Stáhnout PDFStáhnout eBook (ePub)

Cíl tohoto článku

V tomto článku nastíníme naše chápání různých druhů služeb v církvi. Raději používáme výraz „druhy služby“ (1 Kor 12,5) v církvi než pozice. Kristus nás vyzývá, abychom v církvi sloužili, a ne abychom usilovali o pozice. Poté, co se dotkneme některých základních principů patřících k tomuto tématu, stručně popíšeme strukturu církve, jaká byla v době Nového zákona, a porovnáme ji se situací v dnešních institucionálních církvích. Nakonec představíme důvody, proč nemáme jednoho pastora, a vysvětlíme, proč jsme se rozhodli vrátit k církevní struktuře novozákonních obcí.

1 Všichni křesťané jsou bratři a sestry

Ježíš Kristus je hlavou církve. S každým křesťanem má přímý a živý vztah bez jakéhokoli jiného prostředníka

Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš… (1. Timoteovi 2,5)

Všichni křesťané jsou bratři a sestry a společně se starají o církev – každý podle darů, které dostal.

Bůh však tělo složil tak, že dal větší čest té části, které se jí nedostávalo, aby v těle nebylo rozdělení, ale aby údy měly o sebe navzájem stejnou péči. (1 Kor 12,24-25)

Ale vy se nemáte nazývat rabíny, neboť máte jednoho učitele a všichni jste bratři. A nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť máte jednoho Otce, který je v nebesích. Ani se nenazývejte učiteli, neboť máte jednoho učitele, Krista. Největší z vás bude vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Matouš 23,8-12)

Mezi křesťany existují rozdíly ve zkušenostech, znalosti Bible a poslušnosti Bohu. Těchto rozdílů bychom si měli být vědomi, ale nikdy bychom je neměli považovat za zásadní rozdíly. Nemůžeme křesťany dělit na dvě skupiny – na ty, kteří byli uschopněni zjevovat Boží vůli, a na ty, kteří se jí řídí (tj. na duchovní a laiky, na ty, kteří byli a nebyli pokřtěni Duchem svatým atd.)

2 Struktura církve v novozákonní době

2. Struktura církve v novozákonní době1 Starší

Ve Skutcích apoštolů čteme o různých příkladech, kdy apoštolové ustanovili starší:

Když jim ustanovili starší v každé církvi, s modlitbou a postem je svěřili Pánu, v něhož uvěřili. (Sk 14,23)

Starší (řecky starší = presbyteros) jsou křesťané, kteří byli pro svou zralost ve víře a poslušnost respektováni obcemi a starali se o ně. V Novém zákoně jsou také nazýváni správci (řecky: dozorce = episkopos) a pastýři (řecky: poimenes) církve.

Z Miletu pak poslal do Efezu a vyzval starší církve, aby k němu přišli. (Sk 20,17)

…a v téže souvislosti čteme o stejných lidech:

Dbejte tedy na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch svatý ustanovil za správce, abyste pásli Boží sbor, který si vydobyl krví svých. (Skutky 20,28) (Darbyho překlad)

Starší zmínění ve verši 17 jsou zde ve verši 28 nazýváni dozorci. Jejich služba spočívá v pastýřství Božího shromáždění. Způsob, jakým jsou tyto termíny zaměňovány, prozrazuje, že nepopisují různé úrovně hierarchie. Jednoduše popisují různé aspekty téže služby. V některých překladech je slovo „dozorce“ (episkopos) přeloženo jako „biskup“. V Bibli episkopos znamená pouze starší a nelze jej přirovnávat k dnešním takzvaným „biskupům“. Ve skutečnosti se teprve ve druhém století stal vedoucím obce v jednom městě jediný člověk, na rozdíl od doby apoštolů, kdy obce nevedl jeden člověk, ale kolektiv starších.

Starší jsou osloveni v množném čísle ve Fp 1,1 a 1Pt 5,1-5.

Paul a Timoteus, služebníci Krista Ježíše,
všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, spolu se správci a diakony…. (Filipským 1,1)

Tak napomínám starší mezi vámi jako spolustarší a svědek Kristova utrpení…. (1. Petrova 5,1)

Ve Skutcích 14,23 a Titovi 1,51 bylo ustanoveno několik starších.

