Nedávno jsem se setkala s rozhovorem, který zpochybnil to, co jsem si myslela, že vím o kontroverzním rituálu známém jako „řezání ženských pohlavních orgánů“ nebo častěji „mrzačení ženských pohlavních orgánů“.

FGC, jak se zkráceně nazývá, spočívá v tom, že starší nebo jiný člen komunity odřízne ženě celý klitoris a stydké pysky nebo jejich část v rámci obřadu, který se často provádí v době, kdy žena dosáhne puberty. Mnoho mezinárodních skupin je znepokojeno FGC, která se hojně praktikuje v některých částech Afriky a na Blízkém východě a je spojována s infekcemi, neplodností a komplikacemi při porodu.

Organizace, jako je OSN, vedou kampaň proti této praxi a vyzývají k jejímu zrušení v rámci celosvětového zdraví a lidských práv. Ale i přes desetiletí trvající hnutí proti ní se míra FGC v některých zemích nezměnila. Zatímco v zemích, jako je Nigérie a Středoafrická republika, se podle průzkumu Population Reference Bureau mladé ženy stále častěji nechávají stříhat, v Egyptě tento zákrok stále podstupuje více než 80 % dospívajících.

Co tedy mohou zahraniční aktivisté – stejně jako místní obyvatelé, kteří jsou proti řezání ženských pohlavních orgánů – udělat pro omezení této praxe? Pro začátek Bettina Shell-Duncanová, profesorka antropologie na Washingtonské univerzitě, která se touto praxí v mnoha zemích zabývá již řadu let, navrhuje používat spíše termín „řezání“ než „mrzačení“, který zní hanlivě a může komplikovat rozhovory s těmi, kdo FGC praktikují.

Sama také zpochybňuje některé běžné mylné představy o FGC, například přesvědčení, že je ženám vnucováno muži. Ve skutečnosti se na udržování tohoto zvyku často nejvíce podílejí starší ženy. Myslela jsem si, že africké dívky jsou drženy a řezány proti své vůli, ale některé z nich se tohoto rituálu účastní dobrovolně a s radostí. Myslel jsem si, že komunity od této praktiky určitě upustí, jakmile se dozvědí o jejích negativních zdravotních důsledcích. A přesto si podle zkušeností Shell-Duncanové většina lidí, kteří FGC praktikují, uvědomuje její náklady – jen si myslí, že výhody převažují.

Další příběhy

Shell-Duncanová se nedávno zapojila do pětiletého výzkumného projektu vedeného Populační radou, jehož cílem je během pěti let snížit počet řezání ženských pohlavních orgánů v deseti zemích alespoň o 30 procent. Mluvila jsem s ní o tom, jak mohou aktivisté, politici i běžní lidé lépe porozumět FGC, aby se vyhnuli odcizení komunit, kterým chtějí pomoci.

Následuje upravený a zkrácený přepis našeho rozhovoru.

Olga Khazan: Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Bettina Shell-Duncan: V roce 1996 jsem odjela do Keni – na sever Keni mezi etnickou skupinu zvanou Rendille. Dělala jsem výzkum anémie, nedostatku železa. Začala jsem se ptát na to, co lidé v komunitě vnímají jako hlavní zdravotní problémy. Mluvil jsem s muži a ženami v celé komunitě a oni vyjmenovali celou řadu věcí: malárie, muži hodně mluvili o nemocech svých zvířat.

Lidé začali říkat: „Nemáme dostatek antibiotik pro naše svatby.“

Byl jsem tak zmatený, co to znamená? Nechápala jsem, o čem to mluví. A oni mě odtáhli stranou a řekli: „Víš, mluvíme o obřízce.“

Řekl jsem: „Vím, co je obřízka. Nechal jsem obřezat svého syna.“

A oni řekli: „Ne, my myslíme pro naše dívky.“

Byl jsem úplně zmatený. A ony si uvědomily, že jsem se nejen oženil, aniž bych byl obřezán, ale že jsem zřejmě porodil děti, aniž bych byl obřezán, což je v jejich kultuře nemyslitelné.

