Čichání, kašel, horečka, bolesti, zduření mízních uzlin, zvracení a průjem. Opět nastal ten čas:

Poslední měsíc byl ve Wyomingu diagnostikován mor u třetí kočky, což vyvolalo varování státních zdravotníků. Ačkoli je tato nemoc nejznámější tím, že ve 14. století způsobila černou smrt, mor je stále s námi. Podle Wyomingského ministerstva zdravotnictví se ve Spojených státech každoročně objeví asi sedm případů nákazy u lidí. V celosvětovém měřítku pak minimálně stovky.

Všechny tyto infekce pocházejí z jedné definitivní nemoci: dýmějového moru – epidemie. Respektive jde o jednu ze tří možných forem, které může nemoc způsobená bakterií Yersinia pestis nabývat. Její název je odvozen od zduřelých lymfatických uzlin, kde se obvykle shromažďují infikované buňky, známé jako „bubliny“. Mor způsobený bakterií Yersinia pestis se může projevit také jako plicní mor, kdy se infekce soustřeďuje v plicích a může se šířit vykašláváním kapének přenášených vzduchem. Poslední formou je skutečně děsivý septikemický mor, při němž se infekce šíří do krve a mění tělesné tkáně v mrazivě černou barvu.

Náš svět je plný tolika morových ran – dýmějových, jistě, ale také kobylek, chřipky, klimatických změn, Starbucksu, Twitteru – ale jen málo z nich mělo tak závažný dopad jako mor. „Dýmějový mor je zdaleka nejrozšířenější a nejikoničtější nákazou,“ a to jak v historii, tak i v současnosti, říká David Markman, biolog, který příští měsíc získá doktorát na Coloradské státní univerzitě.

Podle biologa Nilse Christiana Stensetha z Univerzity v Oslu se žádná jiná doložená epidemie nepřibližuje smrtelnosti černé smrti, která zahubila 50 procent tehdejší evropské populace, tedy stovky milionů lidí. Justiniánský mor zabil téměř tisíciletí před černou smrtí desítky milionů lidí v okolí Středozemního moře a třetí pandemie se celosvětově rozšířila z čínské provincie Yunnan na přelomu 19. a 20. století. Historické záznamy dokládají četná menší ohniska moru mezi těmito velkými pandemiemi.

A tentýž dýmějový mor je chronický až do dnešních dnů. Donedávna se vedly diskuse o tom, zda současný mor způsobený bakterií Yersinia pestis je vůbec stejnou nemocí jako morové epidemie v minulosti. Důkazy se dlouho omezovaly na podobnost v popisu, a to na základě přiznaně omezených záznamů. Vědcům, včetně Stensethova týmu, se však podařilo pomocí genetických testů prokázat, že se jedná o mor. „Při zkoumání mrtvol, koster, o nichž je známo, že zemřely na tzv. mor během černé smrti, tam našli Yersinia pestis, stejnou bakterii,“ říká. „Tato diskuse je vyřešena.“

V USA jsou případy moru na Západě, ale nikde jinde. Tyto oblasti bývají více venkovské než moru prostý Východ, ale Markman říká, že je to pravděpodobně náhoda. Přestože přesná příčinná souvislost geografické koncentrace nemoci není dosud vědecky vyřešena, Markman poukazuje na průměrnou vlhkost půdy a přítomnost hrabavých hlodavců, jako jsou prérijní psi, jako na možné faktory. Také Stenseth se domnívá, že odpověď může ležet v hlíně, což je faktor, který může souviset s důkazy, že změna klimatu v některých oblastech zvyšuje výskyt ohnisek a v jiných snižuje. „Tuším, že by to mohlo být něco s vlastnostmi půdy, že není příliš suchá, ale ani příliš vlhká, velmi vlhká,“ říká Stenseth. „Vždy se to vyskytuje u druhů hlodavců, typicky u druhů hrabáčů. Tyto kolonie jsou obvykle poměrně vlhké. Ale já to nevím a neví to ani vědecká oblast.“

Kromě hrstky každoročních nákaz, které se vyskytují na západě USA, je mor stále významným současným problémem, zejména v rozvojových zemích se zvláštní kombinací klimatických podmínek. V celosvětovém měřítku na něj každoročně umírají tisíce lidí. V letech 2017 a 2018 se na Madagaskaru vyskytlo obzvláště virulentní ohnisko plicního moru – forma umožňující rychlé šíření z člověka na člověka – s tisíci nakaženými a stovkami úmrtí. Střední Asie, severní Čína a některé části Jižní Ameriky zažívají každoročně menší ohniska nákazy. „Měli bychom si uvědomit, že nejde jen o historickou záležitost. V minulém století se to stalo hojně. Mor se právě teď vyskytuje po celém světě,“ říká Stenseth.