Tato struktura byla určitým druhem ochrany před falešným učením. Pokud by některý ze starších sešel z cesty, pak by byl ostatními pokárán.

Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil… a z vašich řad povstanou lidé, kteří budou mluvit zvrácené věci, aby za sebou strhli učedníky. (Sk 20,28.30)

Byla to také ochrana před nebezpečím, že by jeden člověk získal výsostné postavení, což je kritizováno ve 3J 9:

Napsal jsem něco církvi, ale Diotrefes, který se rád staví na první místo, neuznává naši autoritu.

Kolektivní vedení křesťanského společenství, jak je znázorněno výše, neznamená, že starší rozhodují o všem. V Mt 18,15-18 Ježíš ukazuje, že nejdůležitější rozhodnutí by měla nést celá církev.

Jestliže tvůj bratr zhřeší, jdi a ukaž mu jeho vinu v soukromí; jestliže poslechne , získal jsi svého bratra. Jestliže tě však neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá skutečnost. Pokud odmítne poslechnout i je, řekněte to církvi; a pokud odmítne poslechnout i církev, ať je pro vás jako pohan a celník. Amen, pravím vám: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. (Matouš 18,15-18)

Co tedy, bratři? Když se sejdete, každý má nějaký chvalozpěv, lekci, zjevení, jazyk nebo výklad. Všechno ať se děje k budování…. Dva nebo tři proroci ať mluví a ostatní ať zvažují, co se říká. Je-li zjevení učiněno jinému, který tam sedí, ať první mlčí. Všichni totiž můžete prorokovat jeden po druhém, aby se všichni poučili a všichni byli povzbuzeni. (1 Kor 14,26.29-31)

Milovaní, ačkoli jsem vám velmi chtěl psát o našem společném spasení, považoval jsem za nutné napsat vám výzvu, abyste bojovali za víru, která byla jednou provždy odevzdána svatým. (Juda 3)

Každý křesťan nese odpovědnost za učení a rozhodnutí církve, která je Kristovým tělem. Starší by neměl nahrazovat funkci těla, ale měl by se starat o jeho blaho.

2.2 Diakoni

Filipským 1,1 se zmiňuje o diakonech. Řecké slovo znamená „služebník“, „pomocník“ nebo „služebník“. Příbuzné výrazy najdeme ve Sk 6,1-6.

…jejich vdovy byly při každodenním rozdělování zanedbávány2. (Sk 6,1)

Není správné, abychom se vzdávali kázání Božího slova kvůli obsluze3 stolů. (Sk 6,2)

Jde zde o rozdělování jídla mezi potřebné křesťany. Apoštolové ustanovili sedm učedníků, kteří se této služby ujali. V této pasáži nejsou nazýváni diakony, ale s největší pravděpodobností je slovo „diakon“, které je použito ve Filipským 1,1 a 1 Timoteovi 3,8, také spojeno se službou organizování a rozdělování hmotných věcí.

3 Postapoštolská struktura církve

Po smrti apoštolů Petra a Pavla se situace v podstatě nezměnila. Vidíme to z dopisu, který křesťanská obec v Římě napsala křesťanské obci v Korintě kolem roku 70 n. l. V dopise se píše: „Křesťanská obec v Korintě se změnila. Tento dopis je známý jako první Klementův list. Není součástí Nového zákona a my jej zde citujeme pouze jako historický dokument. Hlavním tématem tohoto dopisu je náležitá úcta ke starším. Čteme v něm:

Nebude totiž naším malým hříchem, když z biskupského úřadu vyloučíme ty, kteří bezúhonně a svatě plnili jeho povinnosti. Blahoslavení jsou ti presbyteři, kteří po ukončení své dráhy dříve dosáhli plodného a dokonalého odchodu ; nemají totiž strach, aby je někdo nezbavil místa, které je jim nyní určeno. Vidíme však, že jste některé muže vynikajícího chování odvolali ze služby, kterou vykonávali bezúhonně a se ctí. (1 Klement 44)

