Co je pevnost v ohybu?

Pevnost v ohybu, známá také jako pevnost v ohybu nebo pevnost při příčném přetržení, je vlastnost materiálu, definovaná jako maximální napětí v materiálu těsně před tím, než při zkoušce ohybem povolí.

Při ohýbání vzorku, obvykle nosníku nebo tyče, dochází k různým namáháním v celé jeho hloubce. Na vnitřní straně ohybu bude napětí dosahovat maximální hodnoty v tlaku, zatímco na opačné straně bude napětí dosahovat maximální hodnoty v tahu.

Tyto vnitřní a vnější okraje vzorku se nazývají krajní vlákna. Většina materiálů selže v důsledku tahového namáhání dříve než při namáhání tlakem. Příčinou jsou drobné vady různých velikostí na povrchu, které se při tahovém namáhání zvětší.

Maximální hodnota napětí v tahu za ohybu před porušením nosníku nebo tyče se proto považuje za jeho pevnost v ohybu.

Jak se měří pevnost v ohybu?

Typicky se vzorky materiálu zkoušejí v tříbodovém ohybovém uspořádání, kdy zatížení působí na vzorek ve středu mezi dvěma podpěrami.

Tato sestava vytvoří největší ohybový moment ve středu vzorku, což neposkytuje nejlepší reprezentaci obecných vlastností materiálů, protože větší defekty v blízkosti podpěrných bodů neovlivní měřenou pevnost v ohybu.

Pro lepší reprezentaci skutečné hustoty defektů se používá čtyřbodová ohybová zkouška, která rozloží maximální ohybový moment na větší plochu vzorku.

Zastavení s kroužkem na kroužku je variantou čtyřbodové ohybové zkoušky pro desky nebo disky.

Jaké jsou typické hodnoty pevnosti v ohybu?