Pozdní listopadové nedělní odpoledne, kdy se zbytek metropole mračí na to, co se ukáže být posledním zápasem kalamitní sezony Wadea Phillipse s Cowboys, se schází skromný osmdesátičlenný dav, aby sledoval korunovaci nové Miss Irving a Miss Teen Irving. Sázka je vysoká: Vítězné královny si zajistí účast v celostátních soutěžích Miss Texas a Miss Teen Texas, které se konají každé léto. Vítězka Miss Texas pak postupuje na soutěž Miss America, která se koná v lednu následujícího roku v Las Vegas. Kdo ví, jakých výšin lze dosáhnout? Od roku 1935 zahájila slavná tradice známá jako soutěž krásy v Texasu kariéru mnoha mladých žen, od Phyllis Georgeové (Miss Texas 1970 a Miss America 1971) až po Evu Longorii (Miss Corpus Christi USA 1998). Tady to všechno začíná, tady může maloměšťačka udělat první krok na vysokém podpatku na své cestě k velké ikoně.

Když se účastnice soutěže Miss Irving usadí na svá místa, vzduch není zrovna plný napětí. Jsme v tlumeně osvětleném, zatuchle vyzdobeném sále ve druhém patře staré školní budovy v Bedfordu (asi patnáct mil od Irvingu), v prostoru, který by se možná lépe hodil pro ospalou rodičovskou schůzi než pro slibovanou blyštivou soutěž krásy. Ještě více skličující je skutečnost, že soutěž přišla za posledních 24 hodin o tři ze svých budoucích královen: Jedna si poranila koleno, druhá odstoupila, protože její babička dostala mrtvici, a třetí byla včera večer korunována Miss Teen Southlake, takže se nemohla zúčastnit soutěže. V současné době je přítomno více porotců (sedm) a zástupců soutěže (pět) než soutěžících (šest pro Miss Irving, čtyři pro Miss Teen Irving).

Skutečnost je taková, že za třpytivými šaty a dokonale upravenými vlasy je texaská soutěž krásy tradicí v krizi. V loňském roce se na sedmdesátém pátém ročníku soutěže Miss Texas o celostátní titul ucházelo pouze 33 žen. To je méně než polovina z téměř 70 žen, které soutěžily každoročně v osmdesátých a počátkem devadesátých let. Kdysi okázalá podívaná, která se konala v kongresovém centru ve Fort Worthu a kterou vysílaly televizní stanice po celém státě, se nyní každoročně koná v Arlingtonu a není vysílána televizí. (Samostatně pořádaná soutěž Miss Texas USA, která se koná vždy v září v Houstonu, zaznamenala podobný, i když ne tak prudký pokles účasti a zájmu.) Stejně těžko se shánějí sponzoři. V minulých desetiletích patřilo k cenám pro Miss Texas nové auto, ve kterém šťastná dívka cestovala do všech koutů státu, aby hovořila se školáky o své platformě. V roce 2010 se organizátoři soutěže do poslední chvíle snažili najít autosalon, který by byl ochoten půjčit Miss Texas vůz na celý rok.

Nepomohlo ani to, že dvě desetiletí špatného tisku (JonBénet Ramsey, Carrie Prejean) a zesměšňujících filmů a televizních pořadů (Drop Dead Gorgeous, Little Miss Sunshine, Toddlers and Tiaras) udělaly ze samotného pojmu královna krásy něco jako národní punch line. Nebo že to, co jste kdysi mohli získat pouze v soutěži krásy – napínavou soutěž, zábavnou podívanou, kýčovitou podívanou – dnes každý týden servírují Dancing With the Stars a American Idol. Není žádným tajemstvím, jak si vedení televize této tradice váží. Po roce 2004, kdy se sledovanost Miss America propadla pod 10 milionů diváků, ABC od soutěže upustila a znovu se objevila na televizní stanici TLC, kde si ji loni naladilo jen 4,5 milionu diváků. Pak se konečně v lednu vrátila na ABC, což by se zdálo jako triumf, nebýt toho, že podle zpráv z branže musela organizace Miss America televizi za vysílání pořadu platit. Co se týče soutěže Miss Texas, ta se v celostátní televizi neobjevila od roku 2006.