Čteme o presbyterech (starších), kteří plní úkol episkopátu (úkol dohlížitele). Výrazy episkopos (dohlížitel) a presbyteros (starší) jsou v tomto listě opět použity jako synonyma, zatímco o jednom vedoucím nečteme nic. Vidíme zde, že výše popsaná struktura novozákonní církve se nezměnila ani po smrti apoštolů. Apoštolové nejmenovali jednotlivé vedoucí místních církví ani poté, co opustili tento svět. Když tedy apoštol Pavel nakonec opustil efezskou církev, ačkoli si byl vědom, že některým křesťanům hrozí odpadnutí, pouze řekl:

A nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti…. (Sk 20,32)

Na počátku druhého století však již nacházíme jediného vůdce v řadě místních křesťanských společenství v Malé Asii a syrské Antiochii. Říkalo se jim „episkopoi“ (dozorci), což bylo původně synonymum pro starší. Čteme o nich v listech Ignáce z Antiochie (cca 35-c. 110), aniž by se zmiňovali o jejich zvláštním jmenování apoštoly. Nic nenasvědčuje tomu, že by monepiskopát4 vznikl z vůle apoštolů. Kromě Matěje, který nahradil Jidáše jako dvanáctý apoštol (Sk 1,15-26), není v Bibli žádná zmínka o potřebě jmenovat nástupce apoštolů.5

Ignatius si představoval roli biskupa v církvi takto:

Hleďte, abyste všichni následovali biskupa, jako Ježíš Kristus následuje Otce…. Nikdo ať nedělá nic, co souvisí s církví, bez biskupa. …Kdekoli se objeví biskup, tam ať je i množství lidu, tak jako všude, kde je Ježíš Kristus, je i katolická6 církev. Bez biskupa není dovoleno ani křtít, ani slavit svátek lásky; ale cokoli schválí, to je také Bohu milé, aby vše, co se děje, bylo bezpečné a platné. … Kdo ctí biskupa, byl poctěn Bohem; kdo dělá něco bez vědomí biskupa, ve skutečnosti slouží ďáblu. (Smyrna 8,1-9,1)

Takové zdůrazňování role jediné osoby je Novému zákonu zcela cizí.

Tento vývoj pokračoval tak, že koncem druhého století Irenej z Lyonu považoval episkopy za nástupce apoštolů.

4 Struktura římskokatolické církve

V dokumentech římskokatolického II. vatikánského koncilu (1965) čteme:

Úkol autenticky vykládat Boží slovo, ať už psané nebo předávané, byl však svěřen výhradně živému učitelskému úřadu církve, jehož autorita je vykonávána ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží, učí pouze to, co bylo předáno, zbožně mu naslouchá, svědomitě ho střeží a věrně vysvětluje v souladu s božským pověřením a s pomocí Ducha svatého čerpá z tohoto jediného depozita víry vše, co předkládá k věření jako božsky zjevené. (Dei verbum 10)

To prakticky znamená, že člověk potřebuje zvláštní „klíč“, aby mohl Bibli „odemknout“. Podle římskokatolické církve mají klíč k odemčení pravého významu Písma kněží jako zástupci biskupa.

Apoštol Jan naproti tomu ve svém prvním listu všem křesťanům napsal:

Toto vám píši o těch, kteří se vás snaží oklamat. Pomazání, které jste od něho přijali, však ve vás zůstává a nepotřebujete, aby vás někdo učil. Ale jako vás jeho pomazání učí o všem a je pravdivé a není to lež – tak, jak vás naučilo, zůstaňte v něm. (1 Jan 2,26-27)

Klíčem k pochopení Písma je Duch svatý, který přebývá ve všech křesťanech. To je pomazání, o němž mluví Jan.

V římskokatolické církvi je autorita biskupů často srovnávána s autoritou apoštolů. Autoritu apoštolů považujeme za jedinečnou díky jejich osobní zkušenosti s Ježíšem a roli, kterou sehráli při položení základů církve.