Ty ženy byly mé velmi dobré přítelkyně a zakrývaly si tváře, aby nedaly najevo, jak je odpuzuje představa, že by někdo byl neobřezaný a porodil dítě. Byly, víš, pobouřené.

Khazan: No, počkej, co jsi říkal? Protože já si dovedu představit – a to je asi důvod, proč nejsem antropolog – ale dovedu si představit, že bych v tu chvíli řekl něco nevhodného: „Co tím myslíš? To, co dělám, je v pořádku! … Co to děláš?“

Shell-Duncan: Na druhou stranu jsou to ženy, které žijí v oblasti Afriky ohrožené suchem. Žijí v podmínkách, které jsou tak zoufalé. A jsou chytré. Vědí, jak si v těchto podmínkách poradit. A upřímně řečeno, já mám doktorát, věděla bych, jak vychovávat dítě v takových podmínkách?“

Khazan: Takže když říkají, že nemají dost antibiotik na svatbu, je to proto, že by na svatbě dělaly střih?“

Shell-Duncanová: „To je pravda: Různá etnika to dělají různě. U Rendilů to dělají v rámci první části obřadu. Svatební obřad se táhne několik let.

Je doba, kdy se nevěsta předává ženichovi. Jedná se o kočovný kmen. Žijí v chýších, které jsou vyrobeny z větví. A dělají to tak, že rozeberou chýši matky a otce a větve rozdělí. Získávají zelené větve. Rozdělí je na polovinu – polovinu starých větví, polovinu nových. A postaví dvě nové chýše.

Symbolizuje to dva nové domovy, jakési splynutí obou. A když mají postavenou novou chýši, mají průvod, který jde od rodiny ženicha k rodině nevěsty a přivádí ženicha k nevěstě. A pak mají obřad, při kterém je nevěsta přenesena do nového domu. Ráno se koná část obřízky.

Khazan: A jaký typ obřízky dělají?

Shell-Duncan: Jaký typ obřízky dělají? To je typ 2 podle Světové zdravotnické organizace. Odříznou klitoris a vnitřní stydké pysky.

Khazan: Četl jsem, že jste byl pozván, abyste se na jednu z nich podíval. Kolik té dívce bylo let?“

Shell-Duncan: Dívce bylo šestnáct. Což bylo podle jejich měřítek málo. Většinou jim je 18, 19, 20, zhruba tolik.“

Ženy den předtím chodily do ambulance a dostávaly antibiotika a injekci proti tetanu. Dostávaly čistý jednorázový holicí strojek. Předtím měly tradiční nůž, který se používal, ale ten přestaly používat, a teď má každá nevěsta vlastní čistou žiletku.

Khazan: A vy jste sledoval, jak se to vyvíjí?“

Shell-Duncan: No, pozvali mě. Řekli mi: „Chystá se svatba, nechceš jít?“ „Ne,“ odpověděla jsem. A já na to: „Dobře.“ Tak jsem se zeptal. Vzali mě do té chaty se smíšenými větvemi. Přivedli nevěstu, přivedli obřezávače, ženu, a za ní pár dalších žen. A já jsem jen seděla na kraji v té malé chýši a sledovala, co se děje. Všechno se to odehrálo docela rychle. Pracovala jedna žena a další ženy držely každou nohu. Obřezávač přišel a zvedl tu látku, kterou měla žena obtočenou kolem sebe. Obřezávač si klekl a udělal v podstatě toto.

A bylo hotovo. Na její tělo nalili trochu vody s bylinami, které se v ní vařily. Přenesli ji na takovou malou půdu.

