Sedmiletá válka (1756-1763) byla celosvětovým konfliktem, který zasáhl pět kontinentů, i když v Americe byl znám jako „francouzská a indiánská válka“. Po letech potyček mezi Anglií a Francií v Severní Americe vyhlásila Anglie v roce 1756 oficiálně válku Francii, čímž odstartovala to, co Winston Churchill později nazval „první světovou válkou“. Zatímco Francouzi, Britové a Španělé bojovali o kolonie v Novém světě, pruský král Fridrich Veliký čelil Rakousku, Francii, Rusku a Švédsku. Sedmiletá válka skončila dvěma smlouvami. Hubertusburská smlouva udělila Prusku Slezsko a posílila moc Fridricha Velikého. Pařížská smlouva mezi Francií, Španělskem a Velkou Británií vytyčila koloniální hranice převážně ve prospěch Britů, což později ovlivnilo Francouze, aby zasáhli do války za americkou nezávislost.
Francouzská a indiánská válka
V 50. letech 17. století si Francouzi z velké části nárokovali Kanadu a Velká jezera, zatímco Velká Británie lpěla na svých 13 koloniích na východním pobřeží. Hraniční oblast kolem horního údolí řeky Ohio se brzy stala ohniskem sváru mezi britskými, francouzskými a indiánskými silami, přičemž Evropané toužili tuto oblast osídlit na úkor svých soupeřů. Počáteční ozbrojené konflikty nedopadly pro Anglii dobře; Francouzi vybudovali pevnost Fort Duquesne a spolu se svými indiánskými spojenci opakovaně porazili Brity.
Válka oficiálně vypukla, když byl 22letý George Washington vyslán guvernérem Virginie jako vyslanec k Francouzům a varoval je, aby se drželi dál od oblasti kolem dnešního Pittsburghu. Francouzi to odmítli a cestou z neúspěšné mise se Washingtonovi muži zapletli do potyčky s francouzským táborem, při níž byl zabit francouzský praporčík Joseph Coulon de Jumonville. Washington se oprávněně obával odvety, a proto nařídil výstavbu pevnosti s příhodným názvem Fort Necessity. Bitva u pevnosti Fort Necessity 3. července 1754 (známá také jako bitva u Great Meadows) vyústila v první a jedinou kapitulaci generála Washingtona… a celosvětovou válku.
Washingtona měli brzy následovat v porážce generál Edward Braddock a guvernér Massachusetts William Shirley, kterým se nepodařilo Francouze zastavit. V roce 1756 se britský prezident William Pitt rozhodl zvolit nový postup a začal strategicky financovat pruskou armádu, která se postavila Francii a jejím spojencům. Pitt také proplácel koloniím náklady na budování armád, které měly porazit Francouze v Severní Americe.
Britské vítězství ve francouzské a indiánské válce
Pittův gambit fungoval. První britské vítězství u Louisburgu v červenci 1758 oživilo ochablou náladu armády. Brzy dobyli od Francouzů pevnost Fort Frontenac a v září 1758 dobyl generál John Forbes pevnost Fort Duquesne a na jejím místě obnovil na počest Williama Pitta britskou pevnost Fort Pitt. Odtud britská vojska táhla ke Quebecu a v září 1759 porazila francouzská vojska v bitvě u Quebecu (známé také jako bitva na Abrahamových pláních). V září následujícího roku padl Montreal.
Britové za vlády Jiřího III. nebojovali jen o území v Americe, ale současně se účastnili námořních bitev, které prověřily sílu britského námořnictva. Francouzi museli po prohrané bitvě u Lagosu a bitvě v Quiberonském zálivu v roce 1759 pokus o invazi do Británie zavrhnout. Kromě vítězství v Kanadě porazila Velká Británie francouzské síly na Guadeloupu, Martiniku, Havaně, Manile, v západní Africe a Indii a 16. ledna 1761 vybojovala od Francouzů Pondicherry.
Pařížská smlouva
Pařížská smlouva byla podepsána 10. února 1763, čímž oficiálně skončila francouzsko-indická válka. Britové získali Kanadu, Louisianu a Floridu (posledně jmenovanou od Španělska), čímž se zbavili evropských soupeřů a otevřeli Severní Ameriku pro expanzi na Západ.
Pařížská smlouva rovněž vrátila Francii Pondicherry a vrátila jí cenné kolonie v Západní Indii a Senegalu. Britské vítězství ve francouzské a indické válce zajistilo Anglii pověst světové velmoci se silným námořnictvem, kterou využije k dalšímu budování svého impéria po celém světě. Prohra Francouzů je později inspirovala k tomu, aby se během revoluční války postavili na stranu amerických vlastenců proti Britům.
ČTĚTE VÍCE:
Sedmiletá válka v Evropě
Sedmiletá válka pokračovala tam, kde v roce 1748 skončila válka o rakouské dědictví: rostla míra nepřátelství mezi Pruskem vedeným Fridrichem Velikým a Ruskem. Smlouva z Aix-La-Chapelle neboli Cáchenská smlouva odebrala Rakousku Slezsko a předala je Prusku, což vyvolalo v Rusku obavy z rostoucího vlivu Fridricha v regionu. Fridrich zase uvítal další válku, v níž by mohl získat ještě větší území. S rostoucím napětím mezi velmocemi se změnil evropský systém spojenectví, kterému se začalo říkat „diplomatická revoluce“: Rusko se brzy spojilo s Francií a Rakouskem proti Británii, Prusku a Sasku.
Frederick učinil první krok a zahájil válku v Evropě, když v srpnu 1756 vpadl do Saska, rychle obsadil Lipsko a Drážďany a poté zaútočil na Čechy. Po neúspěšném obléhání Prahy v květnu 1757 získal brzká vítězství u Rossbachu 5. listopadu 1757, kdy pruská vojska porazila Francii a Rakousko, a znovu v bitvě u Leuthenu 5. prosince 1757, kdy Prusové zvítězili nad Rakušany. Právě u Leuthenu začal Fridrich méně spoléhat na šermířské umění a více na palebnou sílu, aby udržel krok s vyspělými zbraněmi svých protivníků.
Přátelé Pruska brzy udeřili zpět: V říjnu 1760 obsadila ruská a rakouská vojska Berlín, tehdejší hlavní město Pruska. Rusové a Rakušané se stáhli, když do boje o jejich hlavní město dorazily pruské posily.
Prusko vítězilo, ale za cenu velkých ztrát. K ukončení války by bylo zapotřebí zázraku – „braniborského zázraku“. Tento zázrak se stal, když se Rusko v roce 1762 stáhlo z války po smrti své vůdkyně carevny Alžběty a nástupu jejího synovce, cara Petra III. na trůn.
Hubertusburská smlouva
Hubertusburská smlouva (známá také jako Hubertusburský mír) mezi Rakouskem, Pruskem a Saskem byla podepsána pět dní po Pařížské smlouvě 15. února 1763. Podle ní byl arcivévoda Josef Rakouský jmenován císařem Svaté říše římské a Slezsko a Glatz připadly Prusku, což dále posílilo moc a vliv Fridricha Velikého a Pruska.