Patrik Horine
Používání omezovacích prostředků v nemocničním prostředí je častější, než si mnozí zdravotníci uvědomují. V důsledku toho hrozí, že zásady jejich používání budou často nesprávně uplatňovány. To také znamená, že existuje mnoho případů, kdy lze omezování pacientů omezit, aniž by to bránilo poskytování péče.
Nedávné statistiky o používání omezovacích prostředků pro pacienty neexistují, ačkoli studie z roku 2007 v časopise Journal of Nursing Scholarship dospěla k závěru, že se používají v míře 50 na 1 000 pacientských dnů. To znamená zhruba 27 000 pacientů, kteří byli v amerických nemocnicích během daného dne v roce omezováni (Minnick, Mion, Johnson, Catrambone, &Lipzig, 2007). Omezovací prostředky pro pacienty mohou zahrnovat pásy na zápěstí a kotníky, rukavice, vesty nebo dokonce vysoké postranice na lůžku.
Většina zdravotníků nepoužívá omezovací prostředky pro pacienty se zlým úmyslem, ale systematické nadužívání může mít katastrofální následky – jak pro pacienty, tak pro zařízení. Western State Hospital v Olympii ve státě Washington nedávno ztratila certifikaci pro účast v programu Medicare kvůli nadměrnému používání omezovacích prostředků, což toto psychiatrické zařízení stálo 53 milionů dolarů ročně z federálního financování (O’Sullivan, 2018). Podle zpráv z průzkumu byli pacienti v nemocnici omezováni po celé hodiny, přestože nevykazovali žádné známky toho, že by ohrožovali sebe nebo ostatní.
V zařízeních akutní péče se omezovací prostředky nejčastěji používají na jednotkách intenzivní péče v nemocnicích, kde jsou pacienti často v polovičním bezvědomí a jen zřídka zcela při smyslech. Důvodem je obvykle udržet v klidu pacienty, kteří by jinak mohli být ohroženi pádem z lůžka nebo vytažením kritických hadiček z těla. Nemocniční personál se chce vyhnout případům samovolné extubace pacienta (vyjmutí dýchací trubice), protože tento úkon může být fyzicky škodlivý a připravit pacienta o kyslík, zatímco se trubice znovu zavádí nebo vyměňuje.
Někteří zdravotníci mohou mít obavy z ponechání pacientů bez poutání, když u nich hrozí vysoké riziko pádu. Pokud jste si přečetli dostatek zpráv Centers for Medicare & Medicaid Services (CMS) 2567 o pacientech, kteří jsou ve zdravotnickém zařízení vystaveni bezprostřednímu ohrožení nebo bezprostřednímu riziku poškození, narazíte na mnoho vyprávění popisujících vážná zranění a úmrtí související s pády. Předpisy CMS však výslovně zakazují používání omezovacích prostředků při prevenci pádů, protože padající pacient se zúženou pohyblivostí pravděpodobně utrpí ještě větší zranění.
Existují i další důvody pro omezení omezovacích prostředků. Doktor Ravi Parikh, hematolog/onkolog z University of Pennsylvania Health System, v roce 2014 v časopise The Atlantic napsal, že omezovací prostředky jsou často nadužívány. Citoval studie, které naznačují, že zvyšují úzkost pacientů, zvyšují pravděpodobnost, že pacienti budou trpět deliriem, a působí v rozporu s léčebným procesem (Parikh, 2014).
Když společnost DNV GL Healthcare provádí první průzkum nemocnice, nejsou citace týkající se používání omezovacích prostředků pro pacienty neobvyklé. To se stalo v případě nemocnice Sentara Halifax Regional Hospital v Jižním Bostonu ve Virginii. Ta se v roce 2014 sloučila se společností Sentara Healthcare a v důsledku toho změnila akreditační orgány. Inspektoři společnosti DNV GL udělili nemocnici nedostatek na úrovni stavu – jeden stupeň pod zjištěním bezprostředního ohrožení – protože standardním operačním postupem nemocnice Sentara Halifax bylo omezování všech pacientů na jednotce intenzivní péče, což je postup, který není v souladu s pokyny založenými na důkazech.
V rámci akreditačního procesu nemocnic se společnost DNV GL řídí pokyny normy ISO 9001. Tyto směrnice, původně vydané po druhé světové válce ve snaze standardizovat výrobní procesy, společnost DNV upravila pro nemocniční provoz. V současné podobě se zaměřují především na neustálé zlepšování procesů a systémů a odbourávání sil v jednotlivých odděleních.
Sentara využila ISO ke zlepšení interní komunikace a k přepracování pravidel pro používání omezovacích prostředků pro pacienty tak, aby se řídila pokyny založenými na důkazech. Po zavedení nových pravidel se používání omezovacích prostředků v nemocnici téměř okamžitě snížilo o 95 %. Kromě toho se v roce následujícím po změnách snížil počet samoexstubací pacientů o dvě třetiny. Tyto výsledky zřejmě podporují Parikhovu hypotézu, že pacienti držení na lůžku jsou mnohem častěji úzkostní a reagují věcně.
Omezovací prostředky pro pacienty mohou hrát v nemocničním prostředí zásadní roli. Ale dodržování promyšlené, nikoliv příliš opatrné – a tedy tvrdé – politiky může skutečně zlepšit kvalitu péče a výsledky pacientů.
Patrick Horine je prezidentem společnosti DNV GL Healthcare, která akredituje přibližně 500 nemocnic ve 49 státech, jež se účastní programu Medicare. Používání omezovacích prostředků pro pacienty v nemocničním prostředí bude zkoumáno na výročním sympoziu společnosti DNV GL ve dnech 2.-4. října v Denveru.
Minnick, A. F., Mion, L. C., Johnson, M. E., Catrambone, C., & Leipzig, R. (2007). Prevalence and variation of physical restraint use in the acute care settings in the U.S. Journal of Nursing Scholarship, 39(1), 30-37.
O’Sullivan, J. (2018, June 26). Inspekce v Západní státní nemocnici ukázaly opakovaná porušení bezpečnosti a ochrany zdraví. Seattle Times. Převzato 23. července 2018 z https://www.seattletimes.com/seattle-news/politics/inspections-of-western-state-hospital-showed-recurring-health-and-safety-violations
Parikh, R. (2014, 18. srpna). Přehodnocení omezení v nemocnicích. The Atlantic. Získáno z https://www.theatlantic.com/health/archive/2014/08/rethinking-hospital-restraints/375647
.