WILLIAM H.SHELDON
Teorie somatotypizace
Při posuzování životních aspektů je třeba vzít v úvahu mnoho věcí. Některé z těchto věcí se týkají toho, na čem zakládáme své myšlenky a co považujeme za pravdivé a co za nepravdivé. Mnoho lidí si neuvědomuje, že náš svět je postaven na myšlenkách teorií. Jednou z teorií, která mě konkrétně zaujala, je konstituční teorie, konkrétně zaměřená na myšlenku somatotypu. U této teorie a myšlenek, které na ni navazují, se zaměřuji na poznatky, které stojí za kriminálním chováním, a na to, jak se konstituční teorie konkrétně zabývá kriminalitou a kriminologií. Nevěřte tomu.
Pro začátek je třeba pochopit, co přesně somatotypizace je. Podle definice je somatotypizace: „struktura nebo stavba těla člověka, zejména do té míry, do jaké vykazuje znaky ektomorfu, endomorfu nebo mezomorfu“ (American heritage, Dictionary.com, 2012). Myšlenku somatotypizace vytvořil americký psycholog W. H. Sheldon; ve svém systému klasifikoval lidské bytosti s ohledem na jejich tělesný typ nebo stavbu těla. Svou klasifikaci založil na třech specifických tělesných typech, kterými jsou: endomorfní neboli kulatý, tlustý typ; mezomorfní neboli svalnatý typ; a ektomorfní neboli štíhlý, lineární typ (Encyclopedia Britannica, Dictionary.com, 2012). Aby bylo možné určit, kdo spadá pod jaký tělesný typ, musí být určeno třímístné číslo somatotypu. V Sheldonově systému se první číslice vztahuje k endomorfii, druhá k mezomorfii a třetí k ektomorfii; každá číslice je na stupnici od jedné do sedmi, přičemž jedna je velmi nízká a sedm velmi vysoká (Encyclopedia Britannica, Dictionary.com, 2012). Jakmile je pro jedince určeno skóre, pomocí Sheldonova systému byste pak měli být schopni určit typ osobnosti daného jedince. S tím se však pojí kontroverze, které budou prozkoumány později.
Tři oblasti tělesných typů je nyní třeba lépe popsat. Podle původního Sheldonova modelu jsou tělesné typy rozděleny takto: dospěl k závěru o třech extrémních typech. Tyto extrémy pak popsal jako tlustý nebo kulatý, svalnatý nebo hranatý a štíhlý nebo lineární; přičemž tyto extrémy se pak spojily ve vyvážený střed. Přímo od Sheldona takto charakterizoval a kategorizoval své vzorky podle tělesných typů, což dnes známe jako somatotypizaci. Pro začátek Sheldon o této teorii napsal čtyři knihy a z těchto čtyř knih byly vyvozeny tyto věci: „jednotlivě i společně tyto knihy přinášejí tři druhy poselství: metodologické (informace o tom, jak postupovat při somatotypizaci), obsahové (aplikace somatotypizace na sociální problémy) a vizionářské či spasitelské (ujištění, že konstituční psychologie může řídit eugenický program a zachránit moderní svět před sebou samým)“. (Rafter, 2007).
Sheldon to tedy v podstatě rozděluje takto: „Tyto tři vrstvy se nazývají endoderm neboli nejvnitřnější vrstva těla, mezoderm neboli střední vrstva těla a ektoderm neboli vnější vrstva těla. Výstelku žaludku, střev a dalších vnitřních orgánů tvoří endoderm. Mezoderm je pak tkáň, ze které vznikají svaly a kosti. Nakonec ektoderm tvoří kůži, nervy a mozek. Považoval za vhodné pojmenovat jednotlivé rozměry tělesného typu podle vrstev tkání, které jsou nejvýznamněji spojeny s jejich dominantními znaky“ (Worldpress, 2011). Jak již bylo řečeno, nejjednodušeji lze klasifikaci vyjádřit takto: endomorfové se jeví jako dominantní střeva, mezomorfové jsou obecně svalnatější a konečně ektomorfové mají vysoce zainvestované nervové a mozkové funkce (Worldpress, 2011). Nyní, když byly tělesné typy rozděleny, to umožňuje zkoumat zákonitosti kriminality spojené se somatotypy a také možné budoucí závěry, které lze z každého ze somatotypů vyvodit.
