2 Sexuální chování, sexuální kategorie a sexuální identity

Nejdůležitější rozdíl pro sociální konstrukcionismus je mezi sexuálním chováním, kategoriemi a identitami. Kinsey a další (1948) ukázali, že mezi tím, co lidé sexuálně dělají, a tím, jak se identifikují, neexistuje vůbec žádná nutná souvislost. Jestliže podle velmi sporného údaje mělo 37 % mužské populace nějaký druh sexuálního styku s jinými muži až do bodu orgasmu, a přesto se mnohem menší procento hlásilo výhradně k homosexualitě, identita musela být vysvětlena něčím jiným než sexuálními sklony nebo praktikami. Současně se však v 70. letech 20. století mnoho samozvaných homosexuálů „přiznávalo“ v důsledku nového lesbického a gay hnutí. Mnozí viděli v historizaci kategorie homosexuality způsob, jak vysvětlit stigma, které homosexualita nesla. Co vzniklo v dějinách, mohlo být v dějinách změněno. Jiní však jasně věřili, že homosexualita je neodmyslitelnou součástí jejich sebepojetí a sociální identity, že je podstatná pro jejich přirozenost. To bylo jádrem tzv. sociálně konstruktivisticko-esencialistického sporu v 70. a 80. letech 20. století (Stein 1992). Pro mnohé mohla být kritika esencialismu chápána také jako útok na samotnou myšlenku homosexuální identity, jako zásadní výzva těžce vydobytým výdobytkům lesbického a gay hnutí a nároku na uznání homosexuálů jako legitimní menšinové skupiny. Z toho pramenila přitažlivost pozdějších teorií o „gay genu“ nebo „gay mozku“, které naznačovaly, že sexuální orientace je v lidském jedinci zadrátovaná.

V reakci na tyto debaty, kdy se společenskovědní debaty staly znakem rozdílů ve společenském hnutí, je důležité uvést několik jasných bodů. Za prvé, rozlišení mezi chováním, kategoriemi a identitami nemusí nutně vyžadovat ignorování otázek příčinnosti, pouze je pozastavuje jako irelevantní pro otázku sociální organizace sexuality. Sám Foucault to prohlásil: K této otázce nemám absolutně co říci“ (citováno v Halperin 1995). Skutečně důležitou otázkou není, zda existuje biologický nebo psychologický sklon, který odlišuje ty, kteří jsou sexuálně přitahováni lidmi stejného pohlaví, od těch, kteří nejsou. Podstatnější jsou však významy, které tyto sklony získávají, nebo proč se vůbec vyskytují, sociální kategorizace, které se snaží vymezit hranice významů, a jejich vliv na kolektivní postoje a individuální sebepojetí. Sociální kategorizace mají v reálném světě účinky bez ohledu na to, zda jsou či nejsou přímým odrazem vrozených vlastností a sklonů.

Druhou věcí, kterou je třeba zdůraznit, je, že hodnota argumentu o relevanci teorií „homosexuální role“ nezávisí v konečném důsledku na platnosti variant teorie rolí (srov. Whitam a Mathy 1986; Stein 1992). Používání slova „role“ považoval McIntosh (1968) za formu zkratky, která odkazuje nejen na kulturní pojetí nebo soubor představ, ale také na komplex institucionálních uspořádání, která na těchto představách závisí a posilují je. Jeho skutečný význam jako pojmu spočívá v tom, že definoval problém, který vyžadoval zkoumání. Pojmy jako konstrukcionismus a role nejsou nakonec ničím jiným než heuristickými pomůckami pro identifikaci a pochopení problému při studiu sexuality obecně a homosexuality zvláště. Je průhledně zřejmé, že formy chování, identity, institucionální uspořádání, regulace, přesvědčení, ideologie, dokonce i různé definice „sexuality“ se v čase a napříč kulturami a subkulturami nesmírně liší. Hlavním cílem historických a sociálně konstruktivistických studií erotiky bylo problematizovat samozřejmost, denaturalizovat sexualitu, aby bylo možné pochopit její lidské rozměry a závity moci, do nichž je zapletena, to, jak je utvářena v historických silách a událostech a jak je jimi formována. Historizace myšlenky homosexuálního stavu je toho vynikajícím průkopnickým příkladem.

Třetím bodem, který je třeba zdůraznit, je, že bez ohledu na důkazy o podmíněnosti sexuálních identit by to nemělo znamenat, že jednou získané osobní sexuální identity lze snadno odhodit. Skutečnost, že se kategorie a sociální identity utvářejí v dějinách, nijak neoslabuje fakt, že jsou plně prožívány jako reálné. Složitý vztah mezi společenskou kategorizací a utvářením subjektivit a sexuálních identit je ve skutečnosti hlavním tématem psaní o homosexualitě od poloviny 70. let 20. století. Na jedné straně je třeba porozumět klasifikačním a kategorizačním procesům, které formovaly naše pojetí homosexuality – právo, medicína, náboženství, vzorce stigmatizace, formální a neformální vzorce společenské regulace. Na druhé straně je třeba porozumět úrovni individuální a kolektivní recepce těchto klasifikací a kategorizací a boji s nimi. Nejlepší historické práce se snažily udržet tyto dvě roviny pohromadě a vyhnout se jak sociologickému determinismu (jsi tím, co ti diktuje společnost), tak extrémnímu voluntarismu (můžeš být, čím chceš): ani jedno není pravdivé (viz diskuse ve Vance 1989).

Některé z nejzajímavějších prací se pokoušely prozkoumat subkultury, sítě, městské prostory nebo dokonce venkovskou idylu, které poskytovaly prostor, podmínky možností pro vznik osobitých homosexuálních identit. McIntoshův návrh, že koncem sedmnáctého století se v Anglii objevil subkulturní kontext pro výraznou homosexuální roli, měl obrovský vliv. Její znovuobjevení londýnských mollies‘ clubs se stalo východiskem mnoha historických exkurzů (např. Trumbach 1977; Bray 1982). V současné době existuje množství prací, které se snaží ukázat, že subkultury a identity existovaly již před koncem sedmnáctého století, například v raně křesťanském světě (Boswell 1980) nebo v jiných částech Evropy (viz eseje v Herdt 1994), stejně jako se objevují badatelé, kteří tvrdí, že o homosexuálních identitách nemůžeme skutečně mluvit až do konce devatenáctého, nebo dokonce do poloviny dvacátého století (viz eseje v Plummer 1981). Probíhá skutečná historická debata. V důsledku toho by se dnes zdálo pozoruhodné diskutovat o sexuálních identitách (a jejich složitém vztahu k sociálním kategorizacím) bez smyslu pro jejich historický a sociální kontext. Sexuální identity se vytvářejí v dějinách, nikoli v přírodě.