Po chvíli se všichni podívali, jestli je řez v pořádku, a potom začali vařit čaj. Jedna žena vyšla ven a oznámila, že obřízka byla úspěšná. Lidé začali opékat jehněčí, maso. O chvíli později přišli k chýši bojovníci a začali zpívat a tančit chvály nevěstě a ženichovi. To trvalo několik hodin. Probíhala úplná oslava. Byl jsem z toho úplně zmatený. Seděl jsem tam a tak nějak jsem si říkal: „Viděl někdo to, co jsem právě viděl já?“

Khazan: Říkala si ta dívka: „Ne, tohle mi nedělejte!“, nebo si říkala: „Tohle se děje?“

Shell-Duncan: Ne, ne, byla pyšná. Seděla tam stoicky a dívala se do ohniska. Nemrskala sebou, a to je zřejmě opravdu důležitá součást toho, jak dát najevo svou vyspělost: Dokážeš vydržet bolest? Ukazuje to, že jsi zralá čelit těžkostem, které tě jako ženu čekají.“

O něco později jsem se omluvil a běžel zpátky do chaty, kde jsem bydlel, a cestoval jsem s malou lékařskou brašnou první pomoci. Běžela jsem zpátky do chaty a dala jí tyhle kodeinové tablety. Ženy se ptaly: „Co to je, co to je? Léčí to malárii?“

Řekl jsem: „Ne, ne, to není na malárii.“

Řekly: „Obnovuje to plodnost?“

Řekl jsem: „Ne, to je jen na bolest pro nevěstu.“

Řekl jsem: „Ne, to je jen na bolest pro nevěstu.“

Řekl jsem: „Ne, to je na bolest pro nevěstu. Dal jsem to nevěstě a dal jsem jí návod, jak to používat.

Nevěsta vyšla ven a připojila se k tanci. Málem jsem umřel. Myslel jsem si, že musí být na kodeinu, ale nebyla. Byla radostná. Nechápala jsem, co je na tom radostného.

Později jsem si však vzpomněla, že když jsem rodila svého prvního syna, měla jsem velmi těžký porod. Po narození mého syna všichni na porodním sále bouchli láhev šampaňského. Připadala jsem si, jako by mě srazil náklaďák Mack a oni si připíjeli šampaňským. Ale byla to dobrá bolest, a taková byla i tato. Z té dívky se stala žena.

Když jsem se tam po dvou letech vrátil, ta dívka za mnou přišla a vrátila mi prášky. Řekla: „Vy to nechápete, tohle není náš způsob. A kdybych to neudělala, nebyla bych teď ženou.“

Pochopil jsem proč. A respektovala jsem ji.

Khazan: Jo. Takže, páni. Největší otázkou pro mě asi je, v čem vidí přínos? Jsou tam nějaké výhody?“

Shell-Duncan: To neplatí všude, ale tam, tam to není o panenství. Není to o skromnosti. A je to i v některých jiných kulturách. Rendilové jsou sexuálně aktivní před svatbou, a to jak muži, tak ženy. A je to naprosto kulturně přijatelné.

Žena jde žít do rodiny svého manžela a je to součást začlenění mezi ostatní ženy, jejichž identita je obřezaná žena. Je závislá na své tchyni a manželově příbuzenstvu. Takže je to součást začlenění do této ženské sítě, která je opravdu důležitá.

Také pro nás platí, že věříme, že těla jsou přirozená a dokonalá. Ne každý tomu věří. Někteří lidé v Africe věří, že těla jsou androgynní a že všechna mužská a ženská těla obsahují mužské a ženské části.

Takže mužská předkožka je ženská část. A pro ženu je pokrývka klitorisu mužskou částí. Myšlenka stát se zcela zformovanou ženou zahrnuje i to, že bude odříznuta – že bude z těla odstraněna jakákoli část, která se trochu podobá mužské.

Khazan: To mi vlastně dává logický smysl. Máme holení nohou nebo nošení make-upu. Máme divné věci, které děláme a které jsou méně bolestivé. Ale ta bolest v jejich případě je tak trochu aspektem „dokazování si“.

