Podle všech dochovaných starověkých historických pramenů porazil makedonský král Alexandros III (v angličtině nejčastěji známý jako „Alexander Veliký“) v květnu 326 př. n. l. v bitvě u Hydaspy indického krále Poruse (jehož jméno se podle domněnek jmenovalo Puru) z království Paurava.

Ačkoli Alexandr nakonec zvítězil, Porus a jeho muži bojovali statečně. Bitva u Hydaspy byla nejblíže tomu, aby ji Alexandr prohrál, a Porusova statečnost na něj údajně udělala takový dojem, že se ho zeptal, jak si přeje, aby s ním bylo zacházeno. Porus odpověděl, že si přeje, aby s ním bylo zacházeno tak, jak by Alexandr chtěl, aby bylo zacházeno s ním. Alexandr proto Poruse jmenoval satrapou svého království a také zemí na jihovýchodě.

Dokud jsem nezačal psát odpovědi na Quoru, nikdy jsem neslyšel, že by se někdo snažil tvrdit, že Porus Alexandra v bitvě skutečně porazil. V našich pramenech nemáme nic, co by tomu nasvědčovalo, a jak za chvíli vysvětlím, máme velmi dobrý důvod o tomto tvrzení pochybovat. Nicméně od doby, kdy jsem zhruba před rokem začal psát odpovědi na Quoru, jsem zjistil, že mezi indickými a pákistánskými nacionalisty zřejmě panuje jakási posedlost „dokazovat“, že Alexandr skutečně prohrál a že přijímané vyprávění je výmyslem řeckých historiků, kteří Alexandra zbožňovali.

V odpovědi hodlám prozkoumat historické důkazy podporující historickou shodu, že Alexandr v bitvě u Hydaspy skutečně zvítězil. Pochybuji, že přesvědčím nějaké zaryté indické nebo pákistánské nacionalisty, ale tuto odpověď nepíši pro ně; píši ji pro ty, kteří mají opravdový zájem dozvědět se, co se skutečně stalo.

Verze indických nacionalistů

Již jsem vám sdělil popis výsledku bitvy, který je přijímán historiky. Nyní vám předkládám víceméně revidovanou historii, kterou prosazují někteří indičtí a pákistánští nacionalisté: Alexandr v bitvě u Hydaspy nejenže prohrál s králem Porem, ale byl naprosto zbit a donucen utéct na ústup a navždy opustit Indii. Indičtí a pákistánští nacionalisté obvykle tvrdí, že uznávaná historie, podle níž Alexandr v bitvě zvítězil, je jen propaganda vymyšlená řeckými historiky, aby Alexandr vypadal dobře.

Naše písemné prameny k bitvě u Hydasp

Existuje pět hlavních dochovaných písemných pramenů, které nám poskytují většinu informací o taženích Alexandra Velikého obecně a zejména o bitvě u Hydasp. Z nich je obecně za nejspolehlivější pramen považována Alexandrova anabáze, jejímž autorem je řecký historik Arrianos z Nikomédie (žil cca 89 – po cca 160 n. l.).

Dalšími hlavními prameny k Alexandrovým tažením jsou Všeobecné dějiny řeckého historika Diodorose Sikeliota (žil cca 90 – cca 30 př. n. l.), Historiae Alexandri Magni římského historika Quinta Curcia Rufa (žil cca 90 – 30 př. n. l.). 1. století n. l.), Život Alexandra Velikého od řeckého životopisce Ploutarcha z Chaironeie (žil cca 46 – cca 120 n. l.) a Epitome of the Philippic History of Pompeius Trogus od římského historika Marca Iuniana Iustina Frontina (žil cca 2. století n. l.).

Tyto prameny se zase opírají o starší zdroje, které byly mezitím ztraceny. Důležitým zdrojem byl pro tyto autory Alexandrův osobní historik Kallisthenés (žil asi 360-327 př. n. l.), který jim poskytl mnoho informací o Alexandrových dřívějších taženích. Kallisthenés byl však v době bitvy u Hydaspy již mrtev, takže o ní zřejmě nikdy nepsal. Nicméně o období po Kallisthenově smrti psalo mnoho dalších autorů.

Například Ptolemaios I. Soter a Nearchos, dva z generálů Alexandra Velikého, kteří ho přežili, napsali zprávy o jeho výbojích, mezi něž by patřila i bitva u Hydasp. Mezitím Aristoboulos z Kassandreie, nižší důstojník v Alexandrově armádě, a Onesikritos, Alexandrův kormidelník, rovněž sepsali zprávy o jeho výbojích.

