Jeho Svatost 14. dalajlama Tändzin Gjatso sám sebe popisuje jako prostého buddhistického mnicha. Je duchovním vůdcem Tibetu. Narodil se 6. července 1935 v zemědělské rodině v malé vesničce nacházející se v Taktseru v Amdo na severovýchodě Tibetu. Ve dvou letech bylo dítě, které se tehdy jmenovalo Lhamo Dhondup, uznáno za reinkarnaci předchozího 13. dalajlamy Thubtena Gyatso.

Dalajlámové jsou považováni za projevy Avalókitéšvary neboli Čenreziga, bódhisattvy soucitu a patrona Tibetu. Bódhisattvy jsou realizované bytosti inspirované přáním dosáhnout buddhovství ve prospěch všech cítících bytostí, které složily slib, že se znovu narodí ve světě, aby pomáhaly lidstvu.

Vzdělání v Tibetu
Jeho Svatost zahájil své klášterní vzdělání v šesti letech. Učební plán, vycházející z tradice Nalandy, se skládal z pěti hlavních a pěti vedlejších předmětů. Mezi hlavní předměty patřila logika, výtvarné umění, sanskrtská gramatika a medicína, ale největší důraz byl kladen na buddhistickou filozofii, která byla dále rozdělena do dalších pěti kategorií: Prajnaparamita – dokonalost moudrosti, Madhjamíka – filozofie střední cesty, Vinája – kánon mnišské disciplíny, Abidharma – metafyzika a Pramana – logika a epistemologie. Pět vedlejších předmětů zahrnovalo poezii, drama, astrologii, kompozici a synonyma.

V roce 1959 zasedla Jeho Svatost ve svých 23 letech k závěrečné zkoušce ve lhaském chrámu Džókhang během každoročního Velkého modlitebního festivalu (Monlam čenmo). Složil ji s vyznamenáním a byl mu udělen titul Geše Lharampa, který odpovídá nejvyššímu doktorátu z buddhistické filozofie.

Vůdcovské povinnosti
V roce 1950, po čínské invazi do Tibetu, byl Jeho Svatost vyzván, aby převzal plnou politickou moc. V roce 1954 odjel do Pekingu a setkal se s Mao Ce-tungem a dalšími čínskými vůdci, včetně Deng Siao-pchinga a Čou En-laje. Nakonec v roce 1959, po brutálním potlačení tibetského národního povstání ve Lhase čínskými vojsky, byla Jeho Svatost nucena uprchnout do exilu. Od té doby žije v Dharamsale v severní Indii.

V exilu se ústřední tibetská správa v čele s Jeho Svatostí obrátila na Organizaci spojených národů s žádostí o posouzení otázky Tibetu. Valné shromáždění přijalo tři rezoluce o Tibetu v letech 1959, 1961 a 1965.

Proces demokratizace
V roce 1963 Jeho Svatost předložil návrh demokratické ústavy pro Tibet , po němž následovala řada reforem k demokratizaci tibetské správy. Nová demokratická ústava byla nazvána „Charta Tibeťanů v exilu“. Charta zakotvuje svobodu slova, přesvědčení, shromažďování a pohybu. Obsahuje také podrobné pokyny pro fungování tibetské správy s ohledem na Tibeťany žijící v exilu.

V roce 1992 zveřejnila Ústřední tibetská správa pokyny pro ústavu budoucího svobodného Tibetu. Navrhovala, že až se Tibet stane svobodným, bude prvním úkolem ustavit prozatímní vládu, jejíž bezprostřední povinností bude zvolit ústavodárné shromáždění, které vypracuje a přijme demokratickou ústavu pro Tibet. Jeho Svatost dal jasně najevo své naděje, že budoucí Tibet, zahrnující tři tradiční provincie U-Tsang, Amdo a Kham, bude federální a demokratický.

V květnu 1990 byla v důsledku reforem Jeho Svatosti plně demokratizována tibetská exilová správa. Tibetský kabinet (kašag), který do té doby jmenoval Jeho Svatost, byl rozpuštěn spolu s Desátým shromážděním tibetských lidových zástupců (tibetský exilový parlament). V témže roce zvolili Tibeťané žijící v exilu v Indii a ve více než 33 dalších zemích 46 členů rozšířeného Jedenáctého tibetského shromáždění na základě principu „jeden člověk – jeden hlas“. Toto shromáždění pak zvolilo členy nového kabinetu.

V září 2001 tibetští voliči v rámci dalšího kroku k demokratizaci přímo zvolili kalon tripu, předsedu vlády. Kalon Tripa jmenoval svůj vlastní kabinet, který pak musel být schválen tibetským shromážděním. Bylo to poprvé v dlouhé historii Tibetu, kdy si lid zvolil své politické vůdce. Od přímé volby Kalon Tripy skončil zvyk, podle kterého měli dalajlámové prostřednictvím instituce Ganden Phodrang v Tibetu světskou i duchovní moc. Od roku 2011, kdy předal svou politickou autoritu zvolenému vedení, se Jeho Svatost označuje za důchodce.