Takže už nejste cizinci a příchozí, ale jste spoluobčané svatých a údy Boží domácnosti, postavené na základech apoštolů a proroků, jejichž úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš…. (Ef 2,19-20)

Apoštol Pavel také spojuje své apoštolství s tím, že viděl Ježíše:

Nejsem snad svobodný? Nejsem snad apoštol? Což jsem neviděl Ježíše, našeho Pána? Nejste snad mým dílem v Pánu? (1Kor 9,1)

5 Obvyklá církevní struktura v protestantských a svobodných církvích

Většina protestantů a svobodných církví odmítá římskokatolické učení o učitelském úřadu biskupů. Zároveň obvykle vidí nutnost jmenování jednoho pastýře nad staršími. Pastor přebírá úkol kázat v církvi a má poslední slovo při důležitých rozhodnutích. Jedním z argumentů, který se často uvádí na podporu tohoto tvrzení, je příklad Timotea a Tita, Pavlových spolupracovníků, kteří měli významnou autoritu v Efezu a na Krétě (1Tim 1,3; Tt 1,5). Tato argumentace nebere v úvahu skutečnost, že tito spolupracovníci byli na těchto místech ponecháni, aby dokončili apoštolovo dílo. Nezůstali tam na neurčito a po jejich odchodu nebyla zřízena žádná funkce nebo úřad, který by pokračoval v jejich úloze.

Jeromeus, jeden z církevních otců ze 4. století, nepovažoval tuto rozšířenou formu církevní správy za danou Pánem, ale za pozdější vývoj v církvi. Napsal:

…Dříve než se v náboženství objevily rozkoly podněcované ďáblem a než se o tom začalo mluvit mezi lidmi: „Já patřím k Pavlovi, já k Apollovi a já k samotnému Kéfovi“, byly církve řízeny společně radami presbyterů. Jakmile každý z nich začal považovat ty, které pokřtil, za své, a ne za Kristovy, bylo po celém světě rozhodnuto, že jeden muž vybraný z presbyterů má být postaven nad ostatní, aby se staral o celou církev. Tímto způsobem byly odstraněny zárodky rozkolu. … Proto by biskupové měli mít za to, že byli postaveni nad presbytery spíše kvůli zvyku než z příkazu Pána, a že jeden by měl řídit církev společně, napodobujíce Mojžíše, který, ačkoli mohl zůstat sám v čele Izraele, vybral sedmdesát mužů, s nimiž soudil lid společně. (Jeroným, Commentarius in epistulam Pauli ad Titum 1,5)

Provádění lidmi vytvořeného „zvyku“ však není skutečným duchovním řešením problému.

6 Naše závěry

1. Nikdo není neomylný. Každý člověk může potřebovat nápravu. Každý křesťan by měl růst v nesení odpovědnosti. Nepovažujeme za Boží vedení jmenovat jednoho vedoucího nad církví nebo místním křesťanským společenstvím.
2. Starší pomáhají křesťanské církvi držet se správného učení a způsobu života. Jejich autorita by neměla být založena na univerzitním titulu nebo na vůdcovských schopnostech, ale na jejich poslušnosti Bohu, křesťanských ctnostech, zkušenostech a schopnosti učit. Starší v církvi mohou být buď jmenováni, nebo přirozeně rozpoznáni na základě svého dobrého příkladu a vytrvalosti. V Bibli nenajdeme žádný příklad toho, že by církev jmenovala starší hlasováním. Na rozdíl od mnoha společenství v Novém zákoně nebylo naše společenství založeno misionáři, kteří by jmenovali starší. Rostli jsme postupně a navzájem se dobře známe. Známe také své starší. To nic nemění na jejich úkolu a vše, co jsme o starších řekli, lze vztáhnout i na ně. Oni se podílejí na našem životě a my se podílíme na jejich životě. Vydělávají si své vlastní peníze v normálních zaměstnáních, stejně jako ostatní. I oni potřebují povzbuzení a napomenutí, stejně jako ostatní. I oni se zpovídají ze svých hříchů kterémukoli z ostatních křesťanů. Starší nejsou jediní, kdo učí.
3. Neměli bychom se scházet, abychom se nechali krmit programem, ale abychom se dělili. Není těžké účastnit se shromáždění, kde někdo předkládá program. Tento způsob však neučí člověka převzít odpovědnost. Pokud se křesťané nenaučí nést odpovědnost za církev, je vývoj směrem ke špatné struktuře nevyhnutelný. Milovat druhé znamená převzít za ně odpovědnost. Apoštol Pavel nás k tomu vybízí:

Sám jsem o vás přesvědčen, bratři moji, že jste sami plni dobroty, naplněni veškerým poznáním a schopni se navzájem poučovat. (Římanům 15,14)

Bratři, je-li někdo přistižen při nějakém přestupku, vy, kteří jste duchovní, ho napravte v duchu mírnosti. Dávejte na sebe pozor, abyste i vy nebyli pokoušeni. (Galatským 6,1)

Tímto způsobem můžeme budovat jednotu, která není vnucena shora, ale vychází z našeho srdce. Taková jednota může být také svědectvím pro svět.

