DISKUSE
Přehledová literatura ukazuje na významné riziko poškození sluchu způsobené hlukem (NIHL) při poslechu hudby u rockových hudebníků(7,12,13). Pouze jedna studie na toto téma nezjistila žádné významné poškození sluchu u rockových a popových hudebníků po šestadvaceti letech profesionálního hraní(14). Autoři byli zjištěním překvapeni a navrhli, že „může jít o ochranný vliv obecně pozitivního přístupu hudebníků k jejich vystoupení a publiku.“(14) Pozoruhodné je, že opomněli zmínit skutečnost, že se studie nezabývala používáním ochrany sluchu, ani nepovažovali za významné, že se následné studie měření prahu zúčastnilo pouze 53 z původně 83 zúčastněných hudebníků (před 26 lety). Nejvýznamněji však lze rozdíl v nálezech vysvětlit vysokým prahem autorů pro vykazování zhoršení sluchu; zatímco Axelsson et al.(14) považují za dobře zachovaný sluch práh čistého tónu audiogramu pod 20 dB a velmi omezenou (>25 dB) ztrátu vysokých frekvencí, ostatní autoři studií o rockových hudebnících uvádějí výrazné zhoršení sluchu u hudebníků s průměrným zvýšením prahu o 10-15 dB. Vzhledem k tomu a k heterogenitě prostředí, v němž rocková hudba vystupuje, kterou je obtížné kontrolovat, není důvod považovat rozpor mezi výsledky těchto studií za významný.
Protože rizika poškození sluchu způsobená rockovou hudbou byla jednoznačně prokázána, je v publikaci Hearing Education and Awareness for Rockers (H.E.A.R.), organizace založená hudebními veterány, mezi nimiž je i Pete Townsend z The Who, vyvinula silnou iniciativu v oblasti vzdělávání veřejnosti o nebezpečí nadměrného vystavení hudebnímu zvuku a také v poskytování bezplatných špuntů do uší chránících sluch na různých koncertech a místech v oblasti Sanfranciského zálivu(48). Od svého založení v roce 1990 H.E.A.R. vytváří oznámení pro veřejnost, využívá pomoci slavných hudebníků, jako jsou Mick Fleetwood ze skupiny Fleetwood Mac a Lars Ulrich ze skupiny Metallica, a důrazně podporuje používání ochrany sluchu při návštěvě koncertů jak pro hudební fanoušky, tak pro hudebníky(48). Ochranný účinek špuntů do uší u hudebních profesionálů byl zmíněn a podporován jak u rockových hudebníků(13), tak u orchestrálních hudebníků(17) ve studiích zahrnutých do tohoto přehledu. Vzhledem k tomu, že hudebníci představují skupinu zvláště závislou na optimálně funkčním sluchu, měly by být vážně brány další navrhované strategie ke zlepšení zdraví sluchu hudebníků, jako je pravidelné vyhodnocování typů sluchových problémů vyvolaných hlasitou hudbou jiných než ztráta sluchu (tinnitus, hyperakuze a diplakuze) a pokračující vzdělávání o rizicích pro sluch a výhodách ochrany sluchu(13).
Podobné strategie by se navíc měly používat i u hudebníků symfonických orchestrů, ačkoli riziko ztráty sluchu způsobené hlasitou hudbou není pro celou tuto populaci tak jasně definováno(22,23).
Obě studie týkající se zaměstnanců hudebních zařízení se shodují na reálnosti značného rizika vzniku NIHL z profesionální expozice hlasité hudbě(25,26). Jejich strategie prevence se však liší, neboť Gunderson et al(25) navrhují, aby byly pro tuto profesní podskupinu vypracovány programy ochrany sluchu, zatímco Sadhra et al(26) navrhují, aby dalšími vhodnými kroky bylo lepší vzdělávání zaměstnanců o rizicích a zlepšení hodnocení expozice hluku v zábavních podnicích. Ačkoli se oba přístupy liší v implikaci odpovědnosti za bezpečnost sluchu a připravenosti k zavedení změn, jsou důležité pro zlepšení zdraví sluchu u této populace.
