Žádní sportovci pravděpodobně neztělesňují olympijské heslo Pierra de Coubertina – „rychleji, výše, silněji“ – tak plně jako ti, kteří soutěží v trojskoku. Tato dynamická atletická disciplína se skládá z rozběhu, po němž následují tři po sobě jdoucí fáze: výskok, krok a skok. Vítězem se stává atlet, jehož nejzadnější stopa v písku je nejdále od rozběhového prkna.

Výzkum ukázal, že při dopadu mezi fázemi skoku a kroku může síla, kterou atlet působí na zem, dosahovat až 22násobku jeho tělesné hmotnosti: představte si atleta o hmotnosti 80 kg, který krátce váží 1,7 tuny a musí stát na jedné noze. To je nejvyšší naměřená síla, které je lidská končetina vystavena při jakékoliv úmyslné činnosti (nepočítáme tedy nehody, jako jsou autonehody).

Z tohoto důvodu mají trojskokani silnější kosti než normální lidé; jejich stehenní a holenní kosti jsou totiž silnější a hustší, aby vydržely obrovské síly, kterým musí během závodu čelit.

Kromě neuvěřitelné síly musí být trojskokani také velmi rychlí; nejrychlejší atleti v mužské a ženské disciplíně dopadnou na odrazové prkno rychlostí přibližně 10,5, resp. 9,5 metru za sekundu. Tyto rychlosti jsou podobné těm, které budou k vidění ve finále skoku do dálky.

Ve skutečnosti bylo vypočteno, že nejdelší skoková fáze, která kdy byla naměřena v trojskoku (7,02 metru u Kennyho Harrisona z USA), by odpovídala skoku dlouhému 8,29 metru, kdyby dopadl stylem skoku do dálky. To by mu v Londýně 2012 stačilo na stříbrnou medaili ve skoku dalekém – ale v trojskoku prostě dopadl na jednu nohu a pokračoval dál.

Fyzika říká, že čím výš ve vzduchu se sportovec pohybuje, tím dál doskočí – za předpokladu, že neobětuje svou rychlost. Sportovec tedy musí pečlivě vyvažovat rychlost a výšku svého skoku, aby podal opravdu dobrý výkon. Z tohoto důvodu je technika nesmírně důležitým aspektem trojskoku.

Když Jonathan Edwards v roce 1995 vytvořil současný mužský světový rekord 18,29 metru, přičítal své obrovské zlepšení o 85 centimetrů oproti předchozímu roku osvojení techniky „dvojitého posunu paží“.

Tato technika zahrnuje symetrické kývání oběma pažemi tam a zpět během každé fáze namísto asymetrického kývání pažemi používaného při běhu a chůzi. Jednou z výhod této techniky je, že umožňuje sportovcům déle působit silou na zem, a tudíž se vymrštit výše do vzduchu. Počítačové simulace trojskoku ukázaly, že tato technika dvojitých paží je optimální, a skutečně ji nyní používá většina mužských trojskokanů.

„Dvojitý posun paží“ není snadné provést; trojskok je křehké balancování – sportovci si musí udržet stabilitu a zároveň podstupovat obrovské napětí a zátěž, a to vše při kontaktu se zemí trvajícím pouze jednu až dvě desetiny sekundy. Stačí sebemenší chyba a skok skončí neúspěchem. Tuto techniku používá při soutěžích jen velmi málo atletek – ale pokud chtějí překonat světový rekord Inessy Kravetsové (15,50 m) z roku 1995, možná si ji budou muset osvojit.

Stejně jako pohyb paží je u trojskoku za důležitý faktor považován také podíl jednotlivých fází na celkové skokové vzdálenosti. Obvykle je krok nejkratší fází, která tvoří přibližně 30 % celkové vzdálenosti. Pak atleti buď rovnoměrně rozloží své úsilí ve výskoku a skoku – čemuž se říká „vyvážená technika“ -, nebo zvolí techniku s převahou výskoku nebo skoku, kdy je jedna z těchto fází podstatně delší než druhá.

Nedávné počítačové simulační studie naznačily, že vyvážená technika nebo technika s převahou skoku může být optimální, ale současný mužský olympijský vítěz Christian Taylor – který byl loni velmi blízko překonání Edwardsova světového rekordu – obvykle používá techniku s převahou skoku.

Ať už závodníci v Riu 2016 nasadí jakoukoli metodu, není pochyb o tom, že trénují, aby běhali rychleji, skákali výš a byli silnější než kdykoli předtím. A v tomto smyslu jsou možná opravdu těmi nejlepšími olympioniky.