Jestliže však všichni prorokují a vstoupí nevěřící nebo neobdarovaný člověk, je všemi usvědčen, je všemi volán k odpovědnosti, tajemství jeho srdce jsou odhalena, a tak padne na tvář a klaní se Bohu a prohlásí, že Bůh je jistě mezi vámi. (1 Kor 14,24-25)

Tuto odpovědnost se učíme nést každý den a zachováváme si pokoru, která nám umožňuje naslouchat druhým – starším, ale i mladším duchovním bratřím a sestrám. (1Pt 5,5)

7 Pasáže, které se používají ke zdůvodnění dnes nalezené struktury

Existují dvě pasáže, kde je slovo „dozorce“ (Gk: episkopos) psáno v jednotném čísle. Konkrétně jde o 1 Tim 3,2 a Tit 1,7. Titovi 1,5 se týká stejných lidí a tam je vidět, že předpokládá, že ve společenství je několik starších nebo dohlížitelů. Pavel zde popisuje předpoklady pro to, aby mohl být ve společenství dozorcem. Nechce říci, že by měl být jen jeden. Popis diakonů v 1 Timoteovi 3,8 je psán v množném čísle, ale to není v rozporu s popisem v jednotném čísle v předchozích verších. Jsou to prostě jen různé způsoby výčtu nejdůležitějších požadavků pro oba úkoly. Je to jako říci: motocykly mají obvykle dvě kola. Auto má však vždy čtyři.“

V Židům 13 jsou vůdci zmíněni dvakrát. V 7. verši jsou míněni apoštolové a starší od počátku církve. V 17. verši jsou míněni starší v době psaní listu. Je to jen jiné označení pro starší nebo dozorce – což je další známka toho, že první křesťané neměli oficiální tituly a funkce.

James, bratr Páně, je často označován za vůdce jeruzalémské obce, protože je na různých místech Nového zákona zmiňován samostatně (např. Sk 12,17 a 21,18). Měl také poslední slovo na tzv. apoštolské radě. Není pochyb o tom, že měl mezi křesťany velkou autoritu. Z Jakubova listu je patrná jeho poslušnost a hluboké porozumění Ježíšovu učení. Dokonce i nekřesťané ho označovali jako Jakuba Spravedlivého. Je však velký rozdíl mezi věřícím, který se těší velké úctě díky své velké oddanosti, a tím, že má postavení jediného vedoucího církve. Takové postavení v rané církvi vůbec neexistovalo. Jak již bylo zmíněno, apoštol Jan ostře kritizoval přání být prvním (3 Jan).

Ohledně tvrzení, že Petr byl římským biskupem nebo dokonce prvním papežem, připravujeme článek o papežství.

Přejít na začátek

1. Existují dvě místa, v nichž nacházíme slovo „dozorce“ (episkopos) psané v jednotném čísle. Jedná se o tyto pasáže: 1 Timoteovi 3,2 a Titovi 1,7. V Titovi 1,5 vidíme, že se předpokládá pluralita starších v církvi. Slovo „dozorce“ je tedy použito v jednotném čísle, protože tyto pasáže popisují vlastnosti, které se od dozorce vyžadují. Nevyjadřuje to, že by měl být pouze jeden dohlížitel.
2. Doslovně: „každodenní služba“ řecky: diakonia.
3. Řecky: diakonein.
4. Vláda církve monarchickými biskupy: monarchický episkopát.
5. Číslo dvanáct bylo symbolem izraelského národa a apoštolové chtěli tento počet zachovat jako výraz nového počátku Božího národa. To bylo důležité, když apoštolové začali kázat. Později, když zemřel apoštol Jakub, nebyl počet doplněn.
6. V původním významu slova, tj. „celý“ nebo „obecný“ – nikoli „římskokatolický“.

.