V mimopracovním prostředí byl poslech hudby o vysoké intenzitě jasně spojen s dočasným poškozením sluchu a poruchami v prostředí koncertů popové a rockové hudby(15,16,34,35,36). Mezitím údaje o návštěvnících diskoték, ačkoli jsou řídké, ukazují značnou míru postexpozičního tinnitu u návštěvníků(34,36); dočasné posuny prahu dosud nebyly zdokumentovány(37). Nicméně samotná naměřená intenzita zvuku stačí k tomu, aby naznačila možnost rizika poškození sluchu u návštěvníků diskoték(28).
Ze tří studií provedených Weichboldem a Zorowkou lze vyvodit zajímavý závěr: u zkoumané populace středoškolského věku vede samotná informace o rizicích pro sluch k výrazně omezenému chování při ochraně sluchu. Ačkoli toto zjištění může být ještě klíčové pro plánování budoucích preventivních programů, takový závěr podkopává hodnotu vzdělávání o rizicích a nesmí být přijímán bez obezřetnosti, neboť lze důvodně předpokládat, že informační a vzdělávací kampaně zmíněné a realizované v těchto studiích mají na cílovou populaci různý dopad. Tyto dopady nemusí být například zaznamenány, protože k hodnocení po skončení vzdělávacího programu dochází až rok po jeho skončení. Je chvályhodné, že kurz (PROjectEAR) se skládá ze čtyř 45minutových sezení rozdělených do tří dnů a využívá nejen různé didaktické přístupy (multimédia, demonstrace, hraní rolí a kreativní skupinovou práci), ale také interakce s pacienty, kteří jsou sluchově postižení a trpí tinnitem. Může však být příliš krátkodobá na to, aby měla vliv na zdravé chování při poslechu hudby. Případně, jak uvádí také Folmer et al.(54), vzdělávací sezení mohou mít pozitivní dopad na znalosti a na postoje, ale nemusí být dostatečné pro změnu chování; tento závěr implikuje potřebu dalších studií informovanosti a postojů u této populace a směřuje budoucí preventivní úsilí k zavedení nových intervencí zaměřených na zvýšení šancí na žádoucí dopady na chování dospívajících v oblasti zdraví sluchu.
Důležitou roli v ochraně zdraví sluchu může stále hrát osvěta o rizicích pro sluch v důsledku expozice hlasité hudbě, jak ukázali Chung et al. 36), že ačkoli pouze 14 % z více než devíti tisíc mladých dospělých respondentů internetového průzkumu uvedlo, že používají ochranu sluchu, 66 % z nich by mohlo být motivováno k vyzkoušení ochrany sluchu, pokud by si byli vědomi možnosti trvalé ztráty sluchu.
Nebezpečí poslechu osobních hudebních přehrávačů bylo obtížné definovat, protože v literatuře chybí shoda. I když se dospělo k závěru, že je třeba provést více studií k objasnění rizik, mohlo by být také užitečné dohodnout se na dočasném konsenzu, který by se řídil zjištěními naznačujícími, že používání osobních přehrávačů po dobu kratší než sedm hodin týdně při mírné hlasitosti pravděpodobně nezpůsobí NIHL, zatímco nadměrný poslech zvyšuje riziko NIHL způsobené hudbou(47,48). Zvyšování znalostí o rizicích poškození sluchu v důsledku poslechu PMP je jistě vhodné vzhledem k přijímané a rostoucí oblibě těchto zařízení(42).
Kromě informovanosti o rizicích poškození sluchu v důsledku poslechu hudby jsou pro ochranu sluchu ohrožených osob důležité také postoje. Je zajímavé, že studie Chung et al(36). zjistila, že pouze 8 % účastníků internetového průzkumu považovalo ztrátu sluchu za „velmi velký problém“. Na druhou stranu zkoumání ochoty nosit ochranu sluchu přineslo slibné výsledky; jak již bylo zmíněno, 66 % by mohlo být motivováno k vyzkoušení ochrany sluchu, pokud by si byli vědomi rizik trvalé ztráty sluchu.