Markman poukazuje na relativní nedostupnost antibiotik a další lékařské péče na Madagaskaru a také na rozdíly v hygieně jako na hlavní faktory propuknutí epidemie. Stenseth zdůrazňuje rizikové faktory Madagaskaru jako důvod, proč by se většina světa neměla epidemie obávat. „Pokud je pravda, jak se domnívám, že lidští ektoparaziti“ – blechy a vši – „hrají klíčovou roli, pak pokud se zbavíte ektoparazitů, zbavíte se i nemoci.“ (Dokonce i černá smrt, z níž byly dlouho obviňovány krysy, byla podle Stensetha pravděpodobně z větší části šířena pouze blechami.)

To je ta věc s morem. Lidé sice tuto nemoc dostanou, ale ve skutečnosti není naše. „Musíte mít vždy na paměti, že mor, ačkoli se jím zabýváme kvůli lidským případům, je ve skutečnosti nemocí volně žijících zvířat,“ říká Stenseth.

Převážná většina případů se vyskytuje mezi zvířaty – většinou hlodavci a blechami – z nichž mnoho zůstane lidmi neodhaleno. „To je jedna z překážek, kterým v souvislosti s morem čelíme, protože se udržuje v populacích volně žijících zvířat a pak se přenese na člověka,“ říká Markman. „Proto je jeho studium trochu jiné.“

To, že zvířata nemoc přenášejí, může být odpovědí na otázku, proč mor přetrvává tolik staletí, a to i v obdobích bez masového výskytu u lidí. „Nevíme, zda se udržuje v nízkých hladinách v populaci zvířat a tato nízká hladina uniká naší detekci, nebo zda se bakterie udržují v jiném rezervoáru, který je prostě přechovává po dlouhá období,“ říká Markman.

Markmanův výzkum se zaměřil na možnost, že morové bakterie mohou být uloženy v buňkách améb, kde se ukrývají a plánují další velkou epidemii. Jeho laboratoř prokázala, že Yersinia pestis může přežívat a množit se v amébách, ale ve volné přírodě se améby plné moru zatím neobjevily. Pokud by Markmanova hypotéza byla správná, znamenalo by to, že morové améby jsou někdy pozřeny hlodavcem nebo blechou a poté nakopnuty zpět do infekčního cyklu.

Markman říká, že se ukázalo, že stovky dalších lidských a zvířecích patogenů se mohou tímto způsobem šířit prostřednictvím améb, včetně legionářské nemoci a lepry. „Rád používám přirovnání k trojskému koni,“ říká. „Takže potenciál améby fungovat jako dlouhodobý rezervoár těchto patogenů je znepokojující jak z hlediska veřejného zdraví, tak z hlediska biologické bezpečnosti.“

Znepokojující, možná. Ale biologický útok není pravděpodobný, alespoň podle Stensetha. Ačkoli poznamenává, že ministerstvo obrany Sovětského svazu po půl století pečlivě studovalo morovou bakterii a že Japonci během druhé světové války šířili po Číně pomocí leteckých děl blechy nakažené morem, říká, že „mor není příliš účinným prostředkem pro provádění bioteroru. Má velmi nízký výskyt mezi hlodavci a je velmi obtížné ho šířit.“

Přesto jsou pro Stensetha náhodné případy moru, které stále přetrvávají po celém světě, dostatečně děsivé.

Tento článek původně vyšel pod názvem Why does the bubonic plague still exist today? Odpověď by se mohla skrývat v půdě na webu Pacific Standard, který je partnerem redakce. Přihlaste se k odběru newsletteru časopisu a sledujte Pacific Standard na Twitteru, abyste podpořili žurnalistiku ve veřejném zájmu.