Konfuciánské pojetí ren

Filozofický význam ren má Konfucius (551-479 př. n. l.), bývalý úředník, který se stal učitelem mladých učenců doufajících v kariéru ve státní správě. Konfucius byl shi, jeden z třídy dříve pozemkových šlechticů, kteří kdysi měli podobné postavení jako středověký evropský rytíř, ale v Konfuciově době již ztratili svá společenská privilegia a sloužili jako učenci-úředníci ve vládě. Konfucius dal termínům, které dříve označovaly aristokratické ideály, morální význam, který se vztahoval na lidi obecně. Výraz ren původně znamenal pohlednost a držení těla mladého ctnostného bojovníka. Konfucius jej přetvořil na poctivost junziho, který příkladem své dokonalosti (de) ovlivňuje ostatní k etickému jednání. Být takovým džentlmenem podle Konfucia nevyžaduje vysoké společenské postavení, krásný zevnějšek ani výmluvný způsob řeči. Spíše vyžaduje, aby člověk ztělesňoval dobrotu ve vztazích s ostatními.

Jeden z Konfuciových výroků o získání ren může vzbuzovat dojem, že jde o snadný úkol. Řekl: „Kdykoli chci ren, mám ho na dosah ruky.“ Vždycky, když chci ren, mám ho na dosah ruky. Přesto také prohlásil, že jeho nejlepší žák Yan Hui byl jedinou osobou, kterou znal a která vykazovala ren po delší dobu, a to pouze po dobu tří měsíců, což naznačuje, že dosažení a praktikování této ctnosti je obtížný nebo dokonce nepolapitelný úkol. Tento paradox byl ještě umocněn tím, že Konfucius opakovaně odmítal tvrdit, že by sám někdy dosáhl ren.

Následující konfuciánští myslitelé nabídli vlastní interpretace ren. Nejvlivnější výklad poskytl zakladatel filozofie Mencius (371-289 př. n. l.), jehož vliv a popularita se staly takovými, že byl znám jako „druhý mudrc“ konfuciánské tradice po samotném Konfuciovi. Podle Mencia je výhonkem (duan; znamená také „počátek“) ren spontánní pocit soucitu a soucítění v lidském srdci a mysli (xin), v místě kognitivních i afektivních funkcí. Jako hlavní příklad uvedl člověka, který vidí malé dítě, jak si hraje na okraji studny a chystá se do ní spadnout. Nemohl by být svědkem této události, aniž by ve svém srdci a mysli nepociťoval obavy o blaho dítěte, ačkoli tento pocit by ho nutně nepoháněl k tomu, aby vykonal morální čin a pokusil se dítě zachránit. Aby se klíček soucitu a soucitu rozvinul v ren a aby se projevila tendence k morálce, musí člověk jednat s laskavostí vůči druhým a tuto laskavost rozšířit na celé lidstvo, pokud je to možné.

.