Slovo ideologie v pejorativním významu falešného vědomí se vyskytuje nejen ve spisech samotného Marxe, ale i dalších představitelů tzv. sociologie vědění, včetně německých sociologů Maxe Webera a Karla Mannheima a řady méně významných osobností. Jen málokterý z těchto autorů je v užívání tohoto pojmu zcela konzistentní, ale pro jejich přístup je charakteristická metoda považování myšlenkových systémů za výsledek či výraz určitých zájmů. Nazývají-li takové ideové systémy ideologiemi, považují je za věci, jejichž pravá povaha je skrytá; za úkol sociologického výzkumu považují odhalení toho, co Mannheim nazval „životními podmínkami, které vytvářejí ideologie“.

Z tohoto pohledu nelze například ekonomickou vědu Adama Smithe chápat jako nezávislou intelektuální konstrukci nebo ji posuzovat z hlediska její pravdivosti, důslednosti či jasnosti; spíše je třeba ji považovat za výraz buržoazních zájmů, za součást ideologie kapitalismu.

Sociologie vědění v pozdějších formulacích hledala oporu ve freudovské psychologii (zejména si od Sigmunda Freuda vypůjčila pojmy nevědomí a racionalizace), aby naznačila, že ideologie jsou nevědomou racionalizací třídních zájmů. Toto zpřesnění umožnilo sociologům vědění zbavit svou teorii nepříjemného a nevědeckého prvku holého obviňování; nemuseli již Adama Smithe označovat za záměrného zastánce buržoazního étosu, ale mohli ho považovat za prostého nevědomého mluvčího kapitalismu. Zároveň tito sociologové poznání tvrdili, že freudovská psychologie sama o sobě není o nic menší formou ideologie než ekonomie Adama Smithe, neboť Freudova metoda psychoanalýzy je v podstatě technikou přizpůsobování vzpurných myslí požadavkům a omezením buržoazní společnosti.

Kritici sociologie poznání tvrdili, že je-li veškerá filosofie ideologií, pak i sociologie poznání musí být ideologií jako každý jiný myšlenkový systém a stejně tak postrádat nezávislou platnost; že je-li veškerá zdánlivá pravda zastřenou racionalizací zájmu, pak sociologie poznání nemůže být pravdivá. Bylo naznačeno, že ačkoli Weber a Mannheim inspirovali většinu prací, které byly vykonány sociology vědění, jejich vlastní práce mohou být snad zproštěny této kritiky, už jen z toho důvodu, že ani jeden z nich nepředložil konzistentní nebo jednoznačnou teorii ideologie. Oba používali slovo ideologie v různých dobách různým způsobem. Weber se částečně snažil zvrátit Marxovu teorii, že všechny ideové systémy jsou produktem ekonomických struktur, tím, že naopak ukázal, že některé ekonomické struktury jsou produktem ideových systémů (že například protestantismus vytvořil kapitalismus, a ne kapitalismus protestantismus). Mannheim se naproti tomu snažil v propracovanější podobě obnovit Marxův návrh, že ideologie jsou produktem sociální struktury. Mannheimova analýza však mohla být zastřena jeho návrhem, aby slovo ideologie bylo vyhrazeno pro ideové systémy, které jsou víceméně konzervativní, a slovo utopie pro ideové systémy spíše revoluční nebo milenaristické povahy. Této stipulativní definici však Mannheim nezůstal věrný ani ve své knize nazvané Ideologie a utopie:

Na druhou stranu si byl Mannheim dobře vědom důsledků doktríny, že všechny ideové systémy mají třídní základ a třídní tendenci. Jako východisko z tohoto dilematu si představoval možnost vzniku beztřídní třídy intelektuálů, „sociálně nevázané inteligence“, jak se vyjádřil, schopné myslet nezávisle na základě své nezávislosti na jakémkoli třídním zájmu či příslušnosti. Taková oddělená skupina by mohla doufat, že získá vědění, které není ideologií. Některým čtenářům se zdálo, že tato vize malé elity vynikajících mozků vystupujících nad mýty běžné společnosti staví Mannheima blíže k Platónovi než k Marxovi a vyvolává nové pochybnosti o tvrzení sociologie vědění, že je vědou.

.