V posledním desetiletí vstoupila televize do období, které někteří kritici nazývají „novým zlatým věkem“, vyznačujícím se lepším psaním, složitějšími ději a postavami, herci vyššího kalibru a speciálními efekty na úrovni velkého plátna. Jeden pozůstatek z méně sofistikovaných časů však přetrvává: V mnoha sitcomech se stále používá tzv. laugh track, což je výbuch předem nahraného chichotání nebo smíchu živého publika ve studiu, který divákům napovídá, kdy má být něco vtipné.

Kritici tvrdí, že v éře prestižních televizních pořadů je třeba smíchovou stopu zrušit. Nová studie však naznačuje, že konzervovaný smích tu s námi pravděpodobně ještě nějakou dobu bude, protože se ukázalo, že díky této technice lidé vnímají špatné vtipy jako vtipnější.

Pro zkoumání síly smíchu publika vystavili vědci 72 dospělých lidí 40 opravdu špatným, takzvaným „tatínkovským vtipům“. Vtipy byly prezentovány buď bez smíchu, po kterém následoval krátký výbuch zřetelně falešného či nuceného smíchu, nebo krátký spontánní skutečný smích. Účastníci byli instruováni, aby vtipy ohodnotili na stupnici od 1 do 7.

Vybrané vtipy byly sice dost trapné, říká vedoucí studie Sophie Scottová, kognitivní neuroložka z University College London.

„Jsou to příšerné vtipy. Jsou to opravdu špatné vtipy,“ říká Scottová Nell Greenfieldboyceové v NPR. „Chtěli jsme, aby bylo možné je udělat vtipnějšími, protože kdybychom do takové studie šli s naprosto fantastickými vtipy, hrozilo by, že je nebude možné vylepšit.“

Každý vtip dostal základní hodnocení od 20 studentů, kteří je poslouchali bez přidání smíchu. Hodnocení všech 40 vtipů se pohybovalo v rozmezí od chmurných 1,5 do 3,75 a malý výběr vtipů prozrazuje proč:

• Který stát má nejmenší pití? Mini-soda!
• Čím platí účty dinosaurus? Tyranosauří šeky!
• Co je oranžové a zní jako papoušek? Mrkev!
• Jak se říká člověku s rýčem na hlavě? Kopáč!

Když se však objevil smích, tato hodnocení se o něco zvýšila. Vtipy, po nichž následoval nucený nebo konzervovaný smích, zaznamenaly v průměru desetiprocentní nárůst skóre a vtipy s výbuchem spontánněji znějícího smíchu zaznamenaly 15 až 20procentní nárůst. Výzkum vyšel v časopise Current Biology.

Proč nás tedy slyšení smíchu ostatních lidí nutí smát se také? „Smích ovlivňuje to, jak vtipné se vtipy zdají, a myslím, že je to proto, že smích je pro člověka velmi důležitý signál. Vždycky něco znamená,“ říká Scott Ianu Samplovi v deníku The Guardian. „Dostáváte informaci nejen o tom, že je to vtipné, ale i o tom, že je v pořádku se smát.“

Předchozí výzkumy naznačily, že smích je u jedinců s autismem zpracováván odlišně. K překvapení vědců však byly výsledky u 24 dospělých autistů zahrnutých do studie stejné. Účastníci s autismem reagovali na vtipy stejným způsobem jako neurotypičtí jedinci a po přidání stop smíchu se jejich hodnocení vtipů zvýšilo.

Robert Provine, výzkumník, který se zabývá studiem smíchu na Marylandské univerzitě v Baltimore County, říká Greenfieldboyce, že toto zjištění odráží to, co se o smíchu dozvěděl. Smích je hluboký, prastarý signál hravosti a je víceméně nakažlivý.

„Naše data naznačují, že smích může ovlivňovat i to, jak vtipně je komedie vnímána, a že lidé s autismem jsou na tento efekt stejně citliví,“ říká Scott ve svém prohlášení. „To by mohlo naznačovat, že komedie a smích jsou pro lidi s autismem přístupnější, než se obvykle považuje.“

To zjistil i Scott. V předchozí studii zjistila, že premotorická korová oblast mozku připravuje svaly v obličeji na to, aby se začaly smát, když slyšíme jiné lidi se smát. Jinými slovy, na vtipech téměř nezáleží – smějeme se, protože se smějí jiní lidé.

„Tento výzkum ukazuje, že ačkoli konzervovaný smích zvyšuje vtipnost komedie, přidáním skutečného smíchu bychom dosáhli lepší odezvy,“ říká. „To se ujalo v pořadech, jako jsou Přátelé, které se nahrávají před publikem, přičemž skutečný smích se při střihu zesiluje u konkrétních vtipů, které měly dobrý ohlas.“

A jak zjistili jiní, sledovat některé pořady bez konzervovaného smíchu je vlastně dost trapné.