Sophie Simmonsová znala své hudební poslání už v době, kdy většina z nás chodila do mateřské školy. „Hudbu jsem chtěla dělat už od svých čtyř let,“ říká v telefonickém rozhovoru pro BAZAAR.com. Když je vaším otcem rocková legenda Gene Simmons ze skupiny Kiss, je tato kariérní cesta jasná. Pětadvacetiletá Simmonsová však vyrůstala mezi celebritami (její matkou je modelka a herečka Shannon Tweedová) a v mladém věku se o slávu nechtěla ucházet.
„Všechno v mém životě bylo už tak jiné než u ostatních dětí, že jsem nechtěla jít do stejného oboru jako moji rodiče a být na rychlé dráze dětské hvězdy,“ říká. „Chtěla jsem to dělat sama a chtěla jsem, aby to bylo těžké a aby to bylo opravdové, když se to stane, ve správný čas, s písničkami, které jsem napsala, ne které mi dali lidé,“ říká.
A těžké to bylo. Simmons vzpomíná, že se setkal se „všemi velkými vydavatelstvími“ a ani jedno mu nenabídlo nahrávací smlouvu. Když pracovala jako nezávislá umělkyně, musela se svým týmem e-mailem obtěžovat Apple Music a Spotify, aby ji zařadily do playlistů v naději, že se zviditelní.
Nakonec se jí to podařilo. Debutový singl Simmonsové „Black Mirror“, který vyšel v únoru, je nyní v playlistech DancePop a Women of Electronic na Spotify, které se mohou pochlubit více než 2 miliony, respektive téměř 111 500 sledujících. Když vyšel poprvé, měl také místo v seznamech Best of the Week a Weekend worthy společnosti Apple.
„Jsem si jistá, že teď labely vidí, že jsme ve všech těch úžasných playlistech, a doufám, že si nakopávají, že nám nechtěly pomoct,“ říká.
Hudba není Simmonsovou první výpravou na výsluní. V televizní reality show se objevila v polovině roku 2000 až na začátku roku 2010 díky pořadům Gene Simmons Family Jewels a Shannon & Sophie. V roce 2012 se zúčastnila soutěže X-Factor. V New Yorku si také vyzkoušela práci modelky a stala se propagátorkou pozitivního přístupu k tělu. (Možná jste sledovali její seriál o tělesné image na YouTube s Refinery29 nebo jste ji viděli v dokumentu „Straight/Curve“, který zpochybňuje tradiční standardy krásy)
V pátek Simmonsová vydává novou píseň „Burn Me Down“. Je to teprve její druhý sólový singl, ale letos – a doufejme, že i po zbytek její slibné kariéry – ji čeká spousta další hudby. V rozhovoru pro BAZAAR.com zpěvačka hovoří o tom, že je nezávislou umělkyní, o svém vztahu k sociálním médiím a o tom, jak se její hudební kariéra liší od kariéry jejího otce.
Simmons napsala skladbu „Black Mirror“ zhruba před rokem, ale byla součástí celkového tříletého procesu hledání toho správného prvního singlu jako sólové umělkyně. Nakonec si tuto skladbu vybrala kvůli jejímu zranitelnému a relativnímu tématu: vlivu sociálních médií na skutečné, lidské vztahy.
„Píseň je o tom, že už nemáme vztahy s lidmi, ale spíše s obrazovkami. Jsme tak okamžitě spokojení, když se rozsvítí, a dělá nás to šťastnějšími než lidé, se kterými v životě skutečně komunikujeme. Napadlo mě, jak je to melancholické, že cítím lásku od neživého předmětu a nenacházím ji v lidech kolem sebe. O tom je třeba mluvit.“
Ano, skladba byla inspirována britským sci-fi seriálem.
„Já a můj bratr sledujeme Black Mirror jako blázni. Milujeme to. A uvědomili jsme si, že fráze ‚černé zrcadlo; odkazuje na to, když se díváš na obrazovku, která je vypnutá a vidíš v ní svůj odraz – to je černé zrcadlo. Říkal jsem si: „To je zajímavý, romantický způsob, jak mluvit o technologiích“. Je to jako pohádka „Zrcadlo, zrcadlo na zdi, kdo je ze všech nejkrásnější“, kterou nám všichni vyprávěli, když jsme byli mladší, a fyzická krása královny Sněhurky byla nejdůležitější na světě. To tak trochu platí i dnes, kdy se díváme na sociální média jako na to černé zrcadlo, ve kterém hledáme potvrzení.“
Její zkušenosti s hudebním průmyslem nejsou stejné jako zkušenosti jejího táty.
„Když dělal hudbu můj táta, bylo to úplně jiné. Vydavatelství si našla nové umělce, které vlastně nikdo neznal, podepsala s nimi smlouvu, investovala do nich všechny ty peníze a vybudovala z nich značky. Proto máme tolik kultovních kapel z 80., 70. a 60. let; hudební průmysl za nimi opravdu stál.
