Epistemologie neboli teorie poznání je obor filozofie, který zkoumá povahu poznání, vztah mezi poznáním a pravdou a původ přesvědčení. Je odvozena od řeckého slova „epistēmē“, které znamená „poznání“.

Uvodní lekce v mém kurzu epistemologie přinesly základní rozdíl mezi slovy jako pravda, víra a poznání. Utvářely primární pojmy a předpoklady nezbytné pro pochopení názorů slavných filozofů a toho, co k tématu říkali. S překvapením jsem zjistil, že moje víra v objektivitu poznání byla zničena během první půlhodiny přednášky, protože poznání nabylo zcela jiného významu a účelu.

Odvěké otázky filosofie, jako například jak definovat poznání, odkud pochází poznání, zda je poznání možné, jak můžeme poznávat a jak poznání souvisí s pravdou, nabývají zvláštního rozmachu v dnešní době, kdy si každou otázku, která člověka napadne, lze jednoduše vyhledat na internetu a výsledky se zobrazí během několika sekund. S miliony zdrojů a přehršlí informací je těžké rozeznat pravé zdroje od těch falešných. To přináší další zásadní otázku:

Jak je možné zdroj přece jen uznat za pravý?“

Protože jsou všechny zdroje do jisté míry přibarvené a zkreslené, neexistuje způsob, jak odhalit „absolutní pravdu“. Ve skutečnosti absolutní pravda sama o sobě neexistuje. Epistemologie je důležitá, protože určuje kontury našeho myšlení. Moderní epistemologie je spojením dvou základních teorií – empirismu a racionalismu, a jak střet mezi nimi dává vzniknout různým teoriím a otázkám.

Empirismus je teorie, podle níž se poznání získává ze smyslů. Zastávali ji filozofové jako John Locke, David Hume a George Berkeley, byla nadšena nástupem experimentální vědy a rozvíjela se po celé sedmnácté a osmnácté století. Na druhé straně racionalismus je teorie, podle níž se poznání získává používáním rozumu. Rozumu je zde přisuzována vyšší priorita než zkušenosti a je prosazován jako základní východisko při rozhodování o jistotě poznání. Mezi klasické racionalisty patří René Descartes, Immanuel Kant a Gottfried Leibniz. Obě školy mi přišly stejně zajímavé, ale v jistém ohledu neúplné, i když tvoří vzájemně vyčerpávající soubor způsobů získávání poznání.

První dva filozofové, kteří mě napadají, jsou John Locke a biskup Berkeley. Locke, britský empirik sedmnáctého století, považoval svou filozofii za doplněk newtonovské fyziky a tvrdil, že existují dva druhy kvalit, primární a sekundární. Primární kvality jsou fyzikální vlastnosti, jako je tvrdost, hmotnost nebo vlnová délka, a vztahují se k fyzikálním pojmům kvantifikace. Sekundární kvality jsou naproti tomu subjektivní a získávají se prostřednictvím bezprostředních smyslových vstupů, jako je chuť, vůně nebo textura. Berkeley byl anglo-irský empirik osmnáctého století, který věřil, že bytí se rovná vnímání. Kriticky se vyjadřoval k Newtonovi a tvrdil, že existují pouze sekundární kvality, protože jen ty jsou vnímatelné. Vycházeje z křesťanství, oslavoval Boha jako stálého vnímatele, čímž zdůvodňoval existenci předmětu, i když není v dohledu člověka. Ačkoli mi jeho filozofie navenek zněla docela přesvědčivě, těžko jsem mohl souhlasit s předpokladem, že sekundární kvality vůbec neexistují. Netušil jsem, že nás teprve čeká seznámení s dalším radikálním filosofem, Davidem Humem.

Hume byl dalším empirikem s viditelně odlišnou příchutí ve svých argumentech. Skotský filozof osmnáctého století naléhavě tvrdil, že poznání pochází ze smyslových zkušeností a všechny vjemy lidské mysli lze bezpečně zařadit buď do dojmů, nebo do idejí. Ideje vznikají z dojmů a dojmy staví existenci hmoty na pranýř. Dále uvedl teorii indukce a kauzality s tím, že neexistuje nic takového jako dvojice příčin a následků, pouze korelace událostí ve vesmíru. Takže říci, že oheň způsobil popáleniny, je improvizovatelné; pouze existuje korelace mezi ohněm a popáleninami. Prosazoval také svazkovou teorii osobní identity a s jemnými rozdíly sdílel Buddhovu myšlenku „žádného já“.

Na rozdíl od empiriků racionalisté diskutovali o tom, že poznání pochází ze struktur mysli a racionálních principů. Nejvýznamnějším racionalistou probíraným ve třídě je René Descartes, francouzský filozof sedmnáctého století, který vyslovil slavný filozofický výrok „Cogito ergo sum“, což znamená „Myslím, tedy jsem“. Podle něj je pevným základem principů rozumu myslící já. Úplně empirickou myšlenku neberu vzhledem k tomu, že vnímání a pocity se v různých kulturách, skupinách, a dokonce i u jednotlivců liší. Jak by také člověk zdůvodnil existenci modré barvy řekněme někomu, kdo se narodil slepý? Existují tedy určité věci, které existují mimo vnímání. Jsme slepí k nesčetným dalším barvám a vlnovým délkám, které lidské oko nedokáže vnímat. To však nepopírá jejich existenci. Racionalismus opět nemůže vysvětlit všechny existující věci, protože každé poznání nelze získat apriorně (před zkušeností) a ne všechny lze vysledovat až ke kořenům logiky a rozumu v lidské mysli. Empirismus je jednodušší, neboť racionalismus zahrnuje vrozené poznání či uvažování jako samostatnou nezávislou entitu existující mimo pět smyslů. Racionalismus však rozšiřuje člověka na něco víc než jen na to, co jednoduše prožívá, což zní velmi přesvědčivě, protože kdybychom byli jen o svých smyslech, byli bychom velmi snadno ovladatelní vnějšími silami. Věda by nemohla pokročit bez jemného prolínání obojího, protože integruje jak empirické poznatky, tak i stavění na pozorování pomocí jemného uvažování a logiky.