„Amnon ji tedy nesmírně nenáviděl, takže nenávist, kterou ji nenáviděl, byla větší než láska, kterou ji miloval.“ -Bible, 2. Samuelova, 13:15

„Známost je kořenem nejbližších přátelství, stejně jako nejsilnější nenávisti.“ -Antoine Rivarol

Mnoho svědectví i beletristických děl popisuje situace, v nichž se lidé ocitají v nenávisti k osobě, kterou milují. Zpočátku se to může zdát jako rozpor, neboť jak může člověk milovat a zároveň nenávidět stejnou osobu? Diskuse o tomto problému vyžaduje rozlišovat mezi logickou konzistencí a psychologickou kompatibilitou. Nenávist k milované osobě může být konzistentní zkušeností, ale vyvolává potíže týkající se její psychologické kompatibility.

Láska a nenávist jsou často popisovány jako diametrálně odlišné; v tomto případě není možné mluvit o nenávisti k milované osobě, aniž bychom se dostali do logického rozporu. Proti tomuto popisu lze vznést dva hlavní argumenty. Za prvé, láska má širší záběr než nenávist, neboť se vztahuje na více vlastností objektu. Zatímco tedy při nenávisti je objekt považován v zásadě za špatného činitele, při romantické lásce je objekt vnímán jako dobrý a přitažlivý. Za druhé, existuje mnoho odrůd každé emoce (a existuje více druhů lásky než nenávisti) a každý druh nemůže být přesným opakem všech ostatních druhů jiné emoce.
Láska a nenávist jsou spíše odlišné než protikladné zkušenosti: V některých aspektech jsou si podobné a v jiných odlišné. Vzhledem ke komplexní povaze lásky a nenávisti je pravděpodobné, že když lidé popisují svůj vztah jako vztah lásky a nenávisti, mohou mít na mysli různé rysy každého prožitku.

Těžkosti, které vznikají v důsledku pociťování nenávisti a lásky k milované osobě, a to nejen ve stejném okamžiku, ale i po delší dobu, spočívají v obtížném vyrovnávání se s hlubokou citovou disonancí. Ačkoli přítomnost smíšených emocí není nutně záhadná, přítomnost různých emocí, které jsou zároveň hluboké a všeobjímající vůči téže osobě, jako je láska a nenávist, se zdá být psychologicky neslučitelná.

Lidé popisují svůj vztah jako vztah lásky a nenávisti, když jsou okolnosti takové, že se zaměření pozornosti mění za různých podmínek; z toho vyplývá změna citových postojů. Když milenec zaměřuje svou pozornost na moudrost své partnerky, velmi ji miluje. Když myslí na ponížení, které mu přináší, nenávidí ji z duše. Lidé tedy mohou říci: „Nenávidím tě, pak tě miluji. . . Pak tě nenávidím, pak tě miluji ještě víc“ (Celine Dion); nebo „Někdy tě miluji, někdy tě nenávidím. Ale když tě nenávidím, je to proto, že tě miluji“ (Nat King Cole). Takové případy lze vysvětlit s ohledem na skutečnost, že citové prožitky jsou dynamické a různé vnější a osobní okolnosti často mění náš citový postoj k téže osobě.

Láska se může stát živnou půdou pro vznik nenávisti. Když intenzita a důvěrnost lásky zkysne, může vzniknout nenávist. Za těchto okolností slouží nenávist jako komunikační kanál, když jsou jiné cesty zablokovány, a funguje k zachování silné blízkosti vztahu, v němž je spojení i odloučení nemožné. Vezměme si následující svědectví muže odsouzeného za vraždu své manželky (citované v knize Ve jménu lásky): „Ženu vždycky nezabijete, necítíte k ní žárlivost nebo na ni nekřičíte, protože ji nenávidíte. Ne. Protože ji milujete, to je láska.“ Není pochyb o tom, že láska může být nesmírně nebezpečná a lidé se ve jménu lásky (a náboženství) dopouštěli těch nejstrašnějších zločinů.

Tvrzení, že láska a nenávist existují současně, je obtížněji vysvětlitelný případ; zde je třeba pochopit, jak mohou být dva tak odlišné postoje zaměřeny na stejnou osobu ve stejnou dobu. Žena může říci, že svého partnera obecně vroucně miluje, ale nenávidí ho kvůli jeho nepoctivosti. V souladu s tím lidé říkají něco takového: „Miluji tě a nenávidím zároveň“. V takovém postoji jsou hluboká pozitivní a negativní hodnocení zaměřena na různé aspekty osoby. Podobně může nesezdaná osoba v mimomanželském vztahu hluboce milovat vdanou osobu a zároveň nenávidět milovanou osobu za to, že dává přednost udržování svazku s manželem. Stejně tak můžeme někoho nenávidět, protože ho milujeme a nejsme schopni se od své lásky k němu osvobodit, nebo proto, že tato láska není opětována.

Zajímavé je, že naše touha po výlučnosti vzniká při romantické lásce, ale ne při nenávisti. Naopak v nenávisti chceme, aby náš negativní postoj sdíleli i ostatní. Zdá se přirozené, že chceme sdílet své negativní štěstí s ostatními, zatímco pozitivní část si chceme nechat pouze pro sebe. V pozitivních emocích, kdy jsme šťastní, jsme otevřenější pozornosti druhých lidí, ale zdroj svého štěstí si více střežíme.

Shrneme-li to: nenávidět toho, koho milujeme, je z logického hlediska možné, protože to nemusí nutně znamenat rozpor. Tento jev však s sebou nese hlubokou emocionální disonanci, což následně snižuje počet takových případů.