Někdy se po vytrhnutí na vlas podívám zblízka, abych si ověřila jeho nedokonalý, hrbolatý tvar a zjistila, zda je kořínek neporušený. V den, kdy si s něčím lámu hlavu, často nacházím vlasy po celém stole, obkreslují papíry nebo knihy, které jsem četl, jako křída na děsivém místě vraždy.

Nevzpomínám si, kdy to začalo. Rozhodně jsem si vždycky potrpěl na vymačkávání beďarů nebo vytrhávání obočí. Ve dvaceti letech jsem dokázala (ne zrovna šťastně) strávit celý večer vytrháváním jednoho chloupku po druhém z podpaží nebo z linie bikin. Vytrhávání bolí, ale jen dočasně. A jakmile je chloupek venku, cítím zvláštní úlevu.

Tato zvláštnost – trichotillomanie neboli „trich“ – je jedním z několika uznávaných opakovaných chování zaměřených na tělo. Dalšími jsou trhání kůže a kousání do tváří nebo rtů.

Výzkumníci se domnívají, že kompulzivní trhání vlasů se děje proto, aby se zabránilo nadměrné nebo nedostatečné stimulaci. Nuda je pro mě rozhodně spouštěčem. Stejně jako vy si třeba poklepáváte nohou nebo si s něčím pohráváte, u mě je to pokožka hlavy. Naopak, když se snažím pochopit něco složitého, co čtu, předvídatelné, opakující se třídění vlasů mě uklidňuje.

Levá ruka, pravá ruka, levá ruka, pravá ruka.

Z důvodu mého tahání mám uprostřed hlavy malou pleš. Jak vlasy dorůstají, vzniká mi svatozář kratších vlasů, které trčí nahoře. Je to trochu začarovaný kruh, protože ty jsou pak v nejlepší pozici pro trhání.