Shell-Duncan:

Khazan: Takže to bylo v roce 1996. Dělá to ta skupina ještě pořád?

Shell-Duncan:

Khazan: Vůbec to nekleslo?

Shell-Duncan:

Khazan: Jaké další důvody k tomu mají lidé v jiných zemích?

Shell-Duncan: Jaké další důvody k tomu mají lidé v jiných zemích?

Khazan: A odkud se bere podpora pro tuto praxi?

Shell-Duncan: Například v některých muslimských skupinách se mluví o tom, že se to propaguje jako čistota a že je to čistota, kterou potřebujete k modlitbě k Alláhovi: Je to takový feministický argument, že jde o kontrolu žen, ale také jejich sexuality a sexuálního potěšení. Ale když mluvíte s lidmi v terénu, slyšíte je také mluvit o tom, že je to věc žen. Jako že o tom mají rozhodovat ženy. Když se podíváme na údaje napříč Afrikou, podpora této praxe je silnější mezi ženami než mezi muži.

Takže argument patriarchátu prostě není jednoduchý. Ženská obřízka je součástí vymezení postavení zasvěcených a outsiderů. Patříte do této skupiny starších žen, které mají ve své společnosti moc?“

Khazan: Jaké jsou z lékařského hlediska škody? Proč se tomu lidé snaží zabránit?“

Shell-Duncan: WHO se podařilo prokázat statisticky významnou souvislost mezi FGC a určitými riziky z hlediska porodnických výsledků. Věci jako úmrtí kojenců, krvácení.

V Gambii byla provedena studie – zkoumali pravděpodobnost výskytu pohlavně přenosných infekcí a pánevních zánětlivých onemocnění, a ta byla pozitivní, ale samozřejmě nemůžete dokázat, že obřízka je příčinou.

Khazan: Vědí tyto komunity o zdravotních důsledcích?

Shell-Duncan: Jednou z věcí, kterou je důležité pochopit, je to, že lidé vidí náklady a přínosy. Jsou to jistě náklady, ale přínosy jsou okamžité. Pro ženu z Rendille: Budete moci legitimně porodit? Nebo jinde, budete řádnou muslimkou? Budeš mít utlumenou sexuální touhu a budeš pannou až do svatby? To jsou obrovské úvahy, a tak když převážíte a zamyslíte se nad tím, výhody převáží nad náklady.

Na začátku kampaní bylo jednou ze strategií poučit lidi o zdravotních rizicích, která pro ně většinou nebyla žádnou novinkou.

Některé kampaně hovořily o infibulaci, což nebyla nejčastější forma FGC. Infibulace je nejzávažnější formou. Tehdy se rozříznou malé stydké pysky, rozříznuté okraje se sešijí a ponechají otvor pro moč a menstruační krev. Částečně ho otevřou pro pohlavní styk a pro porod. Ale to je asi 15 procent případů.

Takže aktivisté říkali: „Podívejte se, jak je to hrozné.“

A lidé v těchto komunitách říkali: „No, to je možná pravda v Somálsku, ale my to tady neděláme.“

Tady byla skutečná mezera v důvěryhodnosti.

Další věc, která se může stát, je, že stále častěji, jeden z velkých trendů v západní Africe je jít ke zdravotníkům a nechat si provést obřízku tam. Myslí si: „Pojďme k lékaři, aby to bylo bezpečnější.“

Na některých místech byla ve zdravotnických zařízeních zakázána. Takže si pak zdravotní sestry braly roční dovolenou a chodily do svých domovských obcí a prováděly ji.

Khazan: Myslíte si, že je celosvětově nutné, abychom pracovali na tom, aby se to zastavilo?

