Je jen málo věcí, ve kterých je tak obtížné se orientovat, jako je prostor mezi námi a ostatními. Když se přiblížíme příliš blízko, cítíme se udušení; když se vzdálíme příliš daleko, cítíme se opuštění.

Odstrkávání lidí má mnoho podob. Může se jednat o verbální či fyzickou agresi, nebo stejně destruktivně o citové uzavření. Odstrkávání lidí ukazuje, že nám na někom stále záleží. Lhostejnost je koneckonců větší formou urážky.

Odstrkávání lidí úzce souvisí s touhou. Pro francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana je touha vždy neúplná, protože přichází zvenčí. Lacan situuje psychický vývoj do vztahu k otázce „Che vuoi?“. („Co chceš?“).

Touha se částečně formuje tím, že se snažíme vytušit, co nám v raném věku předávají lidé s velmi protichůdnými přáními. Zvláště batolata a dospívající pravděpodobně odstrkují lidi, aby se pokusili oddělit svá přání od přání „těch druhých“. Tento úkol je nezbytný pro rozvoj pocitu „já“, které dokáže snést proměnlivost života.

Vzhledem k tomu, že přání a touhy druhých lidí jsou v podstatě nepoznatelné – nikdy nemůžeme přesně vědět, co si myslí – „druzí“ vás vždy zklamou, protože vás nikdy nemohou znát.

Naše schopnost vyrovnat se s těmito minizklamáními nebo je vnímat jako katastrofální je funkcí jistoty, kterou jsme zažili převážně z raných vztahů s pečovateli. Psychoterapie často funguje stejně tak prostřednictvím momentů přerušení terapeutického vztahu jako momentů spojení. Zkušenost, že nesoulad lze napravit, že není vše ztraceno – může pomoci vštípit dostatečně dobré formy vztahování se.

Aspekt chybějícího kousku je v našich vztazích s druhými lidmi zásadní; někdy se partneři navzájem odstrkují, aby vyvolali pocit ztráty, aby znovu pocítili nějakou touhu. Tento cyklus „odstrč mě – vytáhni mě“ se může ukázat jako návykový, což je vzorec udržovaný naší kulturní idealizací slavných bouřlivých románků, jako byl ten Justina Biebera a Seleny Gomez, nebo dokonce Elizabeth Taylorové a Richarda Burtona – kteří se navzájem odstrkovali a pak se znovu našli vícekrát, než mnozí z nás měli teplých večeří.

Chceme-li mít stabilní vztahy, musíme se obecně smířit s tím, že ztratíme něco z intenzity raných fází vztahu, kdy „ten druhý“ skýtá lákavý příslib našeho uspokojení. To je nešťastný stav.

Čím více rozporuplných, nekonzistentních nebo nevhodných zpráv lidé v raném věku od světa dostávají, čím větší je zmatek v tom, kým mají být, tím je pravděpodobnější, že budou lidi od sebe odstrkovat. Pokud byl například rodič příliš přítomen a posiloval jen určité ideály toho, jaké by dítě mělo být („dobrý student“, „holčička“), může se člověk nevědomě obětovat pro rodiče a snažit se splnit jejich přání za každou cenu. Odstrkování lidí se zde může jevit jako jediné východisko.

Pokud byla touha zvenčí v raném věku zneužívána (fyzicky, sexuálně, citově) nebo zanedbávána, může být blízkost v dospělosti natolik ohrožující, že se vytvoří jakýsi psychologický příkop jako ochrana. Pokud hrozí, že se někdo přiblíží příliš blízko, zejména pokud má člověk pocit, že by mohl být svědkem aspektů svého já, za které se stydí, je odstrčen.

Mnoho lidí přepíná mezi touhou přilnout k druhým lidem, kteří mohou konečně nabídnout obnovující zkušenost, a potřebou udržet si tento psychologický příkop, který kdysi poskytoval tolik potřebné bezpečí. Odstrkávání lidí ve všech těchto scénářích je existenciální strategií přežití, která se stala výchozí, i když není odsouzena k opakování, pokud dokážeme najít podporu pro experimentování se vztahy jinými způsoby.

Důležité je pokusit se zamyslet nad tím, co bychom mohli odstrkovat, když odstrkujeme milovanou nebo dokonce cizí osobu. Může jít o to, že vás daná osoba dráždí nebo vám škodí. Peklem koneckonců mohou být i jiní lidé. Osoba však může být také šifrou někoho z minulosti nebo aspektem sebe sama, který člověk odštěpil a promítl do druhého. Odstrkování lidí v těchto případech může způsobit dočasnou úlevu od úzkosti nebo rozrušení, ale napětí, které vybublalo, se pravděpodobně bude opakovat, pokud se neodstraní základní příčiny.

Znovu a znovu odstrkovat lidi je častým příznakem duševních problémů, jako jsou deprese a traumata. Pokud se vnucený odstup stane jedinou reakcí člověka na svět, vnitřní svět se může stát stejně ochuzeným. V takových případech je důležité pokusit se obnovit některé sociální vazby způsobem, který nepůsobí příliš vtíravě, jinak se spustí obranné mechanismy.

Proto, i když je současný kulturní imperativ mluvit důležitý, může být lepší nejprve někoho pomalu přimět k tomu, aby si přál znovu navázat vztah, například prostřednictvím společné činnosti, která v sobě skrývá menší vztahový tlak, jako je společné sledování filmu.

Tím se dostáváme k tomu, že je důležité mít prostředky, jak se od druhých odpojit, když se jimi cítíme přetíženi nebo nedotíženi. Terapeutická kultura podnítila představu, že se můžeme vždy cítit spojeni s druhými, že bychom se měli vždy cítit uspokojeni. Tyto internalizované imperativy nás mohou nutit odstrkovat lidi, když v nás tento pocit nevyvolávají. Představa, že vždy existuje lepší možnost, nebo pocit viny a studu, který cítíme, když jsme odstrčili někoho, koho máme rádi, nám brání naučit se tolerovat frustraci a zklamání ve vztazích.

Tyto kulturní imperativy mohou také sloužit ke snaze vtěsnat lidi do způsobů bytí ve světě, které neodpovídají jejich sklonům, a proměnit odlišnost v postižení (například vnucováním normativních vztahových cílů někomu s Aspergerovým syndromem, což často vyvolává zoufalé odstrkování).