Nic z toho mě nenapadlo několik měsíců před soutěží Miss Irving, když mě jeden přítel seznámil s Alexem Martinem, spoluvýkonným ředitelem akce. Poté, co jsem jí vyjádřil svou dlouholetou zvědavost ohledně soutěží, mě Martin pozval jako porotce do poroty (pod podmínkou, že nebudu psát o žádném ze skutečných jednání). Ale teď, když v tomto průvanem prolezlém sále zhasínají světla, malý dav se usazuje a soutěžící nervózně čekají v zákulisí, musím přemýšlet, jestli nejsem svědkem umírání zastaralé instituce. Přišel snad konec Miss Texas?“

Soutěžní den začíná dlouhou částí pohovoru, který se koná v konferenční místnosti o půl desáté dopoledne v Homewood Suites na Airport Freeway v Bedfordu. Jsme v silné přesile účastníků hotelové nedělní ranní bohoslužby. Je nás sedm porotců, včetně dvou dlouholetých ředitelů soutěží, bývalého soutěžícího, který se stal životním koučem, a fotografa na částečný úvazek. Jsem jedním z pouhých dvou porotců, kteří to ještě nedělali, což znamená, že pozorně poslouchám spoluvýkonného ředitele Miss Texas Davida Vogela, který nám dává pokyny: Dlouhý rozhovor, který probíhá v soukromí, se započítává do 25 procent výsledného skóre soutěžící Miss Irving. Plavky, talent, večerní róba a otázka v rozhovoru na pódiu během vlastní soutěže se počítají za 15 procent, 35 procent, 20 procent a 5 procent. (V ne zcela přesvědčivé snaze o politickou korektnost je plavková část označována jako „životní styl a fitness“). Při dlouhých rozhovorech před námi dívky budou stát osm minut, během kterých jim můžeme položit libovolnou otázku. Nesmíme je uvést do rozpaků dotazem na hlavní město malého ostrovního státu v Karibiku, ale neměli bychom se bát vyzkoušet je z aktuálních událostí nebo je požádat, aby obhájily své veledůležité sociální platformy. (Jeden zkušený soudce říká, že po mnoho let se soutěžících často ptali, na jaké hodnotě uzavřel Dow Jones Industrial Average předchozí pátek). Po každém rozhovoru budeme muset soutěžícího ohodnotit na stupnici od jedné do deseti. Musíme být nemilosrdní a odolat pokušení nadsazovat známky.“

Soutěžící před námi začínají defilovat a naplňují vzduch napětím a mladistvou energií. Otázka za otázkou, pódium za pódiem, tyto ženy předvádějí většinou vyrovnanost, soustředěnost a výřečnost, která by zahanbila průměrnou uchazečku o zaměstnání. Jedna z nich je překvapivě nebojácná ve svém pravicovém politickém přesvědčení, jiná mluví otevřeně o domácím násilí v rodině. Brzy si uvědomím, že vybrat si mezi těmito dívkami nebude jednoduché. A nebude to o nic snazší. Přibližně o šest hodin a jeden mexický oběd později se všichni usazujeme na svých místech v první řadě posluchárny Old Bedford School, pera připravená. Před námi leží spisy o každé dívce. Jestliže se soukromé pohovory ukázaly jako výzva, veřejná událost je ještě intenzivnější.

Dívky se rychle vynoří na pódium ve svých zdánlivě stejných hnědých dvoudílných plavkách a stejně rychle se odváží (soutěžící Miss Teen, které jsou hodnoceny trochu jinak než soutěžící Miss, nosí sportovní podprsenky a spandex). Ať už mám jakékoli morální výhrady ke zkoumání fyzického vzhledu těchto mladých žen – je na stehnech náznak tvarohu? Nějaké křivky ve středu těla? – jsou rychle pryč: Kdo má čas na morální výčitky, když máte jen osm vteřin na to, abyste někoho ohodnotili známkou 1:10? Nejvíce pronikavá je část o talentu. Jedna z budoucích královen působivě ovládá hůl taekwonda za zvuků písně „Kung Fu Fighting“ od Carla Douglase. Jiná přichází na pódium s uhlíkem a skicákem a během tří minut vykouzlí nepříliš zdařilý portrét okřídleného anděla, zatímco z reproduktorů zní „Concrete Angel“ od Martiny McBride. Končíme segmentem večerních šatů. Jedna ze soutěžících vystupuje ve vysoce propracovaných černobílých šatech ve stylu couture, které vypadají, jako by stály podstatně víc, než kolik vydělám za měsíc.

Jak se soutěž blíží ke konci, objevuje se jasná rivalita. April Zinoberová, vysoká zakřiknutá blondýnka z Dallasu, zaujala téměř každého svým zářivým úsměvem a aktuální platformou, která se zabývá šikanou ve školách. Proti ní však stojí loňská Miss Dallas, drobná dvaadvacetiletá brunetka z texaské A&M University-Texarkana jménem Ali Burrow, která, jak se porotci zřejmě shodují, vypadala v plavkách zatraceně dobře. Otázka v rozhovoru na pódiu, kterou si každá soutěžící vylosuje z akvária a musí na ni na místě odpovědět, to nevyřešila. Zinoberová i Burrowová to zvládly na jedničku.