Navzdory velmi nízkému současnému využívání ochrany sluchu mezi mladými milovníky hudby(35,36) navíc 85 % dotázaných Crandell et al.(49) a 42,1 % dotázaných Bogoch et al.(35) uvedlo, že by ochranu sluchu na koncertech nosili, pokud by byla poskytována zdarma. Stejné dvě studie uváděly významně častý důvod, proč si sami nenosí špunty do uší: „S výhledem na nápravu Bogoch et al(35) navrhují, že pokud by ochranu sluchu nosilo více účastníků koncertů a pokud by se ochrana sluchu stala běžným oblečením na koncertech, takové negativní vnímání vlastního vzhledu by se vytratilo.
Studie uvedené v tomto přehledu jsou ty, které jsou nejnovější součástí literatury. Pokud zde nebyla poskytnuta jasná odpověď týkající se některých aspektů rizik spojených s expozicí hlasité hudbě, je to způsobeno tím, že v literatuře na toto téma nepanuje shoda. Z nedostatků tohoto přehledu jsou dva velmi důležité. Do přehledu byly zahrnuty pouze články publikované v angličtině, zatímco řada původně nalezených článků byla publikována v jiných jazycích. Časové a zdrojové omezení neumožnilo tyto zdroje přeložit a použít. Za druhé, tato studie se pokouší zpracovat zdroje ztráty sluchu způsobené hudbou, které autor považoval za nejdůležitější, a vědomě omezil přehled pouze na ně, přičemž se rozhodl nezabývat se několika dalšími profesními i neprofesními zdroji potenciálně nebezpečné expozice hlasité hudbě. Jako částečný reparát za tato opomenutí autor navrhuje přehledy autorů Clarka (5) a Davise et al. 11.
Byla navržena vysvětlení, i když nebyla formálně zkoumána, proč navzdory znalosti rizik expozice hlasité hudbě pokračuje. Konzervativní zdroje naznačují, že vzhledem k tomu, že zvuky jsou pro ucho zřetelně obtěžující až po dosažení 120 dB (A)(28) a že TTS je často zákeřný(15), expozice těch, kteří ještě nejsou postiženi NIHL, pokračuje v nezmenšené míře. Odvážnější studie zmiňuje jedinečnou reakci posluchačů na zvuk hudby: na rozdíl od jiných zvuků (letadla, sekačky na trávu atd.) může být hudba pouštěna poměrně hlasitě, aniž by se stala obtěžující, zejména pokud se hudba líbí(50). Calvert a Clark vytvořili termín „fenomén společenského hluku“, aby popsali tendenci mládeže a mladých dospělých navštěvovat diskotéky, a vyslovili hypotézu, že vysoká hladina hluku brání komunikaci na vzdálenost větší než několik metrů, což podporuje a umožňuje těm, kteří vyhledávají příslušníky opačného pohlaví, pohybovat se uvnitř „osobního prostoru“, aby mohli komunikovat(51). A konečně studie provedená Florentinem a spol(52) zjistila, že 8 z 90 dotázaných posluchačů hudby vykazuje vzorec maladaptivního chování při poslechu hlasité hudby podobný tomu, který se projevuje v chování osob závislých na alkoholu. Skupina zjistila, že podle klinické konceptualizace syndromu závislosti dosáhlo těchto 8 subjektů v dotazníku NEMLS (Northeastern Excessive Music Listening Survey), který vychází z dotazníku MAST (Michigan Alcoholism Screening Test) a z kritérií používaných při formálním hodnocení a léčbě osob se závislostí, skóre nad diagnostickými kritérii. Bylo zjištěno, že tito jedinci jsou podobní závislým osobám prostřednictvím jejich sebehodnocení maladaptivního chování při poslechu hudby na základě kritérií, jako je pokračování v poslechu navzdory negativním důsledkům (např. tinnitus) a tolerance k hlasité hudbě.
Tyto hypotézy naznačují, že je stále co zkoumat a odhalovat, pokud jde o expozici hudbě jako riziko poškození sluchu způsobeného hlukem. Zatímco otázky týkající se expozice, účinků, postojů a chování v prostředí poslechu hudby v práci, ve volném čase a při změně technologií čekají na odpovědi, v současné době existuje dostatek důkazů, které silně podporují zavedení a pokračující úsilí o vzdělávání a ochranu veřejnosti, hudebních profesionálů a zaměstnanců hudebních zařízení před nebezpečím expozice hudbě vysoké intenzity.