Kromě pramenů pojednávajících o Alexandrových taženích existovaly i další řecké prameny pojednávající o dějinách Indie, o nichž je známo, že je někteří autoři dochovaných pramenů používali. Řecký historik Megasthenés (žil asi 350 – asi 290 př. n. l.), který působil jako velvyslanec Seleukose I. Nikatora u Čandragupty Mauryi, napsal dějiny Indie s názvem Indika, které jako pramen hojně využívali někteří z našich dochovaných autorů, včetně Arriana a Diodorose Sikeliota.

ABOVE: Fotografie z Wikimedia Commons vydání Arrianova díla Alexandrova anabáze z roku 1575. Arrianova zpráva o taženích Alexandra Velikého je obecně považována za nejspolehlivější.

Nemohli si ji vymyslet řečtí historikové

Většina těchto raných autorů psala nezávisle na sobě. Pokud by Alexandr bitvu u Hydaspy skutečně prohrál a příběh o jeho vítězství by byl skutečně výmyslem řeckých historiků, pak bychom v našich pramenech ohledně výsledku bitvy očekávali velké nesrovnalosti. Očekávali bychom, že v některých pramenech najdeme tvrzení, že Alexandr zcela zvítězil, v jiných, že Porus zvítězil, ale Alexandr bojoval statečně, a v dalších, že zprávy o bitvě jsou rozporuplné.

Ve skutečnosti se však všechny naše dochované prameny shodují na tom, že Alexandr v bitvě u Hydaspy zvítězil. Žádný z nich se nikdy nezmiňuje o existenci alternativní verze příběhu, podle níž Alexandr bitvu prohrál. Je téměř nepředstavitelné, že by všichni tito autoři, pracující nezávisle na sobě, dokázali přijít se stejnou lží. To ukazuje, že pokud by Alexandrovo vítězství skutečně bylo lží, nemohlo by se jednat o lež ze strany historiků. Naopak, původcem této lži mohl být pouze sám Alexandr.

To, že si žádný z řeckých historiků nemohl Alexandrovo vítězství sám vymyslet, potvrzuje i skutečnost, že sám Alexandr vydal řadu mincí připomínajících jeho vítězství nad Poriem. Tyto mince byly raženy mezi lety cca 324 př. n. l. a cca 322 př. n. l. Řada z nich se dochovala dodnes. Je zřejmé, že sám Alexandr tvrdil, že zvítězil.

ABOVE: Stříbrná vítězná mince Alexandra Velikého, ražená v Babylonu někdy mezi lety cca 324 a cca 324. 322 př. n. l., zobrazující makedonského bojovníka na koni a dva indické bojovníky na hřbetě slona

Logistické problémy s tím, že Alexandr prohlašuje vítězství navzdory porážce

S myšlenkou, že Alexandr prohlašuje vítězství, i když ve skutečnosti prohrál, jsou však vážné logistické problémy. Za prvé, v době, kdy psali první historikové jako Ptolemaios I. Soter, Nearchos, Aristoboulos, Onesikritos a Megasthenes, musely existovat doslova desítky tisíc přeživších očitých svědků bitvy.

Odhaduje se, že armáda Alexandra Velikého v bitvě u Hydaspy čítala asi 40 000 pěšáků a 5 000 až 7 000 jezdců. Zatímco Porovo vojsko v bitvě u Hydasp se odhaduje na 20 000 až 50 000 pěšáků, 2 000 až 4 000 jezdců, asi 130 válečných slonů (každý z nich by pravděpodobně nesl dva bojovníky) a asi 1 000 vozů. Celkově šlo o poměrně masivní střetnutí.

Pokud by Alexandr bitvu skutečně prohrál, pak by desítky tisíc lidí, kteří bitvu přežili, všichni věděli, že lhal, když tvrdil, že nad Poriem zvítězil. Je nesmírně obtížné přesvědčit veřejnost, že jste vyhráli bitvu, kterou jste ve skutečnosti prohráli, pokud existují desetitisíce lidí, kteří dobře vědí, že jste bitvu skutečně prohráli.

Král Porus navíc v době, kdy Alexandr razil své vítězné mince, ještě žil. Pokud, jak tvrdí indičtí a pákistánští nacionalisté, skutečně vyhrál bitvu u Hydaspy a v té době stále vládl svému království, patrně by ho Alexandrovo tvrzení, že zvítězil, pěkně naštvalo. Pokud Porus skutečně zvítězil, pak se musíme ptát, proč se nikdy nepokusil zabránit Alexandrovi v tvrzení o vítězství. Proč neprovedl invazi nebo nezahájil vlastní propagandistickou kampaň?“

S myšlenkou, že Alexandr mohl prostě prohlásit vítězství, přestože byl skutečně poražen, jsou celkově vážné problémy. Nejjednodušším a nejlogičtějším závěrem je, že Alexandr skutečně zvítězil, tak jak to zaznamenávají všechny historické prameny.

