Přirozené právo v osvícenství a moderní době

Další scholastičtí myslitelé, včetně františkánských filozofů Jana Dunse Scota (1266-1308) a Viléma z Ockhamu (asi 1285-1347/49) a španělského teologa Francisca Suáreze (1548-1617), zdůrazňovali jako zdroj práva božskou vůli namísto božského rozumu. Tento „voluntarismus“ ovlivnil římskokatolickou jurisprudenci protireformace v 16. a na počátku 17. století, ale tomistická doktrína byla později oživena a posílena, aby se stala hlavním filozofickým základem pro papežský výklad přirozeného práva v sociálním učení papeže Lva XIII (1810-1903) a jeho nástupců.

V epochálním apelu Hugo Grotius (1583-1645) tvrdil, že národy podléhají přirozenému právu. Zatímco jeho kolega kalvinista Johannes Althusius (1557-1638) vycházel při vypracování své teorie všeobecně závazného práva z teologického učení o predestinaci, Grotius trval na platnosti přirozeného práva, „i kdybychom předpokládali, že … Bůh neexistuje nebo se o lidské záležitosti nezajímá“. O několik let později Thomas Hobbes (1588-1679), vycházeje z předpokladu divokého „přírodního stavu“, v němž každý člověk válčí s každým jiným – spíše než ze „stavu nevinnosti“, v němž člověk žil v biblické rajské zahradě -, definoval přirozené právo (jus naturale) jako „svobodu, kterou má každý člověk, aby použil své vlastní síly k zachování své vlastní přirozenosti“, to znamená života“, a přirozené právo (lex naturalis) jako „příkaz nebo obecné pravidlo zjištěné rozumem, podle něhož je člověku zakázáno činit to, co ničí jeho život“.“ Poté vyjmenoval základní pravidla, na nichž lze založit mír a společnost. Grotius a Hobbes tak společně stojí v čele oné „školy přirozeného práva“, která se v souladu s osvícenskými tendencemi snažila vybudovat celou stavbu práva racionální dedukcí z hypotetického „přirozeného stavu“ a „společenské smlouvy“ o dohodě mezi vládci a poddanými. John Locke (1632-1704) se odklonil od hobbesovského pesimismu do té míry, že popsal přirozený stav jako stav společnosti, kde svobodní a rovní lidé již dodržují přirozené právo. Ve Francii Charles-Louis de Secondat Montesquieu (1689-1755) tvrdil, že přirozené zákony jsou předsociální a nadřazené zákonům náboženským a státním, a Jean-Jacques Rousseau (1712-78) postuloval divocha, který je v izolaci ctnostný a řídí se dvěma principy „před rozumem“: sebezáchovou a soucitem (vrozeným odporem k utrpení druhých).

Důvěra v odvolávání se na přirozené právo, kterou projevovali spisovatelé 17. a 18. století, jako byl Locke a autoři americké Deklarace nezávislosti, se na počátku 19. století vypařila. Filozofie Immanuela Kanta (1724-1804), stejně jako utilitarismus Jeremyho Benthama (1748-1832), posloužily k oslabení přesvědčení, že „příroda“ může být zdrojem morálních nebo právních norem. V polovině 20. století však došlo k oživení zájmu o přirozené právo, které bylo vyvoláno rozšířeným přesvědčením, že nacistický režim Adolfa Hitlera, který vládl Německu v letech 1933-1945, byl v podstatě bezprávný, i když byl také zdrojem značného množství pozitivního práva. Stejně jako v předchozích staletích potřeba zpochybnit nespravedlivé zákony jednotlivých států podnítila touhu odvolávat se na pravidla práva a spravedlnosti, která byla považována za přirozená, nikoli pouze konvenční. Skepse 19. století vůči dovolávání se přírody jako zdroje morálních a právních norem však zůstala silná a soudobí autoři téměř vždy hovořili spíše o lidských právech než o přirozených právech.

Redakce Encyclopaedia Britannica