Při tom všem číhá kousek od pódia spolurežisérka Martinová, která – jako každá showmanka, která sleduje, jak se její velká událost vyvíjí – má na tváři výraz hrdosti i úzkosti. Martinová z Fort Worthu založila soutěž Miss Irving v roce 2009 se svým manželem Chrisem. Křiklavá, energická devětadvacetiletá žena, která pracuje jako ředitelka marketingu a akcí ve společnosti Cancer Care Services, se jako teenagerka a studentka vysoké školy účastnila soutěží a prožila si své. (Když ji jeden trenér uviděl se sendvičem se šunkou, vyprskl: „Jezte jako prase, vypadejte jako prase.“) Pevně věří v poslání systému Miss Texas, v sebevědomí, kterému dokáže naučit, a v mentorství, které pomáhá rozvíjet. „Každou práci, kterou jsem kdy dostala,“ říká mi potom, „jsem získala díky někomu, koho jsem potkala při soutěžích, nebo díky dovednostem, které jsem se naučila při pohovorech, když jsem v nich soutěžila.“

V době, kdy se systém Miss Texas potýká s jednou nohou v minulosti postříkané lakem na vlasy a s druhou nohou v naší současnosti, která se stala americkým idolem, se zdá, že Martinová je odhodlaná zachránit tuto instituci tím, že ji otřese. Představuje novou, přitažlivěji sebevědomou éru soutěže, která oslavuje spíše „To“ dívku facebookového věku než hezkou, plastelínovou ženu, která neříká vůbec nic kontroverzního (pro zajímavost, Martinova organizace Miss Irving je jednou z mála regionálních soutěží v Texasu, která je aktivní na Twitteru). Ačkoli si dává pozor, aby nekritizovala vedení organizace Miss Texas (většině z nich je více než šedesát let), nelze si nevšimnout kontrastu mezi starými přehlídkami Miss Texas – superblyštivé róby, dobrácké otázky na pódiu, pěvecké výkony největších hitů Crystal Gayle!

Když se blíží šestá hodina, na pódiu se se slzami v očích loučí loňská Miss Irving, dvaadvacetiletá Jordan Johannsenová, bublinová blondýnka, která studuje na Texaské křesťanské univerzitě. Více než několik lidí kolem mě začíná slzet spolu s ní. Nakonec se dostáváme k vyhlášení vítězek: Zinoberová byla vyhlášena vítězkou části rozhovorů. Napětí se stupňuje, když jsou vyřčena jména druhých v pořadí a na pódiu zůstávají jen Burrowová a Zinoberová.

Konečně přichází ta chvíle. Miss Irving 2011 je … Ali Burrow! V publiku propuká vlna velmi hlasitého jásotu. Ukázalo se, že nejsem jediná v sále, kdo si užívá, že se z toho stal staromódní trhák.

O měsíc později jsem s Martinem v salonu Halo Salon and Color Lab ve Fort Worthu, abych se setkala s Burrowovou i Johannsenovou, která byla po svém působení ve funkci Miss Irving 2010 jmenována Miss Colleyville 2011. Královny se připravují na focení, a zatímco si povídáme, Martin v pozadí čile bzučí, fotí a nahrává fotky na internet. Burrowová a Johannsenová jsou jako ambasadorky soutěže přirozené, dokážou vést rozhovor, zatímco jim jedna žena maluje rty a druhá jim stříká vlasy. Říkají mi, že systém, kterému se feministky posmívají, že objektivizuje ženy, je pro ně prostředkem sebezdokonalování: učí se sebevědomí ve svém těle, mluvit před publikem, dobře jíst a pravidelně cvičit.