Mírové iniciativy
Již 21. září 1987 v projevu před členy Kongresu Spojených států amerických ve Washingtonu navrhl Jeho Svatost pětibodový mírový plán pro Tibet jako první krok k mírovému řešení zhoršující se situace v Tibetu. Pět bodů plánu bylo následujících:

1. Přeměna celého Tibetu v mírovou zónu.
2. Zrušení čínské politiky přesunu obyvatelstva, která ohrožuje samotnou existenci Tibeťanů jako národa.
3. Respektování základních lidských práv a demokratických svobod tibetského lidu.
4. Obnovení a ochrana přírodního prostředí Tibetu a upuštění od využívání Tibetu Čínou k výrobě jaderných zbraní a ukládání jaderného odpadu.
5. Zahájení seriózních jednání o budoucím statusu Tibetu a vztazích mezi tibetským a čínským národem.

15. června 1988 v projevu k poslancům Evropského parlamentu ve Štrasburku Jeho Svatost dále rozvedla poslední bod pětibodového mírového plánu. Navrhl rozhovory mezi Číňany a Tibeťany vedoucí k vytvoření samosprávného demokratického politického útvaru pro všechny tři provincie Tibetu. Tento subjekt by byl ve spojení s Čínskou lidovou republikou a čínská vláda by nadále odpovídala za zahraniční politiku a obranu Tibetu.

Všeobecné uznání
Jeho Svatost dalajlama je mužem míru. V roce 1989 mu byla udělena Nobelova cena míru za nenásilný boj za osvobození Tibetu. Důsledně prosazuje politiku nenásilí, a to i tváří v tvář extrémní agresi. Stal se také prvním laureátem Nobelovy ceny, který byl oceněn za svůj zájem o globální problémy životního prostředí.

Jeho Svatost procestoval více než 67 zemí na 6 kontinentech. Za své poselství míru, nenásilí, mezináboženského porozumění, univerzální odpovědnosti a soucitu obdržel více než 150 ocenění, čestných doktorátů, cen atd. Je také autorem nebo spoluautorem více než 110 knih.

Jeho Svatost vedl diskuse s hlavami různých náboženství a účastnil se mnoha akcí podporujících mezináboženskou harmonii a porozumění.

Od poloviny 80. let 20. století vede Jeho Svatost dialog s moderními vědci, především v oblasti psychologie, neurobiologie, kvantové fyziky a kosmologie. To vedlo k historické spolupráci mezi buddhistickými mnichy a světoznámými vědci ve snaze pomoci jednotlivcům dosáhnout duševního klidu. Vedla také k doplnění tradičních osnov tibetských klášterních institucí obnovených v exilu o moderní vědu…

Politický odchod do důchodu
Jeho Svatost se 14. března 2011 obrátil dopisem na Shromáždění tibetských lidových zástupců (tibetský exilový parlament) se žádostí, aby ho zbavilo světské moci, neboť podle Charty Tibeťanů v exilu je technicky stále hlavou státu. Oznámil, že ukončuje zvyk, podle něhož dalajlámové měli v Tibetu duchovní a politickou autoritu. Dal jasně najevo, že se hodlá vrátit k postavení prvních čtyř dalajlamů a zabývat se pouze duchovními záležitostmi. Potvrdil, že demokraticky zvolené vedení převezme plnou formální odpovědnost za tibetské politické záležitosti. Formální úřad a domácnost dalajlamů, Gaden Phodrang, by od nynějška plnily pouze tuto funkci.

Dne 29. května 2011 Jeho Svatost podepsala dokument, kterým formálně předala svou světskou moc demokraticky zvolenému vůdci. Tím formálně ukončil 368 let starou tradici, kdy dalajláma fungoval jako duchovní i světská hlava Tibetu.

Budoucnost
Již v roce 1969 dala Jeho Svatost najevo, že o tom, zda má být uznána dalajlámova reinkarnace, rozhoduje tibetský lid, Mongolové a obyvatelé himálajských oblastí. Vzhledem k absenci jasných pokynů však existovalo jasné riziko, že pokud by dotčená veřejnost vyjádřila silné přání uznat budoucího dalajlamu, mohly by zájmové skupiny zneužít situace k politickým cílům. Proto byly 24. září 2011 zveřejněny jasné pokyny pro uznání příštího dalajlamy, které neponechávají žádný prostor pro pochybnosti nebo klamání.

Jeho Svatost prohlásil, že až mu bude kolem devadesáti let, bude se radit s předními lámaisty tibetských buddhistických tradic, tibetskou veřejností a dalšími zainteresovanými lidmi se zájmem o tibetský buddhismus a posoudí, zda by instituce dalajlamy měla pokračovat i po něm. Ve svém prohlášení se rovněž zabýval různými způsoby, jakými by mohlo být uznání nástupce provedeno. Pokud bude rozhodnuto, že by měl být uznán patnáctý dalajlama, odpovědnost za to ponesou především příslušní úředníci dalajlamova fondu Gaden Phodrang. Ti by se měli poradit s různými hlavami tibetských buddhistických tradic a spolehlivými přísežnými ochránci dharmy, kteří jsou nerozlučně spjati s dalajlamovou linií. Měli by si od těchto zainteresovaných stran vyžádat radu a pokyny a provádět postupy vyhledávání a uznávání v souladu s jejich pokyny. Jeho Svatost prohlásila, že v tomto ohledu zanechá jasné písemné pokyny. Dále upozornil, že kromě reinkarnace uznané takovými legitimními metodami by nemělo dojít k uznání nebo přijetí kandidáta vybraného pro politické cíle kýmkoli, včetně zástupců Čínské lidové republiky.

.