Řecký vliv v Indii

Dalším problémem s tvrzením, že Alexandr mohl jen prohlásit vítězství, aniž by skutečně zvítězil, je skutečnost, že po Alexandrových výbojích následovala staletí řeckého vlivu v severozápadní části indického subkontinentu. Sám Alexandr buď založil, nebo přejmenoval dvě města na břehu řeky Hydaspes, Boukephala a Nikaia. Pokud Alexandr skutečně prohrál bitvu u Hydaspé, jak tvrdí mnozí indičtí a pákistánští nacionalisté, musíme se vážně zamyslet nad tím, jak se mu podařilo bezprostředně po bitvě pojmenovat dvě města ležící tak blízko místa bitvy.

V této oblasti mělo navíc po celé helénistické období (trvalo cca 323 – cca 31 př. n. l.) vliv Seleukidské, Řecko-baktrijské a Indo-řecké království. V regionu se rozvinul celý žánr řecko-buddhistického umění. Město Gandhara je známé svými ohromujícími řecko-buddhistickými památkami. Mezitím některé z prvních známých soch Buddhy jej zobrazují v silně řecky ovlivněné podobě.

Pokud Alexandr skutečně prohrál bitvu u Hydaspy, pak bychom museli přijít s vysvětlením, proč se vliv řecké kultury stal v regionu po staletí tak všudypřítomným. Vliv řecké kultury v regionu sice sám o sobě nutně nevylučuje možnost, že by Alexandr bitvu tajně prohrál, ale díky němu se tato myšlenka zdá být mnohem méně pravděpodobná. Když vezmeme v úvahu, že všechny historické prameny se shodují na tom, že Alexandr v bitvě zvítězil, stávají se důkazy o Alexandrově vítězství poměrně přesvědčivé.

VÝŠE UVEDENÉ: Fotografie řecko-buddhistické volně stojící kamenné sochy Buddhy z Gandhary v Pákistánu, pocházející z prvního nebo druhého století našeho letopočtu

To opravdu není dobrá propaganda

I když pomineme, jak neuvěřitelně nevěrohodná je celá ta myšlenka, že Alexandr nějak dokázal vydávat totální porážku za totální vítězství, je tu ještě další problém, a to ten, že upřímně řečeno, příběh, jak ho máme k dispozici, není zrovna nejlepší prolexandrovskou propagandou a není to příběh, který bychom očekávali, že si Alexandr vymyslel, kdyby si chtěl vymyslet nějaký příběh.

Příběh, jak se k nám dostal, zdůrazňuje Porovu odvahu a ušlechtilost. Například takto popisuje Porovu kapitulaci Arrianos v páté knize Alexandrovy anabáze v osmnácté kapitole, jak ji přeložil E. J. Chinnock:

„Když Porus, který v bitvě projevil velké nadání a vykonal činy nejen vojevůdce, ale i chrabrého vojáka, zpozoroval porážku své jízdy a některé ze svých slonů, jak leží mrtví a jiní bez ošetřovatelů bloudí v opuštěném stavu, zatímco většina jeho pěchoty zahynula, neodešel jako král Dareios Veliký a dal svým mužům příklad útěku; ale dokud nějaká skupina Indiánů zůstávala v bitvě kompaktní, pokračoval v boji. Nakonec však, když dostal ránu na pravém rameni, což byla jediná část jeho těla, která nebyla během bitvy chráněna, obrátil se na druhou stranu.“

Takové líčení bychom od řeckých spisovatelů nečekali, kdyby byl Alexandr Poriem skutečně poražen. Lidé mají obecně tendenci uznávat odvahu svých nepřátel až poté, co byli poraženi. Dokud jsou jejich nepřátelé stále na svobodě a stále ohrožují, mají lidé tendenci zdůrazňovat jejich krutost, krutost a barbarství. Být poražen nepřítelem obvykle na vystupňuje nenávist vůči němu.

Pokud byl Alexandr skutečně poražen Poriem, nedává příliš smysl, proč by řečtí spisovatelé, kteří chtějí Alexandra oslavit, tak rádi zdůrazňovali Poriovu vlastní odvahu a ušlechtilost. Skutečnost, že řečtí spisovatelé líčí Poruse jako statečného a čestného, pak svědčí o tom, že Alexandr Poruse buď porazil, nebo s ním alespoň uzavřel mír.

ABOVE: Fiktivní ilustrace z př. 1911 zobrazující Alexandrova vojska bojující s vojsky krále Poruse v bitvě u Hydaspy

„Měkčí“ verze tvrzení

Někteří indičtí a pákistánští nacionalisté, kteří si uvědomují, jak nevěrohodné je tvrzení, že Porus skutečně porazil Alexandra v bitvě u Hydaspy, se uchýlili k tomu, co by se dalo nazvat „měkčí“ verzí tohoto tvrzení. Existují lidé, kteří uznávají, že Alexandr v bitvě u Hydaspé zvítězil, ale trvají na tom, že Porus nakonec zvítězil, protože Alexandrovo vojsko se nakonec vzbouřilo u řeky Hyfasis a donutilo Alexandra vrátit se zpět na západ.