Po rozsáhlém výzkumu bylo konstatováno, že Sheldon klasifikoval nebo naznačil, že jedinci mezomorfního tělesného typu (jedinci velkých kostí a svalnatého tvaru), jsou náchylnější k páchání násilných a agresivních činů, a proto má kriminalita kořeny v biologii, ve srovnání s ostatními dvěma tělesnými typy a jejich kriminálními vzorci a sklony (Maddan, Walker, & Miller, 2008). Podle některých výzkumů byla Sheldonova myšlenka kriminology zatlačena „zpět do skříně nebo ponechána v neznámu“, protože odborníci na příčiny kriminality nejsou ochotni tuto myšlenku pohřbít, ale zároveň se zdráhají ji vystavit na odiv kvůli nejistotě, jak se tato myšlenka do jejich oboru vůbec dostala (Rafter, 2007). Nejenže tato myšlenka vnesla mezi badatele spoustu zmatku, ale vyvolala také hlubší zamyšlení a zvědavost dalších badatelů, a to do té míry, že „například Wilson a Herrnstein (1985) používají Sheldonovu terminologii a jdou daleko za jeho původní zjištění, když tvrdí, že „všude, kde to bylo zkoumáno, se zločinci v průměru liší tělesnou stavbou od populace jako celku. Mají tendenci být více mezomorfní (svalnatí) a méně ektomorfní (lineární)“ (Rafter, 2007). Vzhledem k tomu, že Sheldon byl první osobou, která zkoumala myšlenku tělesného typu a chování s kriminálními sklony, vzniklo na základě jeho myšlenek mnoho kontroverzí. Jedním z větších trendů v souvislosti s kontroverzí je, že jen velmi málo výzkumníků „vznáší otázky ohledně Sheldonových metod nebo zjištění, zanechávají dojem, že skutečně existuje vztah mezi tělesnou stavbou a kriminalitou – tedy do jisté míry souhlasí se Sheldonovým modelem“ (Rafter, 2007). Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že Sheldonovy myšlenky se podobají myšlenkám v minulosti oblíbeného tématu frenologie a osobnostních charakteristik, ale jak přesné to skutečně je? Takže s náhledem na některé základní kontroverze ohledně této teorie jsou zde uvedeny některé poznatky, které podporují i odmítají Sheldonsovu teorii a zjištění.
U této teorie je třeba zdůraznit jednu věc, a to, že Sheldonsův model a výsledky jsou založeny na mužských tělesných typech, proto se okamžitě objevuje polemika se ženami a jejich vzorci trestné činnosti v důsledku tělesného typu. Sheldon klasifikoval lidi nejen podle jejich tělesného typu, ale také podle jejich temperamentu, který je s každým tělesným typem nejvíce spojen podobným způsobem, z čehož pak vyvozoval sklony jedinců k trestné činnosti. Díky tomu byly temperamenty popsány jako „biologicky podmíněné postoje, přesvědčení a motivace spojené se základními tělesnými typy: viscerotonie (uvolněný, společenský, nenasytný temperament), somatotonie (převládá svalová aktivita a snaha o akci a moc) a cerebrotonie (zdrženlivý, asociální, ovládaný mozkem)“ (Rafter, 2007). Na základě těchto vodítek pak byly vyvozeny Sheldonovy závěry. Z čehož, jak již bylo uvedeno, vyplývá, že jedinci mezomorfního tělesného typu (jedinci velkých kostí a svalnatého tvaru), byli náchylnější k páchání násilných a agresivních činů na základě jejich skóre v oblasti mentální insuficience, zdravotní insuficience, psychiatrické insuficience a trvalého, i když ne nutně kriminálního závadového chování, (Rafter, 2007) a jejich postavení v rámci klasifikace tělesného tvaru a temperamentu (Rafter, 2007). Sheldon si všiml, že z bodového hodnocení na jeho stupnicích, jeho testovaných osob a některých světově známých jedinců vyplývá, že (tito) „adjudikovatelní delikventi fyzicky převyšovali ostatní mládež, vynikali celkovou silou a všeobecnými sportovními schopnostmi“ (Rafter, 2007). Přesné zdůvodnění jejich vyšší pravděpodobnosti páchání trestné činnosti v pozdějším životě. Po jeho rozsáhlém studiu došlo k několika zajímavým zjištěním,
Sheldon tvrdil, že kriminalita je způsobena zděděnou biologickou méněcenností a delikventi jsou méněcenné bytosti než vysokoškolák; jsou to (delikventi) mezomorfové, jejichž chování se řídí jejich svalnatou tělesnou stavbou, a nikoli mozkem, dionýské typy, před nimiž svět potřebuje zachránit….ale i když to prohlašoval, nakonec dokázal pravý opak v tom, že se z jeho skutečných delikventů vyklubali zdraví, energičtí mladí muži, a přesto podle Sheldona jeho seriál o konstituční psychologii prokázal, že biologie je osudová, hlavní determinanta charakteru a chování (Rafter, 2007).