Shell-Duncan: Není pochyb o tom, že je to globálně-zdravotní problém. Ve Spojených státech jsou dospělé ženy schopny dát souhlas k chirurgickým zákrokům. Co by však bylo potřeba udělat, aby se žena v africké zemi dostala do stejné pozice a byla schopna dát souhlas? Společenský tlak je tak silný, že by žádná žena nikdy nemohla souhlasit. Všichni by se na ni vrhli. To je ten problém. Proč my můžeme dát souhlas a oni ne?“

Khazan: Takže sdělení o dopadu na zdraví nemusí nutně fungovat. Co dalšího víme, že nefunguje?“

Shell-Duncanová: „Nefunguje: Velkou novou strategií jsou právní zákazy. Nyní byly zákazy zavedeny do zákonů v mnoha afrických zemích – 22 zemí má konkrétní zákony. Několik zemí má také ústavní dekrety, které to zakazují. Posun od lékařského argumentu k lidskoprávnímu znamená, že se žena může obrátit na stát s žádostí o ochranu. To je velký rozdíl.

Výsledky byly smíšené. Tam, kde jsme pracovali, jsme byli na hranicích se Senegalem. Lidé jeli navštívit příbuzné do Gambie a nebyli si jisti, jestli to, co udělali, bylo nezákonné, nebo ne. A nebylo, ale nevěděli to. Ptal jsem se, jestli znají konkrétní případy stíhání. Nikdo o žádných případech stíhání nevěděl. Nemohli nám nic říct.

Khazan: Také jsem se dočetl, že v průzkumech velké množství žen a mužů už tuto praxi nepreferuje, ale své dcery nechávají řezat bez ohledu na to. Proč to stále dělají?

Shell-Duncan: To není individuální chování. Pokud se například rozhodnu, že chci zhubnout a že začnu denně cvičit, mohu se tak rozhodnout sama. Pokud se rozhodnu, že nechci obřezat svou dceru, není to individuální chování. Musela bych se zodpovídat manželovi, tchyni, tchyně by se musela zodpovídat svým přátelům v celé komunitě, tchán by se musel zodpovídat lidem v komunitě, takže je tu společenský tlak. Takže pochopit, co je kolektivní rozhodnutí a co individuální, je opravdu důležité. Můžete jít a říct individuální matce, jaká jsou zdravotní rizika, a ona vám může věřit, ale to především neznamená, že má pravomoc učinit toto rozhodnutí, nebo dokonce že má pravomoc předat tyto informace své tchyni a dalším starším lidem ve společnosti, kteří rozhodují. Kdo chce být první, kdo se změní? Kdo chce být tím divným?

Khazan: Jaká se zdá být strategie vymýcení, která by mohla fungovat vzhledem k těmto tlakům?

Shell-Duncan: To, co si začínáme uvědomovat, je, že programy zaměřené na jednotlivé matky jsou naprosto neúčinné. Matky nejsou výhradně zodpovědné za rozhodování o svých dcerách. Musíme se zaměřit na lidi, kteří jsou v širší rodině, a víme, že musíme zjistit, kdo jsou v těchto rodinách autority a kdo na ně má v komunitě vliv. Musíme se věnovat starším mužům, ale také starším ženám.

Khazan: A co jim říkáte?

Shell-Duncan: To je součástí našeho výzkumného projektu. Především musíme pochopit, že to lidé dělají proto, že chtějí zajistit budoucnost svým dívkám, jako každý rodič všude na světě. Chtějí se ujistit, že jejich děti budou v pořádku i nadále. Když přijdou do Evropy nebo do USA, mnoho uprchlíků si velmi rychle uvědomí, že blaho jejich dívek není nejlépe zajištěno tím, že budou pokračovat v ženské obřízce, že to v tomto prostředí nemá smysl. Chtějí, aby šly na vysokou školu.

Jde o rozhovor na téma: Jak nejlépe zajistit budoucnost svých dětí? Budoucnost pro jejich dívky už nemusí být nejlépe zajištěna tím, že budou obřezané.