Předkládají přesvědčivé argumenty. Jistě, mluví v bonmotech o tom, že se navzájem „podporují“ a chtějí mít „zdravou“ postavu. Ale nejsou tak naivní nebo sebestřední, aby si mysleli, že se účastní soutěže o Nobelovu cenu míru. Burrowová, která začala soutěžit teprve ve svých 21 letech, prostě přiznává: „Ráda se procházím po pódiu ve večerních šatech“. Tyto ženy také nejsou tak korektní a přezíravé, aby popíraly soutěžní oheň v břiše: Opravdu chtějí být korunovány Miss Texas. „Jsme holky,“ říká Johannsenová, která se v roce 2010 stala první vicemiss Texas. „Takže si to přiznejme. Jsou tu myšlenkové hry, které se hrají.“

Jsou si také vědomy, že je třeba zůstat relevantní. Johannsenová mi vypráví, že po vítězství v Miss Ellis County v roce 2009 dostala od ředitelů soutěže dlouhý, strohý seznam „co dělat a nedělat“, který obsahoval nařízení nenosit velké šperky nebo být na veřejnosti bez punčocháčů. „Vážně? Vždyť to už dneska nikdo nenosí,“ říká.

„Když jsme na Miss America, nechceme slyšet: ‚Ach, Texas, to je soutěž ze staré školy,'“ pokračuje. Podle Johannsenové byl soutěžícím Miss Texas zaslán dopis od organizace Miss America, ve kterém jim bylo připomenuto, že národní soutěž bude opět vysílána na stanici ABC, která hrdě předváděla například Lady Gaga. V překladu: Nebojte se jít s dobou a nebuďte tak familiární a zdvořilé ve výběru hudby a kostýmů, abyste diváky hloupě nudily. Johannsenová se zase snažila věci modernizovat platformou, která se zaměřuje na osvětu v oblasti HIV a AIDS; jednou ze speciálních akcí, které se zúčastnila během svého ročníku soutěže Miss Irving, byla módní přehlídka v divadle Rose Room v dallaském gay klubu Station 4.

Změny se dějí v celém Texasu. Martin mě později zkontaktoval s jedním z jejích metropolitních kolegů, Hunterem Danielem, spoluvýkonným ředitelem soutěže Miss Dallas. Ve svých 26 letech je nejmladším ředitelem soutěže ve státě a donedávna i nejmladším v zemi. „Náš přístup, naše oblečení, všechno, co jsme dělali před Miss Dallas, bylo moderní,“ vzpomíná Daniel, když spolu mluvíme, a popisuje téma Sex ve městě a týden módy v New Yorku, které přijal pro soutěž v roce 2011, včetně přehlídkového mola pro část večerních šatů. V rámci Danielova náborového úsilí navázal spolupráci s latinskoamerickým časopisem o kráse Chic a uspořádal „sbírku plesových šatů“ pro teenagery se skromnými příjmy. Zdá se, že se jeho strategie vyplácí: V roce 2007 se o titul Miss Teen Dallas ucházelo šest dívek a o titul Miss Dallas sedm dívek; v roce 2010 se soutěže, která měla více než třicet sponzorů z řad místních i celostátních firem, zúčastnilo deset Miss Teen a devatenáct Miss.

Vrátit soutěžím jejich někdejší slávu může být zázrak, ale ředitelé jako Martin a Daniel se o to chtějí alespoň pokusit. A když si uvědomíte, s kým soutěží, možná se k nim rozhodnete přidat. Reality show, která ohrožuje Miss Texas, změnila naši představu o dívce odvedle. Ať už je to Kelly Clarksonová (pýcha Burlesonu) v American Idol nebo Bristol Palinová v Dancing With the Stars, mladé ženy dnes nacházejí slávu díky neodbytné přeexponovanosti. Když se Snooki z Jersey Shore dostane na seznam bestsellerů New York Times s autobiografickým románem o pití, sexu a opalování ve spreji, může být pečlivě pěstovaná atmosféra elegance a neuchopitelnosti soutěžící Miss America trochu, no, strnulá.

Jak tedy Martin a Daniel přimějí nové generace, aby Miss Texas věnovaly pozornost? Největší naději mají možná v samotných soutěžících, skupině bystrých a milých mladých žen, které rozhodně nejsou takové nafoukankyně, jak by se mohlo zdát, a které touží po tom, aby se tato instituce prosadila. Burrowová a Johannsenová tweetují, blogují, mentorují, zkoušejí a objíždějí základní školy a posluchárny s neúnavností, za kterou by se nemusela stydět žádná účastnice reality show. (To, že Johannsenová už více než dva roky chodí s texaským rangerem Craigem Gentrym, jí jistě také nepomohlo zviditelnit se.) A samozřejmě ochotně vítají mezi soutěžícími ty zvědavé mladé dámy, které si myslí, že by jim třpytivá čelenka slušela.

S jednou malou výhradou.

„Je to tak trochu rovnováha,“ vysvětluje Johannsenová s rošťáckou jiskrou v modrých očích. „Chceš přivést nové lidi, ale zároveň nechceš přivést někoho, kdo tě porazí.“