Pozdější badatelé, došli k diskreditaci mnoha Sheldonových zjištění, protože mnoho jedinců, které klasifikoval jako „delikventy“, neporušilo trestní zákony, ale spíše jen mělo predispozice k trestné činnosti (Rafter, 2007), ale že pak také ignoroval klíčové faktory, jako je prostředí jedince v pořadí k jeho tělesné a temperamentové stupnici (Rafter, 2007). Proti těmto zjištěním však Eleanor Glueck (1958) nechala „analýzou pěti rysů charakterové struktury (sociální asertivita, vzdorovitost, podezíravost, emoční labilita a destruktivita) zjistit, že pouze destruktivita má výrazně odlišný vliv na delikvenci tělesných typů, přičemž je mnohem charakterističtější pro delikventní mezomorfy než pro ektomorfy“. V souvislosti se Sheldonem tedy tato zjištění dále poskytují další vysvětlení, proč mohou být určité tělesné typy náchylnější ke kriminálnímu chování: „ačkoli existují obtíže spojené se somatotypizací dětí v dostatečně raném stádiu jejich života, aby bylo preventivní úsilí co nejsmysluplnější, může se ukázat jako žádoucí sestavit predikční tabulky pro každý tělesný typ a použít jako jejich základ ty shluky znaků a sociokulturních faktorů, u nichž bylo v knize „Tělesná stavba a delikvence“ zjištěno, že nejostřeji odlišují delikventy od nedelikventů v rámci každého převažujícího tělesného typu“ (Glueck, 1958). Takže tam, kde se zdá, že Rafter může mít určitý nesouhlas se Sheldonovou teorií, Gluecková, zdá se, zůstává k tomuto tématu poněkud neutrální nebo poněkud negativní v tom, že její výsledky říkají, že „mezomorfové a delikvence“ staví do kontrastu chlapce této tělesné stavby, a to pro ty, kteří představují velkou většinu trvalých delikventů, s chlapci jiných tělesných staveb, a uvádí, které rysy a sociokulturní faktory přispívají nejvýznamněji k jejich delikvenci v kontrastu s ostatními tělesnými typy (Gluuck, 1958). A konečně je zde jedinec, který shledává všechny možnosti, které má jedinec k dispozici, aby se podílel na svém výsledném chování s kriminalitou. Richard Snodgrasse (1951) v závěru svých studií jednoduše říká následující: „metoda studia tělesné stavby by určitě měla využívat techniky antropometrie (včetně indexů disproporcí), somatotypizace a inspekčního hodnocení jednotlivých morfologických znaků“ (Snodgrasse, 1951). V podstatě tím říká, že při snaze zmapovat kriminální vzorce nebo sklony konkrétní osoby nebo osob je třeba vzít v úvahu více než jen tělesný typ nebo temperament. Bez ohledu na to, zda výzkumník Sheldonovu teorii podporuje, nebo odmítá, je pochopení jeho teorie dáno každým jeho zjištěním. Do té míry, že ačkoli můžeme být schopni do jisté míry předpovědět pravděpodobnost, že se jedinec dopustí něčeho takového, jako je spáchání trestného činu, vždy se najde člověk, který se systému vymyká po všech stránkách, což nám umožňuje neustále diskutovat a kritizovat jejich teorii.
Celkově vzato, ani jeden člověk nemá ve svých zjištěních a úvahách o Sheldonově teorii pravdu, ale laicky řečeno, Rafter (2007), to říká nejlépe: „Kriminologové obecně možná drží Sheldonova kostlivce ve skříni, protože si nejsou jisti, co s ním mají dělat. Sociální historie nabízí způsob, jak o Sheldonovi přemýšlet a dokonce ho ocenit, kromě toho, do jaké míry byly jeho závěry správné. Koneckonců přispěl do kriminologického slovníku novými slovy – somatotypizace, endomorfie, mezomorfie a ektomorfie – a jeho fotografická zobrazení představují jednu z nejsilnějších vizuálních rétorik v dějinách kriminologie“ (Rafter, 2007).
