybí dnes.

Tím, že odmítl žít ve světě lží, tím, že napsal „2 + 2 =“ místo „2 + 2 = 5“, nám věčný člověk Winston Smith ukázal cestu.

Jedná se o upravenou verzi úvodu Dennise Glovera k novému vydání knihy George Orwella Nineteen Eighty-Four (24,99 USD, Black Inc). Gloverovo beletrizované vyprávění o Orwellově psaní knihy Devatenáct set osmdesát čtyři (The Last Man in Europe, 29,99 USD) vydává rovněž Black Inc. Obě knihy vycházejí v pondělí 3. července 2017.