Host post by Richard Crane

Můj pohled na radost z vítězství v každém hlasování, 1:0.

Všichni to čekali.

Kromě mě.

Po více než 30 letech manželství mi manželka vytáhla trn z paty. Prostě se zvedla a odešla bez předchozího upozornění. Alespoň tak jsem to viděl já.

Když jsem o tom mluvil se svými dospělými dětmi, obě reagovaly stejně.

„Divíme se, že jste to s mámou vydrželi tak dlouho.“

Propána. To bolelo.

Všechna manželství mají těžká místa. Jen jsem si říkala, že my jsme si jich prošli taky dost. Že to nějak vyřešíme. Že obnovíme to, co jsme měli, až naše nejmladší dcera odejde na vysokou.

Chlapče, mýlil jsem se.

Ve skutečnosti mě žena opustila tři týdny po začátku prvního ročníku mé dcery. Počkala, až naše nejmladší odejde na vysokou školu. Abychom neměli žádné svědky. Jen já. A ona.

Žádná šance na poradenství. Žádná šance na usmíření. Jen hodinová výpověď a velké tlusté „sbohem“.

Bylo to v každém ohledu zdrcující.

Dělal jsem cestou nějaké chyby? „Ano.“

Ale to dělá každý manžel. Pokud si myslíte, že nikdy, pak jste natolik odtrženi od reality, že byste to teď opravdu měli přestat číst. Pokud se nedokážeš smířit s tím, že všechna manželství jsou partnerská a oba jste zodpovědní za to, co se stane, máš ve svém životě mnohem větší problémy.“

„Podvedl jsem ji?“

„Ne!“

Ne s jinou ženou. Ale udělal jsem pár opravdu hloupých finančních chyb a neřekl jsem jí o nich. Takže v tomto ohledu ano, pravděpodobně jsem ji podvedl. Ale je tu vysvětlení… racionalizace, kterou tu nebudu rozebírat. Pointa je, že při zpětném pohledu je to největší část toho, kde jsem to podělal. I když se ukázalo, že přede mnou schovávala peníze, takže problémy s penězi byly problémem na obou stranách.

Přestal jsem ji milovat?“

„Možná.“

Přemýšlel jsem o tom hodně. Ve skutečnosti si nemyslím, že jsem ji přestal milovat, ale způsob, jakým jsem ji miloval, se časem rozhodně vyvíjel.

Po třiceti letech vášeň vyprchá. Život se komplikuje. Mění se vaše potřeby. Mění se potřeby vaší manželky. Priority se mohou rychle přeházet. Život by byl nudný, kdyby tomu tak nebylo.

Nejste stejní lidé, jako když jste se před lety brali. Ani vy nemáte být stejnými lidmi. O tom je růst.

Nikdo vám ale neřekne, že růst může často znamenat i odloučení.

To se stává.

A než se nadějete, jste stále manželé. Ale jste také sami.

Pak se stane jedna ze tří věcí.

Zachováte status quo. Vydržíš. Vaše manželská hra a pravidla zůstávají stejné. Protože změna je těžká. Zůstat stejný je nepříjemné, ale v mnoha ohledech také jednodušší.

Nebo své manželství napravíte. To se nestane přes noc. Vyžaduje to hodně úsilí. Vyžaduje to spolupráci. Ale pokud se vám to podaří, stojí to za to, pokud se vám podaří znovu najít vzájemně šťastné místo.

A pak je tu to, co se stalo mně. Vaše manželství umírá bolestivou a zpackanou smrtí. Zřejmě po centimetrech v průběhu času, pokud si dáváš pozor. Podobně jako při porodu dítěte se rozvádíš. Jeden den jste spolu a druhý den už ne.“

Ale dost už té zkázy a sklíčenosti… Chci vám říct, že z odchodu mé ženy vzešlo i pár dobrých věcí. Říkám jim stříbrné stránky rozvodu.

Stříbrné stránky rozvodu

Nejlepší z nich je asi to, že od té doby, co mě žena opustila, jsem neporažený v hlasování o tom, jak chci žít.

Co tím myslím?

Je to jednoduché.

Vyhrávám teď každé rozhodnutí na 1:0.

Thajské jídlo k obědu? No jasně (nesnášela thajské jídlo).

Dívat se na Netflixu na něco s vysokým počtem mrtvol místo vysokého počtu kapesníků? Udělej mi večer dvojdíl „Četa“ a „Zachraňte vojína Ryana“, prosím.

Nechceš dát víko od záchodu dolů před spláchnutím nebo nechat nádobí odležet do rána?

Jít v pátek večer do mé oblíbené irské hospody? Zírat (diskrétně, samozřejmě) na maminky s kalhotami na jógu v obchodě s potravinami? Nechat prádlo hromadit, dokud koš nepřetéká?

Kontrolovat, kontrolovat a dvakrát kontrolovat.

Poslouchat.

Rozvádět se je na nic. Dokonce i když ho chceš. I když se ti po něm uleví.

Takže musíš brát vítězství, kde se dá.

Líbí se mi, že jsem od odchodu manželky neporažený v hlasování 1:0?

A sakra, jo!

Chtěl bych být raději stále ve šťastném manželství?“

Jo, ještě raději…

Ale to se nestane.

Takže místo toho můžu vzít hlasování a dívat se celou sobotu a neděli na fotbal, jestli chci. Vyhrál jsem.

Můžu hlasovat o tom, že si dám k večeři snídani, aniž bych se bál, že budu označen za divného nebo nezodpovědného. Opět vyhrávám.

Můžu hlasovat pro to, abych jel na dovolenou na Havaj, místo abych cestoval přes celou zemi za příbuznými, které jsem stejně nikdy neměl rád. V tomhle vyhrávám ve velkém.

Moji přátelé, zejména ti, kteří jsou ještě ženatí a mají malé děti a kteří mají v životě také spoustu lidí s hlasy, mi občas závidí.

Je to záměr, pokud mám být upřímný. Když se mi naskytne příležitost, krákorám kvůli tomu. Koneckonců je v té jednoduchosti jistá radost z toho, že člověk pokaždé a zatraceně vždycky vyhraje 1:0.

Ale ve skrytu duše jim závidím ještě víc.

Velkou ironií na tom všem je, že člověk, který mě naučil radosti z hlasování 1:0, je ten samý člověk, který mě opustil. Přestože to bylo i moje manželství, nedostal jsem hlas. Žádná šance na vykoupení. Žádná šance na polibek a usmíření.

Vzala si hlas 1:0 a já jsem ten, kdo prohrál.

Co se týče vztahů, bylo to naposledy v mém životě, kdy jsem prohrál hlas 1:0. Vždycky jsem si myslel, že je to tak.

Zajímavé je, že kdybych měl teď možnost rozhodnout, už bych to nikdy nevrátil.

O tomhle jsem hlasoval už dávno.

A jak jde můj nový život dopředu, ukazuje se, že to bylo jedno z nejjednodušších hlasování 1:0, které jsem kdy udělal.

Vypadá to tak, že jsem se rozhodl, že to bude jedno z nejjednodušších hlasování.