„Ale teď už to tak opravdu není. Setkal jsem se s každým velkým vydavatelstvím. A nenabídli mi smlouvu, protože řekli: ‚Chceme, abys měl miliony sledujících na Instagramu, chceme, abys už měl trendy písničku, a chceme, abys už byl na vrcholu hitparád‘. V duchu jsem si říkala: ‚Já už mám takové štěstí, že nemusím nic chtít, ale nedokážu si představit, jaké to je pro mladé umělce, kteří teprve přicházejí a mají sen být v hudebním průmyslu. Jak se jim vůbec podaří prorazit, když vydavatelské společnosti novým umělcům nedávají šanci? To mi nedává smysl. Nikdy to nepochopím.“
Ačkoli Simmonsová nyní pracuje nezávisle, v budoucnu by uvažovala o spolupráci s vydavatelstvím.
„Samozřejmě jsme chtěli pomoc labelu. Všechno je jednodušší, když máš rozpočet na videoklip, můžeš za ním stát PR a můžeš vystupovat v nočních show… na to všechno jsou potřeba peníze. Když jsi nezávislý umělec, tak si to vlastně platíš jen z vlastní kapsy, a to jsme taky dělali.“
„Pokud se rozhodnou vyjít vstříc a pomoci s dalším singlem, určitě chci najít i nějaké nové umělce, které bychom do projektu zapojili, protože když dostávám šanci já, mám pocit, že je potřeba, aby byli slyšet i ostatní.“
Vyrůstala na oldies.
„Rodiče mi pouštěli Arethu Franklin a Ettu James a Ellu Fitzgerald, The Beatles a Monkees a The Who – to jsou velmi silné popové melodie s vlivem jazzu. Z toho tak nějak dodnes vycházím při tvorbě hudby. Mám prostě pocit, že každá písnička musí mít nějaký osobní vztah, nebo si ji člověk musí alespoň rád zazpívat. Často se mi stává, že slyším písničky, které jsou tak monotónní ve svých emocích, a přála bych si, aby umělci tolik neupravovali zpěv v postatě, aby v nich bylo trochu víc osobnosti.“
Jako bývalá modelka a bojovnice za tělesnou rozmanitost Simmonsová říká, že módní průmysl je stále „daleko od inkluzivity.“
„Myslím, že jsme v bodě, kdy si značky říkají: ‚Nechci se dostat do potíží kvůli tomu, že nejsem inkluzivní, tak mi dejte do kampaně jednu bílou holku s křivkami. To, že máte křivky, ještě neznamená, že je kampaň rozmanitá a že je autentická. Měli bychom najímat ty nejlepší modelky pro danou práci a dívat se na ně jako na celek – co dělají, když nedělají modeling, jaká je jejich osobnost a jestli jsou to dobří lidé.
„Osobně si chci kupovat oblečení od dívek, se kterými se chci přátelit nebo které obdivuji a ke kterým vzhlížím, které mají osobnost; ne tolik typ těla. Na to se ve skutečnosti nedívám. Mnohem raději si koupím něco od Denise Bidotové nebo Hunter McGradyové než od modelky s heterosexuálními rozměry, jejíž názory jsme nikdy na nic neslyšeli. S tím se prostě neztotožňuji.
„Pro mě je nákup oblečení osobní, protože navenek reprezentuje to, kdo jsem uvnitř, a líbí se mi, když holky říkají: ‚Mám na sobě tenhle top, protože se v něm cítím sexy‘ nebo ‚Ukazuje moje válečky, ale to je jedno, moc se mi líbí. Je to pohodlné. Ráda slyším tu opravdovost. Všichni to cítíme, ale z nějakého důvodu to všichni neříkáme.“
Modeling nedoporučuje.
„Nevím, jestli bych se někdy vrátila k modelingu jako obyčejná modelka. Určitě bych to udělala, kdyby mě oslovila nějaká značka a řekla: ‚Spolupracovala bys s námi jako tvář značky?‘ nebo ‚Spolupracovala bys s námi v této konkrétní kampani? Tady je důvod. Ale žila jsem v New Yorku a absolvovala každodenní modelingové castingy a chodila jsem každých pět vteřin do posilovny a hlídala si, co jíte, je to psychicky vyčerpávající a nikomu bych to nedoporučila.
„Když jsem dělala kampaň Adore Me, dostávala jsem od lidí spamy typu: ‚Hele, moje dcera chce být modelkou, co jí poradíš? A já jsem vždycky říkala: „Nedělej to.“ A taky jsem říkala, že to nedělám. Pokud to není váš sen snů, nedělejte to. Protože tě to nejdřív zničí, než tě to postaví na nohy. Být v téhle branži vyžaduje velkou psychickou sílu a holky, které se v ní pohybují už dlouho, jsou tvrdé jako hřebíky. Je to opravdu tak fyzicky náročný průmysl, a dokud se to nezmění, bude v něm spousta psychických problémů.“
Podle ní je hudební průmysl, co se týče přijímání těla, „trochu svobodnější“.
„Rozhodně je tu pořád tlak na to, abychom vypadali jako popové hvězdy nebo vypadali dobře na pódiu či na fotkách. Ten tlak je tu určitě pořád, ale to je jen obecný, společenský tlak. To není konkrétní značka nebo casting, který by říkal, že musím mít velikost mezi 2 a 4, abych vůbec mohla jít na casting. Je to trochu nenápadnější, takže mi to méně zatěžuje mozek a můžu se soustředit na to, že jsem muzikantka. To, jak vypadám, přichází až potom, na rozdíl od toho, jak vypadám jako první, což je příjemná úleva, protože tak by to opravdu mělo být.“
Tento rozhovor byl pro přehlednost upraven a zkrácen.