Jak již bylo řečeno, Sheldonova teorie postupovala spolu s modernizací světa, ale stala se také velmi váhavým tématem rozhovorů mezi odborníky, zejména kriminology. V průběhu let se Sheldonova teorie musela přizpůsobit nové světové morálce a hodnotám, aby se ve společnosti náležitě prosadila. Významným těžištěm této teorie konstitucionalismu se stala somatotypizace, aby bylo možné někoho definovat podle jeho tělesného typu nebo tělesné stavby. Ačkoli je s touto teorií spojeno mnoho kontroverzí, ukázalo se, že docela převažuje, že tělesný typ mezomorfních jedinců (jedinců velkých kostí a svalnatých tvarů), se zdá být nejpravděpodobnějším kandidátem při předpovídání trendů a vzorců kriminality. Definování jedinců podle jejich tělesného typu se u výzkumníků stalo běžnou praxí, když se snaží mapovat kriminalitu v koordinaci s konkrétními jedinci. Neexistuje „normální“ typ postavy, ale spíše typ postavy, který zřejmě předpovídá kriminální chování. Tato teorie se musela vyvíjet, aby ji bylo možné aplikovat na socioekonomické změny, k nimž došlo v průběhu staletí, a mnoho výzkumníků má na toto téma rozporuplné výsledky s ohledem na její relevanci k pravděpodobnosti kriminality. Z těchto rozporuplných výsledků vyplývá, že za ně může mnoho faktorů, z nichž některé jsou ekonomické postavení, v němž je jedinec vychováván, rodina, vzdělání, komunita; to vše představuje výchovnou stránku jedince, která může, ale nemusí oslabit argument, že problém(y) pramení v biologické struktuře jedince, což přináší aspekt přírody. Z toho vyplývá, že Sheldonova teorie striktně založená pouze na tělesném typu je oslabena, protože pro budoucí jednání jedince je významných více faktorů. Tyto sociální aspekty tedy oslabují Sheldonovo striktně biologické vysvětlení zločinnosti některých jedinců. Sheldonova myšlenka je podobná Lombrosově teorii biologie a zločinců v tom, že „zločinci se fyzicky liší od spořádaných občanů a že tyto rozdíly prokázaly biologické příčiny kriminálního chování“ (Akers & Sellers, 2009). Pro lidi jako Lombroso a Sheldon jsou lidé ovlivněni svým biologickým rozpadem, a to prostřednictvím genů, poruch a základní biologické výbavy. Proto je zločincům biologicky vrozeno páchat trestnou činnost bez ohledu na cokoli dalšího ze socioekonomického světa. Z tohoto pohledu, který někteří mohou vnímat jako důsledek, vyplývá, že neschopnost těch, kteří se narodili se „špatnými geny“, podléhá pravděpodobné budoucnosti v kriminalitě. Jsou tedy předurčeni k tomu, aby se stali zločinci kvůli své biologické výbavě, a jsou pak sociálně znevýhodněni bez ohledu na to, co se snaží dělat, aby se tomu vyhnuli. Tvorba genetické výbavy jedince a z ní vyplývající tělesné typy častěji podporují Sheldonovu somatotypizaci a konstituční teorii.
Co tedy s těmito myšlenkami může systém trestní justice udělat, aby to změnil a zabránil budoucímu nárůstu kriminality Jaká opatření je třeba uplatnit, aby se život těchto jedinců změnil k lepšímu, pokud jsou podle Sheldona nebo Lombrosa geneticky předurčeni být zločinci? Někteří mohou souhlasit s tím, že jedinec je biologicky předurčen ke kriminalitě, ale mnoho dalších teorií poukazuje na to, že kriminální chování je výsledkem mnohem více faktorů. Nemůžeme jít kolem a zničit řadu lidí jen proto, že mají „špatné geny“ nebo biologické faktory, a proto musí v těchto teoriích hrát větší roli socioekonomický aspekt. Musí existovat způsob, jak změnit cestu jedince, který má tyto špatné geny, vlivem jeho rodiny, komunity, vzdělání atd. Nemůžeme tyto lidi nastavit na neúspěch, ale naopak bychom je měli pomocí těchto myšlenek nastavit na úspěch – zasáhnout dříve, než se objeví možnost spáchat trestný čin. Všichni lidé bez ohledu na biologické faktory a tělesné typy by měli mít nárok na stejnou budoucnost. Někteří lidé cítí potřebu naplnit stereotyp, který je jim dán, jen proto, že si myslí, že je to prostředek k dosažení pravidel, ale jiní cítí potřebu vzepřít se systému a jít proti tomu, co pro ně společnost zmapovala jako společensky přijatelné; s tím, že ačkoli tato teorie možná pomohla předvídat a zabránit zločinu, pravděpodobně také způsobila mnoho negativní pozornosti nevinných jedinců. Je zcela jasné, že tato teorie zůstane jen teorií, protože bez ohledu na to, k jakým zjištěním a výsledkům lidé dospěli, vždy existuje možnost dokázat, že je něco špatně, a zdiskreditovat to. Z Sheldonovy teorie vyplývá, že určitý typ těla může představovat možnost, že se jedná o zločince, ale neznamená to, že je to zpečetěno. Musí být spáchán skutečný trestný čin. Nakonec tedy, jak již bylo zmíněno, tato teorie se kriminalistů velmi dotýká, protože nevědí, co s ní dělat nebo jak ji přesně interpretovat. Celkově vzato, ačkoli Sheldon mohl mít některé pozitivně reflektované informace o tom, jak předcházet zločinu, mnoho aspektů v jeho teorii chybělo.