Až tato „měkčí“ verze příběhu však neobstojí při zkoumání. Alexandr dobyl Porovo království a pokračoval dále do Indie. Zatímco Alexandr bojoval s Porusem na březích řeky Hydaspy kolem května 326 př. n. l., jeho vojáci se vzbouřili na březích řeky Hyfasy kolem července nebo srpna 326 př. n. l. – poté, co již prošli celou cestu Porusovým královstvím. Je těžké tvrdit, že Porus „zvítězil“, když celé jeho království bylo ve skutečnosti dobyto. Porus sice mohl vládnout svému bývalému království jako satrapa, ale přesto byl nucen stát se podřízeným Alexandrovi.

Navíc ani po vzpouře Alexandr nezamířil rovnou zpět na západ, nýbrž zamířil na jih a cestou dobýval další země. Vzpoura na Hyfáze tedy neznamenala úplný konec Alexandrových výbojů na indickém subkontinentu, ačkoli znamenala nejzazší východ, kam se jeho vojska kdy dostala.

Myslím, že není pochyb o tom, že nečekané potíže, s nimiž se Alexandrovo vojsko setkalo v bitvě u Hydaspy proti Porovu vojsku, hrály důležitou roli v jeho rozhodnutí vzbouřit se. Zejména Řekové byli údajně ohromeni velkým počtem Porúsových válečných slonů. Nicméně nečekané schopnosti Porova vojska nebyly zdaleka jediným důvodem, proč se vojáci vzbouřili. Pochodovali přes půl známého světa a nepochybně byli vyčerpaní a stýskalo se jim po domově.

ABOVE: Mapa z Wikimedia Commons zobrazující Alexandrova dobytí Asie

Závěr

V historii nikdy nemůžeme nic absolutně dokázat nade vší pochybnost. Přesto si některými věcmi můžeme být téměř jisti. Musíme vycházet ze zákona parsimonie, který říká, že závěr, který vyžaduje nejmenší počet ad hoc předpokladů, je pravděpodobně správný.

Všechny naše dochované historické prameny se shodují, že Alexandr zvítězil v bitvě u Hydaspy. Nemáme žádné důkazy, které by nás vedly k pochybnostem o správnosti našich pramenů v tomto ohledu, a ve skutečnosti máme mnoho důkazů, které je podporují. Nejspolehlivějším závěrem tedy je, že Alexandr v bitvě skutečně zvítězil.

Neříkám to proto, že bych se tajně zastával Alexandra. O tom, jak znepokojivě brutální dokázal Alexandr být, jsem již bez okolků psal. Docházím k závěru, že Alexandr v bitvě zvítězil, protože mě k tomu vedou historické důkazy. Kdyby existoval dobrý důvod zpochybnit Alexandrovo vítězství, pak bych ho zpochybnil, ale za současného stavu si nejsem vědom žádného dobrého důkazu, který by naznačoval, že Alexandr prohrál.

Proč? Prostě proč?

Musím přiznat, že jsem opravdu upřímně zmaten tím, že existuje tolik lidí, kteří cítí potřebu vymýšlet alternativní historii, v níž Alexandr bitvu u Hydaspy prohrál. Především mě mate, proč se lidé tolik zajímají o to, zda jeden vládce malého království v severozápadní Indii před 2345 lety vyhrál či nevyhrál jednu bitvu. No tak, lidi, vždyť Porovo vítězství nebo porážka nemá žádné reálné důsledky pro současnost.

Zdruhé mě mate, proč lidé cítí potřebu si vymýšlet, když skutečná historie je tu už naprosto zralá na nacionalistické převyprávění. Král Porus dal Alexandrovi, nezastavitelnému dobyvateli a vojenskému mistrovi, který nikdy neprohrál žádnou bitvu, nejtěžší bitvu jeho života. Bojoval tak tvrdě, že to zapůsobilo i na jeho nepřítele, a bylo mu dovoleno vládnout nejen svému bývalému království jako satrapovi, ale i zemím na jihozápadě.

Neexistuje žádný způsob, jak by se tato historka mohla na Porovi zle podepsat. Jistě, prohrál, ale stál proti Alexandru Velikému, kterého se nikomu jinému nikdy nepodařilo porazit. Přinejmenším Porus měl k porážce Alexandra ze všech nejblíže.

ABOVE: Bitva mezi Alexandrem a Porusem, namalovaná holandským malířem zlatého věku Nicolaesem Pieterszoonem Berchem 1 pohled